KDO TO VLASTNĚ JE PAPEŽ?
Když někteří lidé uslyší slovo papež, leze na ně kopřivka. Mnohými milován, mnohými nenáviděn, absolutní vládce nad církví, „životem a smrtí katolíků“. Je neodvolatelný, může si dělat, co chce, žije v blahobytu. Někteří z papežů jsou bezohlední diktátoři, také pěkně chamtiví, nedodržující celibát, sem tam nějaká vražda… A navíc papež je neomylný. O těch dobrých papežích lépe pomlčet, to tolik nelahodí uchu. Ale teď už trochu vážněji. Řekneme si něco málo o vzniku papežství, námitkách protestantů a co papežství obnáší.
České slovo papež známe minimálně od 9. století, pochází od bavorských misionářů, ještě před příchodem Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. V Bavorsku se papež nazýval papas. Do Německa se výraz dostal z latinského papa – tatínek. Je to zdrobnělina slova otec – pater. Aby byl výčet úplný, do latiny se slovo dostalo z řečtiny, kde „papas“ byl láskyplný název pro otce - tatínek. Do 2. stol. se takto oslovovali mniši, kněží a biskupové, na východě od 3. stol. to byl titul pro alexandrijského patriarchu, na západě pro římského biskupa. Od 5. – 6. století je titul papež neoficiálním titulem pouze pro římského biskupa. Výraz papež je nejběžnějším titulem pro nástupce apoštola Petra. Od 8. stol. už na celém Západě představovalo pouze jeho titul. S nástupem reformace se tato výlučnost stala spornou otázkou. Protestanti měli proti jeho užívání námitky a raději nazývali nejvyššího kněze starším, a stále ještě významným, titulem „ římský biskup“. Slovo papež často stačilo k tomu, aby v protestantech vzbudilo nevoli. Anglický slovník, vydaný r. 1589, nabízí například následující definici: „Papež, hlavní biskup církevní zvůle, hlavní náměstek Satana na zemi.“ Oficiální titul papeže je Maximus Pontifex. Znamená to nejvyšší Velekněz. Tento výraz byl převzat od starých Římanů, kde pontifex znamenal stavitel mostů. V křesťanském významu to znamená stavitel mostů mezi lidmi a Bohem.
Oficiální seznam papežů se nazývá Annuario Pontificio (první seznam papežů sestavil v roce 180 biskup Ireneus). Jiné seznamy papežů se liší podle různých kronikářů a dějepisců. Liší se i překlady papežských titulů. Závazný seznam papežů tedy dodnes neexistuje.
Prvním papežem byl Šimon bar Jona (syn Jonášův), kterého Ježíš nazval Petr (aramejsky Kéfa, latinsky Petrus, tj. skála), a tím jej povolal do čela sboru svých dvanácti apoštolů: „Ty jsi Petr (Skála) a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Slovo Petr se stalo brzy vlastním jménem a nakonec zcela zatlačilo původní jméno. Petr nebyl zakladatelem církevní obce v Římě, ale žil zde delší období. O jeho působení v Římě však existují některé starokřesťanské dokumenty, zejména spisy jeho třetího nástupce Klementa I., které svědčí o jeho delším působení a smrti v Římě. Podle starých podání byl Petr za krutého pronásledování křesťanů, které začal císař Nero po požáru Říma, ukřižován, a to hlavou dolů. Mnohé informace o Petrovi dokreslují i potvrzují vykopávky a nálezy v Římě. V r. 1939 archeologové pod podlahou basiliky sv. Petra objevili Petrův hrob. Je v podzemí pod hlavním oltářem basiliky, a že se skutečně jedná o Petrovy kosti, dotvrzují další objevy z r. 1956, kdy antropologická analýza prokázala, že jde o kosti muže z I. století ve věku 60-70, které se našly zabalené v látce ze zlata a purpuru, ve výklenku obloženém mramorem s nápisem „Petrus eni“ – „zde je Petr“. Patologové složili celou kostru až na chodidla. Jejich nepřítomnost si vyložili tak, že při ukřižování hlavou dolů bylo tělo vojákem uříznuto (useknuto) u chodidel, a tím sňato z kříže. Petr byl pohřben do hrobu na východním úpatí vatikánského pahorku. Nad hrobem vznikl nejprve malý zděný památník. Na jeho místě po srovnání pahorku postavil Konstantin Veliký po roce 320 mohutnou basiliku.
Papež bývá často, obzvláště v médiích, nesprávně označován za hlavu církve. Papež, čili římský biskup, je pouze viditelným znamením jednoty církve. Církev totiž můžeme chápat na několika rovinách – jako shromáždění, které se v konkrétním místě a čase sejde k bohoslužbě, jako shromáždění, které je určeno místně a které je svěřeno biskupovi jako svému pastýři, a také jako církev všeobecnou, po celém světě. Mezi jednotlivými „místními církvemi“ a církví všeobecnou panuje určitý vztah, tento vztah má být poutem jednoty. Římský biskup jako představitel římské církve (tj. církve na území města Říma) je coby nástupce Petra, prvního z apoštolů, tímto viditelným bodem, ke kterému se obracejí ostatní místní církve – a jsou-li v jednotě s touto církví, jsou v jednotě i se zbytkem církve. Papež tedy nemůže být hlavou církve. Podle Písma je její hlava Kristus. Jako hlava sboru biskupů římský biskup vede toto společenství a usiluje zachovat ho. Papežská autorita nemůže být jen symbolická, neboť jako univerzální pastýř a hlava biskupského sboru musí mít papež moc jednat. Římský biskup přebíral roli rozhodčího při sporech, které nedovedly jednotlivé východní církve samy zvládnout od prvopočátku (viz. Klement Římský). Papež stojí nad všeobecným koncilem a sborem biskupů, jeho rozhodnutí nepotřebují žádné potvrzení, není proti nim odvolání. Papež má postavení nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce.
Určitá osoba se stává papežem v okamžiku, jakmile vysloví souhlas s přijetím právoplatné volby. Po týdnu následuje papežské pomazání, nahrazující dřívější korunovaci tiárou. Určitá osoba přestává být papežem okamžikem své smrti nebo svobodným vyjádřením vůle, že z úřadu odstupuje.
Papež je volen sborem kardinálů. Za kardinála může být ustanoven ten, kdo je alespoň knězem. Pravidlem je však obvykle přijetí biskupského svěcení. Nejpřednějším právem a povinností sboru kardinálů je volba papeže. V době uvolnění úřadu papeže nikdo jeho funkce nevykonává. Konkláve (viz. 180. papež Celestin IV.) volebního sboru kardinálů musí být zahájeno v době mezi 15. a 20. dnem po uvolnění úřadu. Kardinály - voliči jsou všichni kardinálové z celého světa, kteří ke dni zahájení konkláve nedosáhli 80. roku věku. Během konkláve, které zasedá v Sixtinské kapli, nesmí kardinálové o volbě hovořit ani doporučovat nějakého kandidáta. Volí se tajně pomocí hlasovacích lístků. Kandidát musí obdržet dvě třetiny + jeden hlas přítomných voličů. Volitelný je každý, kdo je biskupem (nebo se může stát biskupem). Papežem se stává okamžikem vyslovení souhlasu s volbou. Na znamení nové osobnosti si nový papež volí nové jméno, které musí být odlišné od jeho křestního.
Papež je neomylný. Co to znamená? Má nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů, jeho slavnostní rozhodnutí „ex cathedra“ jsou nadpřirozeným způsobem Bohem chráněná před omylem a zavazují celou církev. Principem neomylnosti je síla Boží milosti (nikoli lidské schopnosti) nedovolující církvi odpadnout od Boží pravdy. Jednoduše řečeno, přítomnost Boží nedopustí sebezničení církve. Neomylnost neznamená, že se církev vyhne všem chybám, vyhne se pouze mylnému učení. Neomylnost se tedy netýká papežova osobního chování nebo jeho soukromých názorů. O neomylnost papeže se jedná pouze v případě, že jde o výklad zjevení, která se týkají víry a mravů. Musí být výslovný požadavek na tuto definici a nelze rušit předchozí rozhodnutí – dogmata. (Ve 20. století se jednalo pouze o jedno rozhodnutí.) Jak se mění doba a kultura, mohou tato dogmata vyžadovat nové, zpřesňující formulace téhož podstatného přesvědčení, ale nelze je rušit. Mnoho lidí se plete a považuje encykliky za dogmata. Encyklika je papežský okružní list adresovaný původně biskupům, dnes zpravidla i kněžím a věřícím na celém světě. Slovo encyklika pochází z latinského encyclia, což znamenalo obecný nebo obíhající. Obsahy těchto encyklik nejsou neomylné, ale mají váhu učitelského úřadu církve. Nemusejí být závazné, ale pouze doporučující. To znamená, že katolík (o těch tu teď píšeme), nemůže být alibista a na sporné otázky pouze odpovídat, že to prohlásil papež, ale musí používat rozum a vůli, aby se dobral pravdy, ale také se musí hlídat, aby nevytvářel vlastní teoretické nauky. Z toho vyplývá, že katolík nesmí papeže následovat tam, kde jedná v rozporu se svým úřadem. Církev ale není demokratické shromáždění, nýbrž monarchistická a hierarchická společnost, založená z božského ustanovení na instituci papežství, které tvoří její základ.
Obvyklou námitkou proti výše uvedenému jsou špatní papežové. Musíme kriticky přiznat, že bylo mnoho papežů, kteří čest svému úřadu nedělali. To nikdo nepopírá. Do dnešní doby bylo skoro 270 papežů. Existuje odůvodněné přesvědčení, že ne všichni byli tak špatní. V období pronásledování do roku 313 (Edikt milánský) se špatní papežové nevyskytovali. Většina jich položila svůj život za Krista v aréně a na popravišti. V raném křesťanském starověku cca do roku 800, také nenacházíme vysloveně špatné papeže. Pokud nebyli dobří, jednalo se spíše o osoby průměrné, popřípadě slabochy podléhající světské moci jako např. papež Liberius I. V období raného středověku se až od desátého století dají některá období označit jako epochy špatných papežů. Do volby papežů zasahovala hamižná šlechta, popřípadě císařové, kteří měli mnohdy k dokonalosti daleko. Někteří z papežů byli vyloženě nemravní, zde vede Jan XII., nebo naopak absolutní slaboši jako např. Jan XI., díky kterému vznikla legenda o papežce Johance. Zdrojem legendy o papežce Johanně je podle seriózních historiků docela obyčejná anekdota. Mladičký papež Jan XI. byl člověk bez vlastní vůle a rozhodování. Plnil pouze vůli své matky, kterou římský lid posměšně nazýval papežka Johanka, aby tím vyjádřil, že papež ve skutečnosti církev neřídí, ale za nitky tahá jeho matka. Tento příběh zaznamenal biskup a kronikář Luitprand z Cremony. Pozdější kronikáři své vyprávění okořenili tím, že udělali z papežky Johanky skutečnou osobu, jejíž život podbarvili mnoha pikantnostmi. Od 11. stol. proběhla reforma papežství a církve, která pocházela z benediktinského kláštera v Cluny. Do konce 13. stol. nevíme o žádném špatném papeži. K úpadku papežství a církve dochází ve 14. stol., kdy papež Klement V., Francouz, přemísťuje své sídlo do francouzského Avignonu, kde se dostává do područí francouzského krále. Ve snaze vyrovnat se nádheře jeho dvora si počínají papežové sídlící v Avignonu spíše jako velcí bankéři než pastýři Kristova stáda. Vybírají od svých podřízených biskupů, ale i od panovníků stále více peněz, což bylo velkým pohoršením, které právem kárali reformátoři, např. Mistr Jan Hus. Po návratu papeže Řehoře XI. r. 1378 do Říma dochází nadto ještě ke schizmatu, kdy jeden papež sídlil v Římě, druhý v Avignonu, r. 1409 přibyl dokonce ještě třetí papež, sídlící v Bologni. To odstranil teprve v letech 1414 - 1417 kostnický koncil, který mimo jiné sesadil a uvěznil nepravého papeže Jana XXIII., jenž žil nemravně a dopouštěl se nekalých finančních machinací. Koncem 15. stol. díky vlivu renesance, která hlásala rozkošnický život, přichází další vlna špatných papežů. Např. Sixtus IV. upřednostňoval své příbuzné, jmenoval je do vysokých církevních hodností, tzv. nepotismus. Papež Inocenc VIII. měl pro změnu nemanželské děti a vedl papež Alexandr VI., který si vydržoval harém. Pozadu nezůstal Julius II., který se pro změnu choval jako voják, účastnil se osobně bojů. Éra špatných papežů byla ukončena tridentským koncilem, díky kterému se stal papežem dominikánský učenec Ghislieri, který přijal jméno Pius V. Od něj až po dnešní dobu se nevyskytovali vyloženě špatní papežové. Porovnáme – li špatné papeže v poměru s vynikajícími, potažmo dobrými, neúprosná statistika hovoří, že vyloženě špatných papežů bylo necelých 10%.
Ke cti těmto špatným papežům je třeba říct, že i když to byly osoby nevalného charakteru, nedocházelo k deformaci nauky.
Bohužel i těch 10% papežů stačilo k tomu, aby došlo v důsledku reformace k rozdělení církve. Tzv. reformátoři nepochopili rozdíl mezi naukou o víře a danou osobou papeže. Uveďme si to na příkladu. Budu řídit vozidlo opilý. Zastaví mne silniční kontrola, aby mi provedla zkoušku na alkohol. Ale policista bude také opilý. To však neznamená, že zkouška je neoprávněná, že opilý policista nemá pravdu, když mi prokázal měřením alkohol. Když se k tomu přidá moje neúcta k zákonu, nedostatek poslušnosti a pokory, je to ideální situace pro změnu zákona podle mých představ (lze řídit vozidlo pod vlivem alkoholu) s poukazem na opilého policistu. I kdybych však chtěl změnit zákon, nemám na to právo, protože mně to nepřísluší, toto dělá zákonodárce. Ten navíc podává k jednotlivým paragrafům závazný výklad. Když platí zákon (přikázání) „Nepokradeš“, nemůže být výklad, že „Nepokradeš“ je v pořádku, ale v pondělí a pátek se krást může. Reformátoři se chopili špatných příkladů papežů, odstranili autoritu, tradici a závazný výklad učení. Důsledkem je množství křesťanských církví s různým výkladem čehokoliv, a v důsledku toho některé protestantské církve jsou křesťanské už pouze podle svého názvu. Na obhajobu prvních reformátorů: Představte si, že si bude dnešní papež vydržovat harém, chodit do vykřičených domů, žít v blahobytu, ale bude hlásat čistotu a chudobu. I v dnešní době by to byl problém, aby to katolík ustál. Chybou reformátorů tedy bylo, že nepochopili rozdíl mezi špatným papežem a dobrou (platnou) naukou a jejím výkladem. Aby protestanti svým závěrům dali za pravdu, upnuli se na Bibli a hledali důvody, proč neplatí ono: „Ty jsi Petr (Skála) a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18)
Nejčastějšími argumenty jsou:
- Kristus je jediná hlava církve v nebi i na zemi“ (Mt28,18). Kdyby tedy Petr byl „viditelnou hlavou na zemi,“ jak tvrdí katolíci, pak by Kristus neměl na zemi veškerou moc a nebyl by ani hlavou veškeré církve. Kde Bible mluví o úřadu, kvalifikaci, ustanovení nebo funkci papeže?
- Ostatním apoštolům byla dána stejná moc zavazovat a rozvazovat (Mt 18,18). Petrovi nebyla dána nadřazenost nad ostatními apoštoly. Ačkoli Ježíš mluvil v Mt 16,19 přímo k Petrovi, udělil stejnou moc ostatním učedníkům v Mt 18,18, aby zavazovali a rozvazovali, co již bylo zavázáno a rozvázáno v nebi.
- Špatný překlad Bible. Petr (PETROS - kámen) nemohl být skála (PETRA - skalisko nebo masivní skála), na které byla postavena církev, Mt 16,18. Slova „Petr“ a „skála“ jsou přeložena ze dvou různých řeckých slov. „Petr“ je v řečtině PETROS (mužský rod) a obvykle znamená oddělený kámen, který může být hozen. „Skála“ je v řečtině PETRA (ženský rod) a obvykle znamená masivní kámen, útes nebo skalisko.
- I když byl Petr často mluvčím a vůdcem, vedoucí místo ještě nedokazuje nadřazenost. Skutečnost, že Petra vidíme často ve vedoucí pozici, může být připsána jeho věku, schopnostem nebo aktivnější povaze. Petr nebyl nikdy v Bibli oslovován výjimečnými tituly. Nikdy nebyl nazýván papež, vikář (farář), nebo otec.
Důsledkem těchto různých úvah, hledání a výkladů reformace je např. problém, že v množství protestantských církví jsou např. kněžky a biskupky. Zde se jeví nedostatky nejednotného výkladu Bible.
Nyní následují krátké životopisy papežů a vzdoropapežů od Petra až po dnešní dny. Poděkování patří všem internetovým stránkám, z kterých jsme čerpali. Není v lidských silách uvádět toto množství odkazů.