DUHÁ KNIHA KRONIK
AUTOR KNIHY
Byl jím inspirovaný spisovatel - kronikář, pravděpodobně Ezdráš.
DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY
Druhá kniha Kronik (nebo také Druhá kniha Letopisů, či Druhá kniha Paralipomenon) byla sepsána kolem roku 450 př. Kr., pravděpodobně na území znovu obydleném přistěhovalci z Babylonu. Název Paralipomenon je od řeckého slova paralipomenona – něco, co bylo vynecháno nebo zamlčeno. Kniha byla pravděpodobně původně součástí většího celku spolu s Druhou knihou Kronik a k rozdělení došlo teprve v řeckém překladu (říkají Origenes a Jeroným). Hebrejské texty zůstaly spojeny až do roku 1517, kdy je rozdělil Daniel Bomberg.
MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU
Původní rukopisy byly sepsány na papyrus nebo kůži.
ADRESÁTI KNIHY
Kniha je určena především Židům, kteří se navrátili z babylonského zajetí.
CÍL KNIHY
Cíl knihy úzce souvisí se stavem židovských vyhnanců, kteří se vrátili z babylonského zajetí, obnovili na rozvalinách Jeruzaléma a bývalé jižní judské říše novou náboženskou a politickou obec a postavili (obnovili) znovu jeruzalémský chrám. Autor knihy chtěl přimět obec Izraelitů, aby dbali na původní smlouvy s Bohem, které s jejich otci na Sinaji uzavřel Bůh, a aby rádi přinášeli oběti, které vyžadovala bohoslužba. Rovněž chtěl dokázat prostřednictvím rodokmenů oprávněnost naděje navrátilců, že Bůh jim splní přislíbení, která dal jejich otcům. Popisem dějinných událostí chtěl ukázat, jak souvisí Boží přízeň či tresty s jednáním Izraelitů vůči Bohu. Když se k Bohu chovali podle jeho pravidel, žili spokojeně, okolní národy je neobtěžovaly a pokud ano, Izraelité je s Boží pomocí porazili a získali velkou kořist. Když od Boha odpadli, projevilo se to v izraelském národě neštěstím, které jim působili nepřátelé. I když tedy spisovatel popisuje dějinné události, je kniha spíše knihou náboženskou.
STRUČNÝ OBSAH KNIHY
V první části knihy je popisována vláda judského a izraelského krále Šalamouna. V kapitole 1 je zaznamenáno, jak Šalamoun přišel k moudrosti a bohatství. Moudrost obdržel od Boha. Bůh se Šalamouna ptal, co mu má dát. Šalamoun nežádal nic jiného, než moudrost a rozum, aby mohl spravedlivě vládnout nad židovským lidem. Bohu se tato žádost líbila, a tak obdaroval Šalamouna nejen moudrostí a rozumem, ale i příznivými okolnostmi, které umožnily Šalamounovi bohatství obdržené od jeho otce Davida rozmnožovat. Izraelité žili po dobu panování Šalamouna s okolními národy v míru. V kapitolách 2 - 7 je popisována příprava na stavbu jeruzalémského chrámu. Šalamoun využil materiálu připraveného Davidem a ten vhodnými smlouvami s okolními panovníky rozmnožil. Pro stavbu chrámu získal moudrého a znalého odborníka od krále tyramského království Hirama. Když byl chrám postaven a posvěcen, byla do něho přenesena Archa úmluvy, která poprvé měla svůj zděný chrám. Do této doby byla Archa úmluvy uložena ve stanu z kůží, dřeva a plátna. Bylo to proto, aby Izraelitům bylo usnadněno putování. V kapitolách 8 - 9 je výčet dalších Šalamounových skutků, návštěva královny ze Sáby a popisována nádhera a bohatství krále Šalamouna. Ve druhé části jsou popsány dějiny zejména judského království a Šalamounových nástupců, judských králů. Králové severního, izraelského království jsou zmíněni jen okrajově.
Prvním nástupcem Šalamouna byl jeho syn Rechabeám (Roboám). Izraelité zejména na severních územích byli v době vlády Šalamouna zatíženi těžkou prací a odvodem poplatků, aby se pokryly náklady na vybudování chrámu a královského paláce a Šalamoun toto břemeno z národa do své smrti nesejmul. Proto se Izraelité snažili s Roboámem domluvit na snížení roboty a daní. Přestože Roboámovi staří a moudří rádcové doporučovali těžká břemena z lidu sejmout, dal na rady mladých mužů a zatížil lid dalšími břemeny. Lid se vzbouřil, Roboám uprchl do Judska a vládl pouze lidu z kmenů Juda a Benjamin, kteří zůsteli věrní jeruzalémskému chrámu. Tak došlo k roztržení izraelského národa a království na severní – Izrael a jižní – Judeu. Nejdříve chtěl Roboám válčit se severním královstvím, ale na Boží pokyn od útoku upustil. Protože Jarobeám (Jeroboám), král severní říše, odpadl k modlám a přestal uctívat pravého Boha, odešli od něj kněží do Judského království. Nejdříve Roboám ctil víru předků, Judsku se dařilo a království bylo pevné. Pak ale odpadl od pravého Boha, přestal se řídit jeho zákony a s ním i jeho lid. Tak Bůh dopustil, že do Judska vtrhl Sesaka. Když to král a jeho velmožové viděli, pokořili se před Bohem a Bůh je od Sesaka vysvobodil. Sesak však vyplenil jeruzalémský chrám. Celkově byl Roboám hodnocen jako špatný panovník. Po Roboámovi nastoupil na judský trůn Abiáš. Když vznikla mezi Abiášem a Jarobeámem válka, judský král vyhrál, i když se dostal do léčky. Abiáš upevnil judské království a vládl dobře. Po Abiášovi nastoupil na judský trůn Asa. Zpočátku ctil Boží zákony, potlačoval přetrvávající modloslužbu, ničil modly a cizí oltáře. S Boží pomocí odrážel útoky cizích království, ale nakonec byl k Bohu nedůvěřivý. Zemřel po těžké nemoci. Po Asovi nastoupil na judský trůn Jóšafat (Josafat), syn Asův. Ctil Boží zákony, potíral modloslužbu, vylepšil správu země, zvítězil nad nepřátelským spolčením Moabců, Ammonců a Maoňanů. Nakonec ale také přestal důvěřovat pravému Bohu a byl nedůsledný v odstraňování modloslužby. Králem po Josafatovi se stal jeho syn Jóram judský. Jednal jako králové izraelští, odpadl od Božího zákona, stavěl modly a povraždil své bratry. Bůh na něho dopustil tresty, prohrál s Edómci a s Pelištejskými, kteří vyplenili Judsko i královský dvůr. Odvlekli mu ženy a děti. Nakonec zemřel po těžké nemoci a nebyl pohřben v královské hrobce.
Po Jóramovi judském byl judským králem ustanoven Achazjáš judský (Ochoziáš), syn Jóramův. Byl pod vlivem své matky Atalji, která ho sváděla k modloslužbě. Ochoziáš byl nakonec zabit Jehúem. Po smrti Achazjáše judského se stala judskou královnou Atalja. Vyvraždila celý Jóramův královský rod kromě Ochoziášova syna Joáše. Atalja kralovala šest let. Z popudu kněze Jojady došlo ke vzpouře, králem byl korunován Joáš a královna Atalja byla pro svoji modloslužbu zabita. Po Atalji kraloval v Judsku od svých sedmi let Joáš. Dokud žil kněz Jojada, Joáš ctil Boží zákony a opravil jeruzalémský chrám. Po smrti Jojadově se Joáš nechal ovlivnit judskými knížaty a povolil jim modloslužbu. Když ho napomínal prorok Zachariáš, dal ho zabít a dal zabít i syna kněze Jojady. Vzápětí do Judska vytáhlo syrské vojsko, a i když bylo v malém počtu, pobilo judská knížata a odvleklo kořist. Nakonec byl zabit i Joáš. Pro své špatné skutky nebyl pochován v královské hrobce. Po Joášovi kraloval v Judsku Amasjáš. Nejdříve ctil Boží zákony, pak ale odpadl, zapletl se do válek a přivolal na Judsko neštěstí. Sám byl zavražděn. Dalším králem byl Oziáš (Azariáš). Zpočátku ctil Boží zákony a vyhrával války. Zpyšněl však vítězstvími a odpadl od Božích zákonů. Chtěl sám pálit kadidlo na oltáři v chrámě, a když nedbal zákazu kněží, okamžitě před oltářem onemocněl malomocenstvím a musel žít v ústraní. Malomocný zemřel a byl pochován na poli u královské hrobky. Oziášovým následníkem byl Joatam. Ctil Boží zákony a judské království prospívalo. Zvítězil nad ammonskými králi. Po Joatamovi vládl v Judsku Achaz. Jednal proti Bohu jako králové severního izraelského království. Stavěl modly, pálil nedovoleně kadidlo, zaváděl pohanské zvyky. Proto bylo Judsko napadeno Syřany, kteří je porazili a sebrali mu velké bohatství. Rovněž bylo Judsko poraženo severním královstvím, bylo pobito sto dvacet tisíc udatných judských mužů, protože se Judsko oddalo modloslužbě. Když však odváděli Izraelci asi dvě stě tisíc judských žen, chlapců a dívek a bohatou kořist, Bůh zasáhl prostřednictvím proroka a Izraelci zajatce vrátili, aby se nevytvářelo mezi Izraelem a Judeou další nepřátelství. Achaz se nepoučil, dál konal modloslužbu a nakonec vyloupil i chrám a uloupené bohatství použil na stavbu model a pohanských oltářů. Achaz nebyl pohřben v hrobce králů.
Po Achazovi vládl Ezechiáš. Dělal to, co se líbilo Bohu, obnovil bohoslužbu v chrámě i náboženský život lidu, zničil důsledně modloslužbu nejen v Judsku, ale i v Efraimu a Manasse. Když bylo Judsko napadeno assyrským králem Sancheríbem, byl Judejci poražen a po návratu do Assýrie jej jeho vlastní lidé zavraždili. Když Ezechiáš zemřel, byl slavnostně pohřben v královské hrobce. Po Ezechiášovi vládl Manasses. Zavedl modloslužbu, provozoval hadačství, čarodějnictví, zaklínání a stavěl oltáře cizím bohům. Znesvětil modloslužbou jeruzalémský chrám. Bůh na Manassese poslal jako trest asyrské vojsko, které ho zajalo a odvleklo do Babylonu. Manasses se pokořil před Bohem, litoval svých skutků a byl opět poslán jako král do Jeruzaléma. Pochopil, že jednal zle, a snažil se vše napravit. Lid, který Manasses zkazil, však setrvával v modloslužbě. Nástupcem Manassese se stal Amón. Jednal stejně špatně jako Manasses na počátku své vlády. Byl za to zabit svými služebníky. Ostatní lidé je však pobili a jmenovali králem Josiáše. Josiáš ctil Boží zákony, v Judsku, Jeruzálemě a okolí úplně zničil modloslužbu, zbořil modly, oltáře, vykácel posvátné háje. V chrámu byl nalezen starý spis zákoníku. Josiáš s hrůzou zjistil, jak se jeho předchůdci odklonili od pravé bohoslužby a zjednal nápravu podle zákoníku. Pak se ale zbytečně zapletl do války s egyptským králem, který neměl v úmyslu Judsku škodit, byl zraněn v bitvě a zemřel. Nástupcem Josiáše byl Jóachaz. Toho však sesadil egyptský král a odvlekl ho do Egypta. Místo něho jmenoval Eliakima, kterého přejmenoval na Jojakima. Ten však páchal ohavnosti proti Bohu, a tak byl přepaden babylonským králem Nebukadnesarem II. Nabukadnesar II. částečně vyraboval bohoslužebné nářadí chrámu. Nástupcem Jojakima se stal jeho syn Jojakin (Joachin). Ale rovněž jednal špatně proti Bohu, tak ho Nabukadnesar II. odvlekl do Babylonu a vyraboval znovu chrám. Posledním vladařem dosazeným Babyloňany před odvlečením Judejců do babylonského zajetí byl Sidkijáš (Sedekiáš, Sedechiáš). Ten rovněž páchal zlo proti Bohu a navíc odpadl od krále Nabukadnesara II., který jej pověřil vládou v Judsku. Mnoho Judejců bylo povražděno, mnoho jich bylo odvlečeno do babylonského zajetí, jeruzalémský chrám byl vydrancován a rozbořen. Vyhnanství trvalo sedmdesát let. V poslední kapitole Druhé knihy Kronik je uvedeno prohlášení perského krále Kýra II. Velikého, kterým dává Judejcům v babylonském zajetí právo se vrátit do vlasti a vystavět znovu chrám.
DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY
Egypt
V době sepsání knihy se Egypt nalézal v období vlády 27. dynastie (524 - 404 př. Kr.) a podléhal 1. perské nadvládě. Prvním vladařem tzv. perské dynastie byl Kambýsés II., po kterém následovali Dárius I., Xerxés I., Artaxerxes I. a Dárius II. Kambýsés během 6 měsíců dobyl celý Egypt, nepodařilo se mu však dobýt Kuši. Jeho nástupce Dárius I. dokonale zorganizoval perskou říši včetně Egypta. Egypt rozdělil do šesti provincií, egyptské vojsko a loďstvo začlenil do perské armády. V posledních letech jeho vlády došlo v deltě ke vzpouře, kterou potlačil až Xerxés I., nástupce Dária I. Propustil egyptské úředníky a s Egyptem jednal jako se vzbouřenou provincií. Za vlády jeho nástupce (Artaxerxés I.) došlo k další vzpouře, ale byla Peršany potlačena. Přesto Peršané ztráceli moc nad západní částí delty. Za vlády posledního vladaře 27. dynastie došlo v Elefantíně, kde byla posádka židovských žoldnéřů, ke zničení židovského chrámu. Záminkou byla skutečnost, že v místě, kde byl uctíván beraní bůh Chnum, byla v židovském chrámě obětována jehňata, což těžce nesli Chnumovi kněží, a ti přesvědčili místního perského velitele, aby židovský chrám srovnal se zemí.
Mezopotámie
V době sepsání knihy je Mezopotámie součástí perské říše. Toto období perské nadvlády nad Mezopotámií trvalo od roku 539 do 331 př. Kr.
Řecko a Kréta
Době sepsání knihy předcházela v roce 480 př. Kr. třetí výprava Peršanů proti Řekům. Perský král Xerxés I. si podmanil severní Řecko a zastaven byl až u Thermopyl, které bránil spartský král Leonidas. Po zradě byl však král Leonidas poražen a Peršané ovládli i střední Řecko. Athény byly vypáleny a obyvatelé města utekli na ostrov Salaminu. Zde byla svedena námořní bitva, při které bylo perské loďstvo poraženo. Pak už jde perské vojsko od porážky k porážce. V roce 479 byl poražen Sparťany Mardonius u Platai a Řekové porazili perské loďstvo u Malé Asie. Po vzniku sdružení asi 250 řeckých obcí došlo v roce 466 př. Kr. k další porážce Peršanů. V roce 449 př. Kr. poslední porážkou Peršanů na Kypru řecko-perské války skončily. Athény se staly vůdčím státem Řecka a Sparta postupně ustoupila do pozadí. Kolem roku 445 př. Kr. do čela Athénského státu nastoupil veliký státník Perikles. Zavedl například losování místo voleb, aby zabránil vlivu silných. Areopágu ponechal pouze hrdelní soudnictví. Lidem bez práce poskytoval výdělek pomocí veřejných prací. Snažil se o smír se Spartou a o svolání mírového kongresu všech řeckých obcí. Athény se staly duševním střediskem celého Řecka. V době sepsání knihy žily v Řecku tyto významné osobnosti: Anaxagoras, Sofoklés, Hérodotos, Eurípidés, Démokritos, Sókrates, Polygnot z Thasu a Hippokratés.
Čína
V době sepsání knihy vládla v Číně dynastie Čou. Čína prožívala část období Východní Čou, nazývaného obdobím Jara a podzimu. Období Jara a podzimu však bylo již ve svém závěru a Čína přecházela do období Válčících států. Významnou události v období kolem roku 450 př. Kr. byl rozpad království Tin na tři knížectví Chan, Wej a Čao (453 př. Kr.), kterým začal přechod do období Válčících států. Mezi významné kulturní události v době sepsání knihy patří pozorování Halleyovy komety (467 př. Kr.) a výpočet délky solárního roku 365 a 1/4 dne (444 př. Kr.). Z významných osobností starověké Číny lze do období sepsání knihy Kronik zařadit filosofa Muo-ti a tesaře, vynálezce, politika a státníka Lu-Pana (507 - 440 př. Kr.).
Palestina
Na začátku období sepsání knihy byl perským králem Artaxerxem I. zplnomocněn Nehemiáš k opravě Jeruzalémských hradeb. V tomto období pravděpodobně působil v Judsku kněz Ezdráš. Období perské nadvlády bylo pro Izraelity dobou míru. Oficiálním jazykem perské správy byla aramejština. Aramejštinu přebírali i Izraelité, i když hebrejština se dále držela jako hovorový jazyk a jako jazyk pro přepis biblických textů.
Indie
V době sepsání knihy byla společnost na území Indie ovlivňována zejména novým duchovním směrem, buddhismem, jehož zakladatel se jmenoval Gautama Siddártha. Známý je pod jménem Buddha (což znamená Probuzený). Narodil se kolem roku 563 př. Kr. v Lumbiní na indicko-nepálském pomezí a zemřel v roce 483 př. Kr.
Myšlenky převzaty a uspořádány z:
Dokumenty online
Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie
Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 27. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie
Druhý chrám, [on-line], Poslední aktualizace 13. 7. 2014 [Citováno 15. 10. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druhý_chrám
Dynastie čínské historie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 27. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie
Chrám v Bibli, Marie Klašková, [on-line], Poslední aktualizace 24. 11. 2006 [Citováno 15. 10. 2014]. Dostupné na: http://www.bible-cz.org/bibl_lit/725b.html
Lu-Pan , [on-line], Poslední aktualizace 5. 4. 2013 [Citováno 27. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lu_Pan
Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 19. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia
Válčící státy, [on-line], [Citováno 27. 7. 2013]. Dostupné na: http://cina.yin.cz/historie/valcici-staty/
Ostatní dokumenty
DORAZIL, Otakar. Světové dějiny v kostce. Praha: nakladatelé Toužimský a Moravec, 1947
FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4
HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek I., Genesis – Judit, Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého", 1917
KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0
LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3
WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1
Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0
TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7