PRVNÍ KNIHA KRÁLOVSKÁ
AUTOR KNIHY
První kniha Královská je třetí ze čtyř tzv. knih Královských. Řekové vzhledem k podobnému obsahu knih spojili všechny čtyři knihy do jedné, rozdělené do čtyř částí a celek nazvali „Knihy kralování“. Ve Vulgátě je toto členění použito rovněž a jednotlivé části se zde jmenují První kniha Královská, Druhá kniha Královská, Třetí kniha Královská a Čtvrtá kniha Královská. Izraelité však rozlišovali 1. a 2. knihu od zbylých dvou s ohledem na obsah, účel a mluvu. Zachovali původní dělení První kniha Samuelova, Druhá kniha Samuelova a kniha Kralování, kterou později rozdělili na První knihu Královskou a Druhou knihu Královskou. Nadále budeme používat členění První kniha Samuelova, Druhá kniha Samuelova, První kniha Královská a Druhá kniha Královská. Má se zato, že autor knih Samuelových není totožný s autorem knih Královských, jejichž sloh a jazyk mají pozdější ráz (obsahují aramaismy). Sloh a mluva knih Královských je podobná knize Jeremiáš, z toho se usuzuje, že spisovatelem knih Královských je pravěpodobně Jeremiáš.
DOBA A MÍSTO VZNIKU KNIHY
S ohledem na to, že ve Druhé knize Královské uvádí spisovatel naposledy letopisy králů při smrti Jojakimově, nebyla Druhá kniha Královská sepsána dříve, než po jeho smrti, to je v roce 598 př. Kr. Protože neříká nic o smrti Sidkijášově, má se za to, že byly obě knihy Královské sepsány krátce po pádu Jeruzaléma.
MATERIÁL PŮVODNÍHO RUKOPISU
S ohledem na dobu vzniku lze uvažovat, že pro sepsání knihy bylo použito kůže.
ADRESÁTI KNIHY
Kniha byla určena Židům, protože popisuje významný úsek dějin, kdy Izraelitům vládl všemi vážený král Šalamoun.
AUTENTIČNOST (PRAVOST) KNIHY
Vnitřními důvody uznání pravosti je skutečnost, že spisovatel nebyl královským letopiscem, který by se snažil pro získání královy přízně psát jen to, co lichotí. Píše přísně to, co se skutečně stalo, kárá, nic nezatajuje a i dobrým panovníkům vytýká nedostatky. Pokud by byly chyby v popisu veřejných událostí, jistě by se proti nim někdo ozval. Události, spíše neveřejné, jsou zde popsány tak podrobně, že si zasluhují rovněž důvěru. Pokud se srovná popis života například za doby krále Šalomouna s popisem tehdejšího života v jiných zdrojích, zjistí se, že jsou velice podobné. Pro autentičnost rovněž svědčí vnější důvody, totiž, že řada proroků z knih Královských čerpá informace nebo to, co píší, se s knihami Královskými shoduje. A texty nápisů nedávno nalezených například na chrámě v Thébách v Egyptě ve shodě s První knihou Královskou 14, 25 – 29 popisují, jak si Šíšak, egyptský král Šešonk I., podrobil judská města.
CÍL KNIHY
Cíl knihy, i když se řadí mezi knihy dějepisné, je nábožensky vzdělávací, poučný. Autor chce ukázat, jak je Bůh věrný ve svých slibech. Jsou-li mu Izraelité věrní, dobře se jim daří, jakmile však se Bohu protiví, dopouští Bůh tresty.
STRUČNÝ OBSAH KNIHY
Král David je starý a o trůn se začne za jeho zády ucházet čtvrtý syn Davidův, Adoniáš. David se to dozvěděl a nechal pomazat za krále svého syna Šalomouna. Zanedlouho David zemřel. Šalomoun prosil Boha o dar moudrosti a Bůh mu ho dal. Pro Izraelity nastalo období pokoje, nebyli napadáni okolními zeměmi. Šalomoun měl podmínky pro stavbu chrámu. Splňuje se tak přislíbení, které dal Bůh Davidovi, že jeho syn postaví chrám Bohu Izraele. Po dokončení stavby chrámu postavil Šalomoun také bohaté sídlo sobě. Ani Šalomoun nebyl uchráněn svodů, na rozdíl od svého otce Davida však žil nekajícně. Svolával tak Boží tresty na sebe i svůj lid a doba pokoje pro Izraelity skončila. Po čtyřiceti letech vlády nad Izraelem Šalomoun umírá. Po smrti Šalomounově se ujímá vlády jeho syn Rechabeám. Protože však nevyslyšel prosby izraelského lidu, aby jim ulevil z břemen, která na ně naložil Šalomoun, Izraelité, kromě kmene Judova, odpadli a za svého krále si zvolili Jarobeáma. Tak se Izraelité rozdělili na dvě království. Následující králové, zmiňovaní v První knize Královské, se protivili Bohu a sváděli lid k modlářství. Největší pohoršení v Izraeli způsobil král Achab, popouzený svojí manželkou Jezábel.
DĚJINNÉ OKOLNOSTI VZNIKU KNIHY
Egypt
V době sepsání knihy (po roce 598 př. Kr.) se Egypt nalézal v období vlády 26. sajské dynastie (664 - 525 př. Kr.). Zakladatelem 26. dynastie je Psammetik I., syn Nekona I., dosazeného na egyptský trůn Asyřany. Následovali králové Nekon II., Psammetik II., Haibre, Ahmose II., Psammetik III. Psammetik I. zpočátku ctil nadvládu Asyřanů, pak však uzavřel spojenectví s Thébami a s lýdským králem Gýgem, a vyhlásil nezávislost Egypta. Asýrie zanedlouho zanikla a Egyptu se vrátila národní hrdost. Králům sajské dynastie se dařilo centralizovat vládu nad Egyptem a egyptská civilizace prožívala poslední velký věk. Egypt soupeřil o Sýrii s Babylonií. Na konci vlády dynastie byla Babylonie dobyta perským králem Kýrem Velikým a do Egypta vpadl jeho syn Kambýsés, který zničil sajský stát.
Mezopotámie
V době sepsání knihy (po roce 598 př. Kr.) Mezopotámie prožívala novobabylonské historické období (625 - 539 př. Kr.). V roce 626 kníže Nabopolasar (vládl 626 - 605 př. Kr.) vydobyl Babylonii nezávislost na Asyrské říši a stal se králem nevelkého novobabylonského území, které však rychle rozšířil. Roku 609 př. Kr. dobyl Novoasyrskou říši. V následujících letech Novobabylonská říše dobývala oblasti Palestiny a Sýrie. Významným velitelem byl Nebukadnesar II. (biblický Nabuchodonozor), za jeho vlády dosáhlo Novobabylonské říše největšího mocenského a územního rozmachu. Území Novobabylonské říše se rozkládalo kolem řek Eufratu a Tigridu od Perského zálivu až po Středozemní moře. V roce 587 př. Kr. Nabukadnesar II. dobyl a úplně zničil Jeruzalém a odvlekl Izraelity do Babylonu. Byl přestavěn Babylon (Ištařina brána, hradby, zikkurat Etemananki a další). V roce 556 př. Kr. nastoupil na trůn Nabonid (vládl 556 - 539 př. Kr.). Snažil se organizovat odpor proti vznikající Perské říši, ale bez úspěchu. V roce 539 Perská říše snadno dobyla Babylon.
Řecko a Kréta
V době sepsání knihy (po roce 598 př. Kr.) se Řecko nalézalo v období trvajícím přibližně od roku 800 do roku 500 př. Kr. Pro období je charakteristický vznik a rozkvět městských států – poleis, kterých bylo několik set. Nejvýznamnějším z nich byly Athény, původně vesnice. Největším městským státem byla Sparta. Athény se staly kulturním centrem, kde se shromáždili nejlepší básníci, dramatici, filozofové a sochaři. Rozkvět byl pravděpodobně podmíněn tím, že Řekové dokázali využít znalostí nabytých v Orientu. Rozkvět byl doprovázen i krvavými konflikty. Příčiny konfliktů byly zejména v bezuzdné touze po moci a po bohatství. Na sklonku 2. poloviny prvního tisíciletí př. Kr. se začalo Řecko, zatím nepřímo, střetávat s perským impériem, když perský král Kýros II. Veliký postupně ovládl maloasijská iónská města a přilehlé ostrovy. Evropského území Řecka se zatím Peršané nedotkli. Prvním zákonodárcem Athénského městského státu byl Drakón. Ví se o něm pouze to, že existoval a že zákoník dokončil kolem roku 624 př. Kr. Zásluhou Solóna byl zrušen zákon trestající dlužníky, zejména zemědělce, otroctvím. Solónovy reformy však byly prováděny polovičatě a neuspokojily ani aristokraty, ani lid. V roce 560 př. Kr. se podařilo aristokratu Peisistratosovi s pomocí zemědělců převzít moc. Peisistratos uvedl v život Solónovu ústavu. Část zkonfiskované půdy rozdělil zemědělcům, kteří o půdu přišli, zavedl desetiprocentní daň z příjmu, a tím přenesl daňové břemeno na bohaté, přivedl k rozvoji obchod, dal základ budoucí námořní moci Řecka, postaral se o budování vodovodů a cest.
V době sepsání knihy žily v Řecku tyto významné osobnosti: Solón a Tháles z Milétu.
Čína
V době sepsání knihy (po roce 598 př. Kr.) vládla v Číně dynastie Čou. Čína prožívala část období Východního Čou, nazývaného období Jaro a podzim. Mezi významné události období krátce po roce 598 př. Kr. patří potvrzení krále Čuanga jako nejvyššího vůdce konfederace (597 př. Kr.), provedení finančních a daňových reforem v knížectví Lu v Šan-tungu (594 př. Kr.) a v roce 589 př. Kr. došlo k velké bitvě mezi Cchi a Tin, dvěma největšími rivaly té doby. V roce 513 př. Kr. se objevuje první zmínka o tavení železa.
Z významných osobností starověké Číny lze do doby sepsání knihy zařadit filozofy Lao-c´ a Konfucia.
Palestina
Na konci roku 598 př. Kr. zemřel král Jójakim a jeho nástupce Jojakin vládl pouhé tři měsíce. Po krátkém obléhání Jeruzaléma na jaře roku 597 př. Kr. se Jójakin vzdal, byl odvlečen do Babylonu spolu s dvořany, hodnostáři a řemeslníky, celkem asi deset tisíc lidí. Nabukadnesar vykradl chrám a královský palác a správcem Jeruzaléma určil Sidkijáše, dalšího Josiášova syna (původní jméno Mataniáš). Přibližně v roce 589 př. Kr. se Sidkijáš vzbouřil, začátkem roku 588 př. Kr. začal Nabukadnesar Jeruzalém obléhat a v roce 587 př. Kr. ho, když vypukl hlad, dobyl. Sidkiáše oslepil, jeho syny povraždil. Spálil a rozbořil chrám i palác. Zbytek obyvatel byl odvlečen do zajetí. Jeremiášovi se podařilo uprchnout pravděpodobně do Egypta.
Indie
V době sepsání knihy (po roce 598 př. Kr.) Indie prožívala tzv. védské údobí trvající od 11. do 6. století př. Kr. Je charakteristické vznikem véd a podle nich pojmenované. Území Indie bylo osídlené převážně Árji, původně kočujícími. Zemědělství a pastevectví bylo pokročilé, existovala znalost hnojiva, rozšířené bylo zpracování kovů včetně železa. Společnost byla rozdělena na čtyři vrstvy. První, nejvyšší vrstva, byli bráhmani. Byli znalci, vykladači a uchovávatelé véd a rovněž prováděli rituál obětování bohům. Druhou vrstvou byli kšatriové – bojovníci, jejichž hlavním úkolem bylo chránit pastviny pro stáda kočovných Árjů. Třetí vrstvou byli vaišjové – pastevci, obchodníci a řemeslníci, kteří materiálně zajišťovali každý kmen. Čtvrtou, nejnižší vrstvou, byli šúdrové – příslušníci porobených domorodých kmenů neárijského původu. Měli za úkol sloužit Árjům. Ke konci védského období Árjové postupovali ze severozápadního území Indie směrem na východ do poříčí Gangy. Svědectví o dokončení kolonizace severní Indie Árji lze nalézt v upanišádách.
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Dokumenty online
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Antická řecká filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 1. 2014 [Citováno 22. 3. 2014]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antická_řecká_filosofie
Čínská filosofie, [on-line], Poslední aktualizace 17. 3. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čínská_filosofie
Dynastie čínské historie, [on-line], Poslední aktualizace 24. 4. 2013 [Citováno 25. 7. 2013]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_čínské_historie
Mezopotámia, [on-line], Poslední aktualizace 13. 1. 2014 [Citováno 20. 1. 2014]. Dostupné na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Mezopotámia
Ostatní dokumenty
FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, ISBN: 978-80-7422-007-4
HEJČL, Jan. Bible česká, Díl první, Svazek 1. Genesis - Judit. Redigoval Antonín Podlaha. Praha: Nákladem "Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1917
KRÁSA, Miloslav a MARKOVÁ, Dagmar a ZBAVITEL, Dušan. Indie a Indové, od dávnověku k dnešku. Praha: Vyšehrad, 1997, ISBN: 80-7021-216-0
LAMAIRE, André. Dějiny hebrejského národa. Z francouzkého originálu přeložil Josef Mlejnek. Praha: Nakladatelství ERM, 1994, ISBN: 80-901477-6-3
TRIGGER, B. G. a kol, Starověký Egypt - dějiny společnosti. Praha: Nakladatelství Volvox Globator, 2005, ISBN: 80-7207-535-7
VOLNÝ, Zdeněk. Toulky minulostí světa, 2. díl. Praha: Baronet a Via facti, 2000, ISBN: 978-80-904103-0-5
WATTERSON, Barbara. Egypťané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN: 80-7106-774-1
Kolektiv autorů. Abúsír-Tajemství pouště a pyramid. Národní muzeum - Náprstkovo muzeum, 2004, ISBN: 80-7036-170-0