EVANGELIUM PODLE JANA

Vzniklo pravděpodobně jako poslední kniha Nového zákona v letech 90 – 100. Proč však ještě po třiceti letech píše Jan znovu další evangelium? Pravděpodobně nejen proto, aby doplňoval synoptiky, ale na konci 1. století se už začínají rozšiřovat první tzv. kristologické bludy. Gnostikové a dokéti popírají, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn a Vykupitel. Proto Jan hned v úvodu píše, jak se stalo Božské slovo člověkem: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1, 14). Nauka jeho evangelia není ničím novým, ale jen zdůrazněním (podle zvýšených potřeb věřících) některých základních křesťanských pravd. Synoptikové vedou čtenáře ke středu, jímž je Kristus. Jan naopak z tohoto středu vychází. Apoštol, který byl Kristu nejblíže a který celý život přemýšlel a rozjímal o „vtěleném Slovu“, mohl také tuto problematiku nejhlouběji pochopit, tj. Kristovu podstatu, a jí proniknout.

Jan kázal v Efezu, ohnisku duchovních a intelektuálních proudů tehdejšího světa. Proto se právě u Jana setkává střízlivý římský duch a uhlazený, kuriozity a mysteria vyhledávající řecký duch s mystickou a mysteriózní mentalitou Orientu. Ve svých kázáních reaguje na proudy doby a mluví také řečí v té době obvyklé. Svým evangeliem chce čtenáře – a to jsou především křesťané z pohanství – utvrdit ve víře v Kristovo božství. Zároveň ale podává zprávu i o historickém Kristu. Ukazuje, jak se Ježíš v této historické době projevil. Je však třeba chápat především to, co je za historií skryto, protože účel díla je čistě věroučný. A zatímco evangelia synoptiků jsou jako mozaika z různých životních příběhů ze života Krista, evangelista Jan si vybírá jen některé události a řeči Ježíše, ale ty zaznamenává do nejmenších podrobností. Výběr a uspořádání příběhů směřuje k jednomu cíli, a to aby mohlo vyniknout božství Krista. Touto účelností se stává evangelium krásným jednotným celkem. Jeho evangelium se dá nazvat evangeliem vtěleného Slova. K tomuto účelu se jeví právě apoštol Jan, „Miláček Páně“, jako nejschopnější. Ze všech evangelistů pronikl nejhlouběji do Kristovy osoby a nejlépe ukázal cenu a význam jeho „vykupitelského“ díla. Díky tomuto teologickému a naučnému rázu evangelia je mnohdy oproti synoptikům na škodu menší názornost. U synoptiků se totiž střídají krátká životní přísloví s výmluvnými podobenstvími a názornými dějovými obrazy. Naopak v řečech Janova evangelia toto chybí. Jeho kázání – promluvy jsou velebné, prodchnuté zvláštním majestátem. Místo podobenství se vyskytuje spíše alegorie (Kristus coby pramen živé vody, chléb života, popřípadě vinný kmen). Tento odchylný charakter a ráz Janova evangelia vedl některé badatele k popírání jeho autorství. Údajně je nemožné, aby prý mohl prostý galilejský rybář podávat pravdy tak hluboké a zároveň těžké. Toto vychází z předpokladu, že byl opravdu prostým galilejským rybářem. Jeho otec Zebedeus zaměstnával dělníky jako zámožný majitel lodí, je zde tedy předpoklad, že určitě získal nějaké vzdělání, jak bylo v Palestině v té době zvykem. Potom byl Jan vzděláván i od Jana Křtitele, později i u samotného Ježíše. Jan se snažil Ježíšovy řeči maximálně uchovávat ve své paměti a srdci. Tím jim vtiskl svůj osobitý ráz a i po létech je zpaměti zaznamenal. Ve svých vzpomínkách se zaobíral slovy svého milovaného „Mistra“, který ho měl ve své oblibě, a proto mu mnohé svěřoval se zvláštní důvěrou „nad rámec svých povinností“. Z této jeho duševní práce a praktického uspořádání vznikala nejdříve katecheze. Lišila se od katecheze Petra i ostatních evangelistů. Neodporovala jim, spíše je doplňovala, vysvětlovala a především lépe vyhovovala novým vnějším podmínkám. Synoptikové zachytili nejvíce řečí Ježíše z doby jeho galilejské činnosti mezi prostými lidmi. Jan je doplňuje řečmi, které Kristus pronášel k zástupcům lidu a kněžím, tedy představitelům vzdělané třídy židovstva. Toto všechno ještě doplňuje i důvěrnými slovy, která Ježíš pronášel v tichých chvilkách svým apoštolům. Odtud tedy pramení rozdíl mezi Janem a ostatními evangelisty. Tento rozdíl se nedá vysvětlit pouze různorodostí posluchačů, protože i u Jana jsou v evangeliu obsaženy řeči k lidu. Jan však řeči Krista doplňuje, rozšiřuje je svými osobními vzpomínkami a vtiskuje jim ráz svého ducha a svých rozjímaní. Velká většina jeho evangelia jsou řeči Krista. V centru celého jeho podání (v jím vybraných řečech a zázracích) je tajemství Ježíšovy osoby. Janovi ale nejde ani tak o poučení čtenářů, co Ježíš vykonal a učil, jako o snahu ukázat kdo Ježíš je. Podstatou celého evangelia je snaha vyvolat víru v Ježíše – Božího syna, dárce a nositele spásy. Se zvláštním důrazem poukazuje Jan na víru, jako na nezbytný předpoklad společenství s Kristem.

Při tomto dogmaticko-kristologickém charakteru nezanedbává evangelista ani stránku historickou a velmi přispívá k poznání chronologie života Ježíše a správnému pochopení nauk, představ a židovských zvyků. U Jana se ukazuje mnohem důkladněji znalost místopisu než u synoptiků, mnohdy zabíhá do překvapivých podrobností. I když je řečtina čtvrtého evangelia po gramatické stránce dobrá, skladba vět nemá řeckého ducha. Spojení vět je jednoduché a prosté, téměř chybí bohatství spojovacích částí. Starobylost a neporušenost textů je doložena objevy papyrů. Jedná se především o nepatrný zlomek z 18. kapitoly, který určili papyrologové na první polovinu 2. století. Pochází z Egypta a je z něho zřejmé, že už před rokem 150 tam bylo Janovo evangelium opisováno, přestože vzniklo v Malé Asii. Vzdálenost mezi originálem a tímto dosud nejstarším opisem je necelých 50 let. Tradice o autorství sahá až do začátku 2. století (Papias, Justin, Muratoriho zlomek, Irenej…). Katoličtí exegeté většinou nejsou jednotni v tom, zda Jan napsal evangelium celé, nebo část vznikla skrze jeho žáky. Ale mimo svědectví tradice vede i vnitřní skladba k apoštolu Janovi. V evangeliu jsou velice věrně vylíčeni Jan Křtitel, Petr, Ondřej, Pilát. Autor tedy musel být událostem osobně přítomen. Častá jsou i přesná udání času, nejen dní, ale i hodin (J 1, 39). Velmi podrobné a živé je vylíčení vyhnání kupců z chrámu (J 2, 14 - 16), popřípadě rozmnožení chlebů a nasycení zástupů (J 6, 5 – 15) a další. Autor zapsal i otázky, které kladli apoštolé Kristu v soukromí. Takovým způsobem mohl psát jenom ten, kdo ve svém prvním listě o sobě říká: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme“ (1J 1, 1 – 3).

AUTOR A AUTENTIČNOST

Autorem čtvrtého evangelia je apoštol Jan, syn Zebedea a Salome, bratr Jakuba Staršího, též apoštola. Jeho rodištěm byla Betsaida, městečko, které leželo na severozápadním břehu genezaretského jezera. Společně s bratrem byl Jan zpočátku učedníkem Jana Křtitele. Zde poznal Krista a následoval jej do Galileje, kde byl svědkem prvního zázraku (J 2, 1 – 11). Potom žil v rodičovském domě až do druhého povolání (společně s bratrem Jakubem), kdy se stal trvalým učedníkem Ježíše (L 6, 13 – 16). Pro svoji náboženskou horlivost dostal od Krista (spolu s bratrem) jméno „Boanerges“ – synové hromu (Mk 3, 17). Jan, Jakub a Petr byli svědky nejvýznamnějších událostí, jako je vzkříšení Jairovy dcery nebo proměnění Páně na hoře (Mk 9, 2). Byl to učedník „kterého Ježíš miloval“ a který také jako první poznal Ježíše na Genezaretském jezeru (J 21, 7). Po sestoupení Ducha svatého ho vidíme spolu s apoštolem Petrem vykonávat apoštolskou službu nejdříve v Jeruzalémě, kde bylo třeba často obhajovat apoštolské učení před židovskou veleradou a později i v Samaří. Podle církevní tradice Jan odešel do Efezu v Malé Asii a odtud spravoval okolní církevní obce. Kolem r. 66, kdy apoštol Pavel píše druhý list Timoteovi a svěřuje mu efezskou církev zde Jan už nebyl. Dále tradice svědčí, že Jan byl mučený v Římě a byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, kde napsal knihu Zjevení – Apokalypsu. Bylo to za Domitiánova pronásledování (v letech 81–90). Za císaře Nerva se vrátil do Efezu (r. 96-98), kde na sklonku svého života napsal čtvrté evangelium a tři listy. Zemřel přirozenou smrtí za vlády císaře Trajána asi v r. 104 ve věku devadesát čtyři let. O těchto údajích opět svědčí nejstarší církevní spisovatelé, jako jsou Irenej, Polykarp, Justin, Origenes a další.

V prvotní církvi byl spolu s Jakubem a Petrem považovaný za „oporu – sloup“ církve (Ga 2, 9). V novější době se našli teologové, kteří začali popírat autentičnost tohoto evangelia a výše jmenované svědky tradice. Předpokládají (Holtzman, Schmidel, Moffat), že Jan zemřel mučednickou smrtí před rokem 70. Jiní tvrdí, že Jan zemřel zásluhou Heroda Agripy I. r. 43-44 spolu se svým bratrem Jakubem (Schwarz, Wendland) a odvolávají se na staré kalendáře, kde Jakub a Jan se slaví v jeden den (dle dne mučednické smrti). Tyto nepřesné argumenty ale nemohou vyvrátit výše uvedená jednoznačná svědectví a jejich pravdivost. Mimo to byl v Efezu (pravděpodobně) nalezen hrob Jana v rozvalinách jedné velké baziliky u obce Ajassoluk (Ayasuluk). Ve starším kalendáři není jasně uvedený den jeho smrti, ani jak zemřel. Po smrti jáhnaŠtěpána se uvádějí jména Petr, Jakub, Jan, Pavel, ale to neznamená, že všichni tito apoštolé zemřeli mučednickou smrtí v jedné době. Zpočátku s Jakubem byl slavený Jan Křtitel, který byl později mylně ztotožněn s apoštolem Janem. Církevní tradice už na začátku 2. století svědčí o tom, že Jan je autorem čtvrtého evangelia. Bez ohledu na všechny tyto negativní názory stanovisko církevní tradice zůstává v platnosti jak u církve římskokatolické, pravoslavné i mezi protestanty. Janovo evangelium používal už nepřítel křesťanství Celsus, montanisti, gnostici (Bazilides, Ptolomen, Teodot) i apokryfní literatura. V Egyptě se text tohoto evangelia četl při bohoslužbách už v roce 125. Fragment tohoto textu je zaznamenaný na papyru Rilandsa 457-P52, který byl napsaný před r. 150. V Římě o evangeliu svědčí malby v katakombách, na kterých jsou zobrazené scény z tohoto evangelia, např. rozhovor se Samaritánkou, vzkříšení Lazara, uzdravení nemocného u rybníka Siloe. Argumenty ze samotného evangelia dokazují, že jeho autor je palestinský Žid, očitý svědek událostí, které popisuje, jeden ze dvanácti učedníků Kristových, tj. Jan. Např. popis poslední večeře, na které byli přítomni pouze apoštolé.

ADRESÁTI EVANGELIA

Prvotní církevní tradice říká, že apoštol Jan napsal svoje evangelium na prosby svých přátel a maloasijských biskupů, především však pro křesťany z pohanství. Z tohoto důvodu autor vysvětluje hebrejská slova, výrazy a pojmenování. Vychází z toho, že topografie Palestiny je čitatelům neznámá. Na křesťany z pohanství jako adresáty evangelia ukazuje i apologetické zaměření tohoto evangelia. Bere v úvahu i rodící se hereze.

CÍL A TENDENCE EVANGELIA.

Cíl tohoto evangelia naznačuje sám autor slovy: „… abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste vírou měli život v jeho jménu“. Polemické tendence určily přání Janovo ochránit věřící před vznikajícími herezemi (ebioniti a další). Velká pozornost je věnována osobě a činnosti Jana Křtitele, čímž chtěl autor vyvrátit, že je větší než Kristus. Na závěr je třeba dodat, že cílem tohoto evangelia bylo doplnit některé skutečnosti, které chyběly u synoptiků. A na splnění tohoto úkolu byl Jan nejpovolanější. Náboženské potřeby konce 1. století způsobily, že toto evangelium má hluboký teologický a duchovní ráz. Velmi důležitým faktorem zde bylo narůstající nepřátelství a nenávist ze strany Židů.

VZTAH JANOVA EVANGELIA K SYNOPTIKŮM

Mezi jeho evangeliem a synoptiky existují jisté diference, které se týkají obsahu i způsobu vyjadřování. Eusebius Cesarejský říká, že Jan ve svém díle doplnil předešlá evangelia. Nemůžeme však brát tento výrok doslovně. Jan napsal své evangelium ve značném časovém odstupu, po zboření Jeruzaléma a po mnoha jiných závažných událostech. Měl tedy možnost osobitým způsobem představit osobu a dílo Kristovo. V tomto smyslu je možné jeho evangelium chápat i jako doplňkové. Je to završení evangelijní tvorby, a po stránce teologické kompletnější pohled na evangelijní události, který dosud chyběl. Při podrobném porovnání jednotlivých evangelií zjišťujeme, že Jan dokonale znal synoptickou tradici a zřejmě i všechna synoptická evangelia. V mnohých případech Jan zpřesňuje údaje synoptiků, jako např. den a hodina Ježíšovy smrti apod. U Jana mají zázraky jiný význam než u synoptiků. Např. rozmnožení chleba synoptici uvádějí spíše jako smilování se nad hladovými lidmi, Jan tuto událost podává tak, že se stává přípravnou etapou na řeč o Eucharistii. Janovo evangelium je tedy hluboce teologické, a z tohoto důvodu je nazýván prvním „Teologem“.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura