Na začátku tohoto bloku jsme se pokusili určit, co je a co není náboženství. Záměrně jsme zde neuváděli různé sekty, o této problematice budeme psát později. Probrali jsme kriticky alespoň v kostce základní směry světových náboženství, ať živých, nebo již zaniklých. Jsme si vědomi zkratkovitých informací o daných náboženstvích. Podrobný popis ale není cílem tohoto webu. Uvedli jsme zde několik odkazů jak na weby s touto problematikou, tak na odbornou literaturu pro případné zájemce o hlubší studium. Závěrem každého náboženství bylo shrnutí, proč se domníváme, že toto náboženství včetně jeho boha nebo bohů není pravé. Vycházeli jsme z definice vlastností, jaké musí Bůh mít, aby mohl být nazýván Bohem. Pozorný čtenář si určitě všiml, že žádný z bohů zmíněných náboženství neměl vlastnosti podle definice, proto nemůže být nazýván Bohem a ani být hoden úcty.

Základní otázka tedy zní: Když existuje Bůh, známe alespoň nějaké náboženství, které je „pravé“ a proč? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme přidat ještě několik dalších. I když jsme se neztotožnili s výše jmenovanými náboženstvími, a přijmeme premisu, že nejsou pravá, jak je možné, že vůbec existují, když nesplňují naše – de facto Boží podmínky? To Bohu nevadí? Kde se vzala?

Vidíme, že se otázky začínají hromadit. Že by platilo ono Voltairovo: „Náboženství vzniklo, když se sešel podvodník s hlupákem“? Z tohoto výroku se dá lehce vyvodit, že původně bylo množství hlupáků i podvodníků, a tak vzniklo náboženství. Je podivné, že v dnešní době televize, internetu, počítačových tomografů a množství technických objevů náboženství nezaniklo a stále existuje ono Voltairovo množství „podvodníků a hlupáků“ a je jich spíše více než méně. A navíc mezi ty hlupáky je třeba zařadit množství vědců, nositele Nobelovy ceny a další. Existuje mnoho učených knih, které bádají nad tím, jak náboženství vzniklo. Zda uplatnit hledisko psychologie, historie, evoluce, sociokulturní antropologie či filosofie. Tato bádání by se dala pochopit a schvalovat, potíž je v tom, že se více méně na ničem neshodnou. Pomineme-li „temný úsvit lidstva a starověk“, je nepochopitelné, že se zde náboženství v neztenčené míře stále vyskytuje a navíc v neuvěřitelném množství variací?

Začněme tedy popořádku. Pojmem náboženství se označuje vztah, který má člověk k Bohu. Tento vztah se v průběhu dějin kodifikoval ve věroučných, kultovních a obřadních systémech. Neexistuje tedy jedno náboženství, ale je jich celá řada.

Jsou dvě základní hypotézy vzniku náboženství. První hypotéza se opírá o evoluci čili vývoj. Vychází z předpokladu, že jsou tři základní fáze vzniku a vývoje náboženství. První fází vývoje je primitivní náboženství dávných věků, druhá a třetí fáze se již vzájemně prolínají. Jedná se obecně o monoteistické náboženství, které postupně přerůstá v náboženství bez Boha, jako např. buddhismus. Konečným stádiem by mělo být něco jako víra bez Boha. Tato evoluční teorie vychází především ze spisů Herberta Spencera, Roberta Codringtona a Edwarda Tylora a jejich stoupenců. Dle Spencera je počátek náboženství v manismu – kultu předků. Codrington se rovněž opírá o manismus a navíc tvrdí, že základním pilířem náboženství byla víra v duchovní bytosti. Taylor vychází z předpokladu, že počátkem náboženství byly zážitky z psychotropních látek a sny.

Druhou koncepcí vzniku náboženství je degenerační (deteriorační) teorie. I ona čerpá ze svých pramenů. V lingvistice existuje obor zvaný etymologie, který zkoumá původ a vývoj slov. Zjednodušeně řečeno, pátralo se po původu a významu slova bůh, jeho atributech a prolínání v různých národech a čase. Na podkladě této metody bylo zjištěno, že původně existovalo jedno celosvětové monoteistické náboženství. Významným badatelem v této oblasti byl vídeňský profesor Leopold von Schroeder, který tento důkaz podal již v r. 1914 ve svém díle Arische Religion. Schroeder dokazuje u protoindoevropanů filologickou a historickou souvislost kořene: DEIVO (nebe i bůh) a DIV (zářící, svítící). Idea boha je tedy spojena se světlem a nebem. Z kořene DEIVO se odvozuje obecný pojem boha:

  • staroindické DEVA-H
  • chetitské ŠIU
  • latinsky DEUS
  • germánsky TEIVA
  • staronorské TIVAR
  • staropruské DEIVAS
  • litevské DIEVAS
  • lotyšské DIEVS
  • staroíránské DAEVA (vlivem zarahuštrismu má význam démon)
  • jméno pro určitou božskou postavu:
  • staroindické; DYAUS-PITAR
  • řecké ZEUS-PATER
  • latinské DIESPITER nebo JUPPITER
  • ilyrské DEIPATUROS
  • skytské ZEUS-PAPAIOS
  • thrácko-frýžské ZEUS-PAPPOS
  • skandinávské TYR
  • staroněmecké ZIU

Protoindoevropané tedy ještě před svým rozchodem do jiných částí světa v 5. až 4. tis. př. Kr. uctívali nejvyššího boha, kterého nazývali DYEUS-PATER neboli NEBE-OTEC.

Jako další pramen využívá degenerační teorie etnologická bádání. Etnologové, popřípadě misionáři, uvádějí, že všechny „primitivní“ národy na nejnižším stupni civilizace, ať už v Americe, Asii, Austrálii nebo Africe, mají čistou ideu jednoho Boha, který stvořil svět a dohlíží na mravní zákony, které dal lidem. Není zde stopy po žádných náboženstvích typu animismu, totemismu a dalších, jak uvádějí teoretické spekulace o vzniku náboženství. Bohužel, ani etnologové nebo misionáři nejsou schopni tento fenomén vysvětlit. Když využijeme poznatků archeologie, jako další podpůrné vědy, ve většině zaniklých náboženství se dá vystopovat (např. z klínových tabulek semitských Ugariťanů) původní idea jednoho boha. Díky postupnému mravnímu úpadku docházelo k pronikání nenáboženských prvků do této oblasti v podobě animismu, magie a dalších. I přes tuto deformaci se většinou dá vystopovat původní myšlenka jednoho původního boha. Jedinou vyjímku tvoří náboženství Izraelitů, které od prvopočátku a po celou dobu své existence vyznávalo jahvistický monoteismus. I v tomto „modelovém“ monoteistickém náboženství můžeme vystopovat náchylnost k náboženské degeneraci především v podobě magie a polyteismu. Můžeme konstatovat, že u každého národa či kmene se vyskytovala idea - myšlenka Boha. Tato idea je důsledkem pozůstatků původního monoteistického náboženství, umocněná činností rozumu, který se ptá po prvotní příčině viditelného světa, včetně samotného nebe či pekla. Tato nejvyšší příčina (Bůh) na sebe bere povahu osobní a milující. To znamená, že Bůh přichází sám ze svého rozhodnutí a sděluje informace prvotním lidem. V důsledku expanze lidstva tedy dochází k postupné degeneraci původního jednotného náboženství. (viz. výše). Z toho vyplývá, že u každého národa byla původní idea nejvyšší bytosti, kterou nazýváme Bůh.

I dnes si snad každý člověk občas položí otázku, existuje-li nějaký bůh, kde se vzal, existuje-li něco po smrti a především, je - li to pravda nebo výmysl. Kde k tomu bohu tehdejší člověk vlastně přišel? Je nepravděpodobné, že by to tolik národů, od sebe na tehdejší dobu docela izolovaných, zároveň napadlo. Někdo jim to musel zřejmě povědět. A kdo jiný by to mohl udělat lépe než sám Bůh? Problém nastává, kde vzít jistotu, že to byl Bůh, a nikdo jiný. Když odložíme předsudky, můžeme nahlédnout do knihy, která se nazývá Bible. V ní lze najít odpovědi na spoustu otázek. Je zde docela dobře popsáno co, kde, kdy a jak.

Nyní následuje Krátký úvod do křesťanství.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Religionistika [on-line], Poslední aktualizace 4. 8. 2012. [Citováno 27. 8. 2012] Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Religionistika

Arische Religion [on-line], Poslední aktualizace 17. 8. 2011. [Citováno 27. 8. 2012] Dostupné na: http://de.scribd.com/doc/62483287/Arische-Religion-Erster-Band-Einleitung-Der-altarische-Himmelsgott-das-hochste-gute-Wesen