Z001 Zamyšlení
Jednoho dne požádala učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru jména spolužáků a vedle nechali volné místo.
Pak jim řekla, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a to ať napíší vedle jména. Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotovi, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.
Přes víkend rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, kam připsala poznámky všech spolužáků. V pondělí rozdala hotovou práci žákům. Všichni se po chvilce čtení usmívali.
„Skutečně?“ slyšela šepot.
Ani jsem nevěděl/a, že pro někoho něco znamenám!“, a „Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře.
Nikdo více o listinách nehovořil.
Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadilo. Cvičení splnilo svůj účel. Žáci byli spokojeni sami se sebou a vztahy mezi nimi se postupně zlepšily.
Několik let poté jeden z žáků zemřel. Učitelka šla na pohřeb. Kostel byl přeplněný rodinou a přáteli zesnulého.
Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil. Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví a tu byla oslovena:
„Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“
Pokývla: „Ano.“
Dále slyšela: „Marek o vás často hovořil.“
Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Marka - i jeho rodiče tu byli - čekali na tento okamžik...
„Chceme vám něco ukázat,“ řekl otec a vyndal peněženku.
„Toto se našlo, když Marek tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“
Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepený, mnohokráte poskládaný. Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána slova jeho spolužáků.
„Chceme vám tolik děkovat,“ řekla Markova matka. „Jak vidíte, Marek si toho vážil.“
Kolem učitelky se postupně stavěli její bývalí žáci. Alena se malinko usmívala a řekla: „Také ještě mám svoji listinu, je v horním šuplíku mého psacího stolu.“
Manželka Jindřicha řekla: „Jindřich mne prosil, abych nalepila listinu do našeho svatebního alba.“
„Já mám svoji listinu založenou v deníku,“ řekla Monika.
Pak sáhla Irena do svého notýsku a ukázala omšelou listinu ostatním. „Stále to mám u sebe,“ řekla a dodala: „Myslím, že si většina z nás tyto papíry schovala.“
Učitelka byla dojata... musela si sednout, a pak se rozplakala.
Mnohdy zapomínáme ve spolužití s našimi blízkými, že každý život jednou končí a že nevíme dne ani hodiny... Proto bychom měli říci lidem, které milujeme, o které máme starost, že jsou pro nás něčím zvláštním a důležitým.
Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.
Bible, 1 list Petrův 4, 8
Z002 Zastavení cihlou
Asi před deseti lety projížděl mladý a velice úspěšný ředitel jménem Martin, ulicemi města. Jel poněkud rychle ve svém elegantním černém Jaguáru XKE, který byl jen pár dní starý. Miloval auta a konečně si po letech dřiny mohl dovolit koupit auto svých snů. Dával pozor na děti, které občas vyběhnou mezi zaparkovanými auty a zpomalil, když si myslel, že něco vidí. Když jeho auto projíždělo, žádné dítě nevyběhlo. Místo toho přiletěla cihla a narazila do boku jeho černého nablýskaného jaguára. Brzdy zaskřípaly…!!!
Zařadil zpátečku a pneumatiky zběsile vystřelily Jaguára zpět na místo, odkud přiletěla cihla. Martin vyskočil z auta, chytil chlapce a přitlačil ho na zaparkované auto.
Křičel na dítě: „Co to mělo znamenat a kdo jsi? Co to tady vyvádíš?“ A plnou parou pokračoval: „To je můj novej Jaguár. Ta cihla, cos hodil, tě bude stát majlant. Proč jsi ji hodil?“
„Pane, prosím vás…, je mi to líto! Už jsem nevěděl, co mám dělat!“ prosil chlapec. „Hodil jsem tu cihlu, protože nikdo nechtěl zastavit!“ Slzy mu tekly po tvářích, když prstem ukázal za zaparkované auto. „Můj bratr, pane, sjel z obrubníku a vypadl z invalidního vozíku a já ho nedokážu zvednout. Když tam bude ještě chvilku takhle ležet, zadusí se. Pomohl byste mi ho prosím vás, zvednout zpátky na vozík? Asi je i zraněný a je pro mě moc těžký.“
Pohnut a beze slov se mladý ředitel zoufale snažil spolknout rychle rostoucí knedlík v krku. S námahou zvedl mladého muže zpátky na vozík, vzal svůj kapesník a otřel mu rány a škrábance a zkontroloval, jestli všechno bude v pořádku. Potom se díval, jak ho chlapec tlačí po chodníku směrem domů.
Byla to dlouhá cesta zpět k elegantnímu černému nablýskanému Jaguáru – dlouhá a pomalá cesta. Martin nikdy nespravil promáčklinu na dveřích svého Jaguára. Nechal ji tam, aby mu připomínala, že nechce jet životem tak rychle, aby na něj někdo musel hodit cihlu, aby si ho všiml.
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Bible, Jan 15, 12 - 13
Z003 Zvyk
Mladí manželé žili krátce ve společné domácnosti. Jednoho dne se žena rozhodla, že připraví jehněčí kýtu. Než ji ale dala péct, odřízla z kýty spodní část a položila tyto dva díly vedle sebe na pekáč.
Její muž jí nahlížel přes rameno a zeptal se: „Proč jsi odkrojila ten kousek a dala ho vedle?“
Žena chvilku přemýšlela a pak řekla: „Ani nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Moje maminka to taky vždycky tak dělala.“
„Hm. To je zvláštní.“
Muž byl zvědavý a při nejbližší příležitosti se zeptal tchýně: „Můžu se zeptat? Proč vždycky, když pečete jehněčí kýtu, odřezáváte spodní část a pečete ten kousek vedle?“
Tchýně se zamyslela stejně jako nedávno její dcera a řekla: „Já vlastně ani nevím. Dělávala to tak moje maminka a já se to tak od ní naučila.“
Babička ještě žila, a tak se muž vypravil za ní a i jí se zeptal, proč před pečením odřezává spodní část kýty. Babička odpověděla: „Ano, ano, to je jasné, mám malý pekáč. Celá kýta se mně na něj nikdy nevešla, a tak jsem vždycky spodní kus odřízla.“
Mnoho věcí se naučíme samovolně. Pozorujeme, co dělají naši rodiče, dědečci, babičky, kamarádi, učitelé. Je to tak dobře. Ale jsou věci, kterým je třeba přijít na kloub a porozumět, proč je děláme tak, jak je děláme. Nebojme se přemýšlet. Mnohdy nám to ušetří spoustu práce, ale i trápení. To, že to tak dělá někdo, koho máme rádi, ještě nutně neznamená, že to je správně. A už vůbec nemusí být správná věc to, co dělá většina.
„Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“ Vždyť Bůh řekl: „Cti otce i matku, a kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.“ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: „To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar“, ten již nic nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.
Bible, Matouš 15, 2 - 6
Z004 Zámek na pokladnici
Král hledal nového rádce. Obklopilo ho mnoho moudrých a schopných mužů. Rozhodl se všechny uchazeče vystavit zkoušce
„Moudří mužové, mám problém,“ hovořil král, „a chtěl bych vědět, kdo z vás najde řešení.“
Ukázal přítomným obrovský zámek na dveřích královské pokladnice. Něco takového nikdo z nich doposud neviděl.
Král objasňoval: „Tady vidíte nejsložitější a nejdokonalejší zámek v mé říši. Je někdo z vás schopen ho odemknout?“
Většina z dvořanů odpovídali záporně a kroutila hlavou. Někteří si prohlédli zámek zblízka a usoudili, že odemknout něco tak složitého nezvládnou.
Jediný muž šel k zámku, prozkoumal ho, hýbal jím všemi směry, táhl za něj a jedním škubnutím se mu podařilo ho otevřít. Všichni užasli. Zámek byl jen přivřený, nebyl zcela zacvaknutý a bylo potřeba jen trochu odhodlání a odvahy.
Král se usmál a promluvil: „Ty dostaneš místo mého prvního rádce, protože se nespoléháš jen na to, co vidíš a slyšíš. Používáš své vlastní síly a máš odvahu vyzkoušet to, co jiní považují za nemožné. Takového potřebuji.
Také se necháte zastrašit těžkým úkolem, ještě dřív než to zkusíte. Nebojme se, že něco nezvládneme. I když se nám něco nepodaří, to, že to zkusíme řešit, nám mnohdy přinese mnoho zkušeností, které nám mohou jindy velmi pomoct. Špatná cesta je také cesta a mnoho slavných vynálezců chodilo nejprve po špatných cestách a teprve ty jim ukázaly, kde je cesta správná.
Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a nemějte z nich strach, neboť sám Hospodin, tvůj Bůh, jde s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě.
Bible, Deuteronomium (Pátá Mojžíšova) 31, 6
Z005 Ztracené hodinky
Říkali jsme mu Kašpar. Časem mu ale nikdo neřekl jinak než Kašpy. Byl to takový ten typ kluka, se kterým vždycky přicházel smích. Dokázal vymyslet neuvěřitelné kousky. Pořád vtipkoval, a i když nebyl kdovíjak šikovný, krásný ani chytrý, všichni jsme ho rádi viděli ve svém středu.
Jednou jsme tábořili v malebném údolí při břehu říčky. Líně poskakovala po kamenech a svým zvukem dokreslovala pohodu, která na tábořišti vládla.
Vracel jsem se zlesa, když jsem narazil na smutného Kašpyho, jak brousí po louce uprostřed tábora sem a tam.
„Kašpy, co hledáš?“
„Hodinky. Byly skoro nové. Víš, to byly ty, co jsem dostal od strýce ze Švýcarska knarozeninám.“
Jasně, kdo by o nich nevěděl. Byl čas, kdy jsme nemluvili o ničem jiném.
„Počkej, já ti pomůžu.“ A tak jsme začali hledat spolu. Netrvalo dlouho a připojili se k nám další kluci. Pak nás uviděl Lišák, náš vedoucí. To už nás hledalo asi dvacet.
„Kluci co hledáte?“
„Ale, Kašpa ztratil ty svoje švýcarské hodinky. Hledáme tu už nejmíň půl hodiny, a pořád nic.“
„Počkejte, vezmeme to systematicky. Uděláme rojnici a budeme postupovat pomaličku kupředu a určitě je najdeme.“
Roztáhli jsme se do dlouhé řady přes celou louku a pomalu, pomaličku jsme prohledávali každou píď země.
Na konci jsme se zklamaně shlukli kolem Kašpyho a Lišáka. „Co budeme dělat, zkusíme to znova?“
„Tak pěkně od začátku,“ rozhodl Lišák.
„Kdys ty hodinky ještě měl?“
„Po nástupu jsem se ještě díval, kolik mám času na to, abych se nachystal na tu bojovku, co jsi nám slíbil.“
„Dobře. Tak před bojovkou jsi je ještě měl. No, a co potom?“
„No, když jsme se vrátili do tábora, tak už jsem je neměl!“
„Počkat. Ty víš, že jsi je ztratil v lese na bojovce?“ udiveně kroutí hlavou Lišák.
„Jo.“
„Tak proč je hledáme tady?“ nestačí se divit Lišák a s ním ostatní kluci.
„No, mně už se nechtělo zpátky a tady se tak dobře hledá.“
Hodinky jsme nakonec našli. Příhoda mi uvízla v paměti asi ze dvou důvodů. Dodnes se usmívám nad tím, jak nás Kašpy všecky doběhl. A ten druhý? Jistě vám přijde nesmyslné hledat něco na místech, kde to nemůže být. Uvědomil jsem si, že jsem se v životě choval často velmi podobně. Například když jsem hledal životní partnerku. Těžko budu hledat děvče, které miluje sport, v začouzených hospodách. Nebo dívku, která miluje módu a krásné šaty, na horách nebo v lese. Je sice možné, že ji tam potkám, ale byla by to nejspíš náhoda. Jedna věc mě ale moc těší. Pán Bůh není omezený žádným místem. Můžeme ho najít všude, stačí jenom pořádně hledat.
Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Bible, Matouš 7, 7 – 11