V001 Vytesané do kamene
Dva kamarádi se vydali přes poušť. Když tak putovali, v jedné těžké chvíli se pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého. Dotyčný, než by něco řekl, ohnul se a napsal prstem do písku: „Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku.“ Putovali dále a došli ke krásné oáze s jezírkem. Rozhodli se, že se vykoupou. Ten, který dostal facku, se začal topit, ale ten druhý ho zachránil, vytáhl z vody. Když se probral a vzpamatoval, vysekal do kamene: „Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“ Kamarád se ho zeptal: „Když jsem Tě uhodil, napsal jsi to jen do písku, a teď jsi to vytesal do kamene. Proč?“
Odpověděl: „Víš, když mi někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odvál na znamení odpuštění. Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo na věky.
Pamatujte si, moji milovaní bratři, každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
Bible, List Jakubův 1, 18 - 19
V002 Vesnice
Představ si, že by se lidstvo scvrklo do malé vesnice se stovkou obyvatel a všechny poměry, které ve světě panují, by tam byly zachovány. Jak by tato malá, různorodá vesnice vypadala? Přesně se to pokusil vypočítat Phillip M. Harter, doktor medicíny na Standfordské universitě. A na tohle přišel:
57 by bylo Asijců
21 Evropanů
14 by bylo ze západní polokoule
8 Afričanů
52 by bylo žen
48 mužů
70 lidí by bylo barevných
30 by bylo bílých
30 by bylo křesťanů
70 by bylo jiného nebo žádného vyznání
6 lidí by vlastnilo 59 procent světového majetku a všech 6 by bylo ze Spojených států
80 lidí by bydlelo v podmínkách, neodpovídajícím standardu.
70 lidí by neumělo číst
50 lidí by bylo podvyživených
1 by umíral
1 žena by byla těhotná
1 člověk by měl vysokoškolské vzdělání
1 člověk by vlastnil počítač
Jestli máš slušný domov, máš spoustu jídla a umíš číst, jsi členem velmi vybrané skupiny. A jestli máš pěkný dům, jídlo, umíš číst a máš počítač, patříš mezi opravdovou elitu. Jestli ses dnes ráno probudil víc zdravý než nemocný... máš víc štěstí než milión lidí, kteří tento týden nepřežijí. Pokud jsi nezažil nebezpečí boje, osamělost vězení, agonii mučení a bolest hladovění... máš se lépe než 500 miliónů lidí na světě. Jestli můžeš jít na shromáždění církve, aniž by ses bál pronásledování, vězení, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než tři miliardy lidí na světě, kteří nemůžou. Jestli máš jídlo v ledničce, jsi oblečený, máš střechu nad hlavou a kde spát… jsi bohatší než tři čtvrtiny lidí na světě.
Jestli máš peníze v bance, v peněžence a můžeš si zajít někam na večeři… patříš mezi nejbohatších 8 % lidí světa. Pokud jsou tví rodiče ještě naživu a nerozvedení… jsi skutečnou výjimkou. Jestli nosíš úsměv na tváři a jsi opravdu vděčný... jsi mimořádný, protože většina může, ale téměř nikdo to nedělá.
Jestli si můžeš přečíst tuto zprávu, máš velké štěstí, protože víc než dvě miliardy lidí číst neumí.
Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. To on základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy. Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář….
Bible, Kniha Žalmů 24, 1 – 6
V003 Vlci
Bylo až posvátné ticho. Jen řeka tiše šuměla a sem tam se ozval hlas nočního ptáka. Plameny praskaly a mladý Arió seděl se svým dědečkem u táborového ohně. Tvář Rychlého losa byla vrásčitá a pomatovala mnoho zim. Arió svého dědečka miloval. Obdivoval jeho moudrost a rozvahu stejně jako všichni v kmenu. Dnes ho děda vzal poprvé na Stezku muže. Věděl, že až ji dokončí, bude v kmenu považován za bojovníka a bude mít právo sedět u poradního ohně.
Najednou se dědeček upřeně na Ariho podíval. „Toto je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou o životě musíš vědět. Ve tvém nitru neustále bojují dva vlci. Bojují o tvé srdce. Bílý vlk je dobro. Jeho potravou je láska přátelství, pokora, štědrost…“ Rychlý los se odmlčel.
„ A jaký je ten druhý vlk dědečku?
„Ten je černý. Ten miluje zlobu, závist, pýchu, hořkost…“
Ari hleděl do ohně a v plamenech viděl dva zápasící vlky. Obraz byl tak živý, až na něho padla úzkost.
„Dědečku, a který z vlků zvítězí?“
„Který myslíš, synku?“
„Asi ten silnější“
„Správně, ten silnější,“ usmál se láskyplně starý indián na svého vnuka.
„Dědečku, ale já nevím, který je silnější!“
„Přece ten, kterého budeš líp krmit.“
Hlídejme svoje myšlenky. My rozhodujeme, které myšlenky pustíme dál a které odmítneme. Není to jednoduché si uchovat vnitřní čistotu, zvláště v dnešní době, kdy vidíme kolem sebe tolik zla a násilí. Pamatujme však na to, že když zasejeme myšlenku, sklidíme čin. Jestliže zasejeme čin, sklidíme zvyk. Jestliže zasejeme zvyk, sklidíme charakter. Začínali jsme ale myšlenkou, kterou jsme pustili dál. Na nás je, jestli byla dobrá nebo špatná.
Především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost.
Bible, Přísloví 4, 23 – 24
V004 Vyčerpal jsi všechny možnosti?
Jednou se tatínek se svým malým synkem vypravil do lesa. Toulali se spolu po lese, povídali si a těšili se z pěkného dne. Bylo už k poledni, když si spolu sedli na pařez u cesty a začali svačit. Jak tak sedí, všiml si chlapec velkého kamene, který se uvolnil ze svahu a zůstal ležet na cestě.
„Tati, podívej se na ten kámen, jak nešikovně leží, vždyť by do něho mohl někdo vrazit. Je zrovna v zatáčce a není moc vidět.“
Tatínek se podíval směrem, kterým chlapec ukazoval a řekl mu: „Tak běž a odval ho.“
Chlapec srdnatě vyskočil a opřel se do kamene. Tváře mu zrůžověly námahou, ale kamenem sotva pohnul. „Tati, to asi nezvládnu.“
„Zkus to jinak,“ povzbuzuje chlapce tatínek.
Chlapec chvíli obchází kámen, pak zvedne suchou větev, která leží opodál, strčí ji pod kámen a znovu zabere.
„Výborně,“ chválí tatínek malého synka.
Chlapec se chvíli namáhá, ale kámen stejně nedokáže odvalit.
„Je moc těžký,“ vzdychne.
Tatínek ještě chvilku nechá synka mordovat a pak se zeptá: „Tak co, už jsi vyčerpal všecky možnosti?“
Chlapec chvíli přemýšlí a pak řekne: „ Už nevím. Nic mě nenapadá. Je moc těžký.“
„Jsi si jistý?“ usmívá se tatínek.
„Jo,“ řekne chlapec.
„Vždyť jsi mě ještě nepožádal o pomoc. Nebo si snad myslíš, že bych ti nepomohl?“
Chlapec se podívá na tatínka zářícíma očima. Tatínek vstal a spolu kámen snadno odvalí do houští, kde nikomu nepřekáží.
Někdy vynaložíme spoustu sil a námahy jen proto, že nedokážeme dobře zvážit všechny svoje možnosti. Požádat přátele, kamarády nebo svoje blízké je jedna z velmi dobrých možností, jak zvládnout úkol, na který nestačíme. A pak je tu ještě jedna možnost, o které málo uvažujeme. Je to pomoc našeho Nebeského Otce. Často se domníváme, že když není vidět, že nám nemůže, nebo nechce pomoct. Jenže opak je pravdou. Nikdo k nám nemá vřelejší a láskyplnější vztah než On. Nebojme se to vyzkoušet. Někdy to chvilku trvá, ale sami se brzo přesvědčíme, že On je pomocník nad jiné.
Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.
Bible, Žalmy 34, 9
V005 Veverky a věž
Jednoho dne se veverky rozhodly uspořádat soutěž. Aby si to udělaly obzvlášť těžké, daly si za cíl dostat se na nejvyšší bod vysoké věže. V den konání soutěže se sešlo mnoho dalších veverek, které přihlížely. A pak konečně klání začalo. Upřímně řečeno, žádná z přihlížejících veverek nevěřila, že by kdokoliv ze závodníků mohl dosáhnout cíle. V táboře pod věží vládlo takové napětí, že by se dalo krájet. Většina z přihlížejících stále mluvila, o nebezpečí, které na závodníky čeká. Kdosi dokonce prohodil: „ Veverky jsou přece uzpůsobené pro lezení po stromech, a ne po nějakých věžích!“ Místo aby odvážné závodníky povzbuzovali, stále se jen ozývalo: „Ach, ti chudáci! Ti to nikdy nezvládnou!“, nebo „To je nemožné!“, případně ještě „Vzdejte to, to nezvládnete!“
A opravdu se začalo zdát, že má publikum pravdu, protože veverky jedna po druhé soutěž vzdávaly.
Pár odvážlivců ale na start přece jenom nastoupilo. Zazněl gong a borci začali šplhat na věž. Z publika se ale stále ozývalo: „To je hrůza, zastavte je přece. Tady jde o život. Čím výš naši borci stoupali, tím byly nářky hlasitější. Závodníci začali zpomalovat a jeden za druhým to vzdávali.
Po chvíli to vzdaly všechny veverky, až na jednu jedinou, která bez známky jakékoliv strachu šplhala kousek po kousku na věž, až dosáhla cíle!
Přihlížející veverky byly zcela šokovány a zmateny a všechny chtěly od vítěze vědět, jak jen mohl tak vysoko vylézt. Jedna z veverek se za ním rozběhla a volala na něj. Vítěz se ani neotočil.
„Asi mu stouplo vítězství do hlavy,“ pomysleli si přihlížející.
Zvědavá veverka dohnala vítěze a lehce se ho dotkla: „Proč nám nechcete říct, jak se vám podařilo dosáhnout toho velkolepého vítězství?“ řekla vyčítavě.
Náš borec se otočil a řekl: „Co jste prosím říkala? Mohla byste mi to zopakovat? Já totiž neslyším, jsem hluchý!“
Některé úkoly, které před námi stojí, jsou těžké. Mnohé jsou nad naše síly. O mnohých si myslíme, že jsou nad naše síly. Ve většině případů ale rozhoduje náš postoj, naše víra. Těžko zvládnu úkol, se kterým jsem se ani nezkusil poprat. A pak je tu mínění jiných. To může mít na nás takový vliv, jako na závodníky z našeho příběhu. Není špatné si vyslechnout názor jiných a poučit se z něho. Špatné je vzdát těžké věci ještě dřív, než jsme je vůbec zkusili zvládnout. Jak se dočteme i v Bibli, víra má na náš život zásadní vliv, ať už víra v naše schopnosti, ale především však víra v Boží pomoc.
On jim řekl (myšleno Ježíš): "Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ,Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné."
Bible, Matouš 17, 20
V006 Vánoční příběh
Kdysi žil jeden člověk, který se jmenoval František. František byl dobrý člověk. Měl rodinu, pomáhal druhým a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nechápal však prostoduchost, až hloupost, věřících lidí, kteří tvrdí, že Bůh sestoupil na zem proto, aby člověku poskytl útěchu a naději. A protože měl své zásady, nebál se říkat všem, že Vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale že vycházejí z vymyšleného příběhu o Bohu, který se stal člověkem.
Jeho žena a děti ale jeho názor nesdílely a v předvečer oslavy Kristova narození (večer před Štědrým dnem) se jako pokaždé chystaly do kostela. František je jako, vždy vyprovázel se slovy: „Bylo by to ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Počkám doma, až se vrátíte.“
Když rodina odešla, rozdělal oheň v krbu, usedl do svého oblíbeného křesla a rozevřel noviny. Vtom jej vyrušil podivný hluk za oknem. V domnění, že se někdo baví házením sněhových koulí na jeho okno, vyšel ven. Uchopil hůl, doufaje, že pobudovi nažene trochu strachu.
Jakmile však popošel dál ode dveří, spatřil hejno ptáků, kteří se patrně ztratili v odpolední mlze a teď se chvěli zimou ve sněhu. Když spatřili osvětlený dům, chtěli se zřejmě dostat dovnitř, v letu pak narazili na okenní tabuli. Vyčerpaní a zmatení zůstali sedět pod oknem.
„Přece je tu takhle nenechám,“ zabručel pro sebe František a přemýšlel, jak by jim pomohl. Nakonec zamířil ke garáži, otevřel vrata, rozsvítil a zamával na nebohá stvoření ve snaze naznačit jim cestu do suché a teplé místnosti.
Avšak ptáci se ani nepohnuli.
„Asi mají strach,“ pomyslel si František. Vrátil se do domu pro kousek chleba, rozdrobil ho a drobečky rozsypal směrem k vratům garáže. Ale i tentokrát vyšla jeho snaha naprázdno.
Přiblížil se tedy k hejnu, volal na ptáky, dokonce tu a tam některého z nich postrčil holí směrem k domu. Výsledkem však bylo jen to, že ptáci zneklidněli, počali vzrušeně pobíhat ve sněhu, a tak ztrácet drahocenné zbytky sil. František byl zoufalý, nevěděl, co dělat.
„Musíte mě mít za někoho strašného,“ zvolal, „copak nechápete, že vám chci pomoct?“
Ptáci se dál neklidně plácali ve sněhu.
„Kdybych se teď mohl jen na pár okamžiků proměnit v jednoho z vás, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit!“ zoufale vykřikl František. Tu náhle vítr zašuměl a jako by přinesl poznání:
„Františku, Františku, už chápeš, proč se Bůh musel stát člověkem?“
Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Bible, Lukáš 2, 9 – 14
V007 Velbloud
Narodil se za svítání. Byl velmi slabý a vypadal, že nepřežije. Jeho majitel ho rozkázal utratit.
„Tati, tati,“ žadonil Ali, „nech mi ho prosím. Budu se o něho starat, jak nejlíp budu umět.“ Nakonec Ali otce uprosil. Říkal mu Svítání. Nevypadal ani jako velbloud. Měl slabé zadní nohy a hrb sotva poloviční velikosti. Hlavu měl divně deformovanou, ale oči, oči měl překrásné. Hned když je Ali poprvé uviděl, jako by v něm probudily všecko dobré, co v něm bylo. Právě pro ty oči otce uprosil. Staral se o něho jako o vlastní dítě. Jeho tři bratři si ho často dobírali. Ali si z toho ale nic nedělal. Svítání mu to vynahrazoval svou přítulností.
Ali měl často pocit, že mu vidí až na dno duše. Brzy si všichni zvykli, že tam kde byl Ali, byl i Svítání, a kde se pásl náš prapodivný velbloud, byl někde poblíž i Ali. Otec si ze začátku z Aliho také dělal legraci, ale postupem času viděl, že pouto mezi chlapcem a tím nanicovatým velbloudem je velmi zvláštní. Často je spolu pozoroval a byly chvíle, kdy se musel odvrátit, aby nikdo neviděl slzy dojetí, které v něm jejich vztah vzbuzoval.
Tak se stalo, že jednoho dne otec zemřel. V truhlici bratři našli závěť, v níž stálo: „Každému z vás jsem zanechal měšec zlaťáků do začátku. Mých sedmnáct velbloudů si rozdělíte následujícím způsobem. Omar dostane polovinu, Ahmed třetinu a Mustafa devítinu. Ali má svého Svítání. Když přijdete na to, jak je rozdělit, abyste naplnili moji poslední vůli, objevíte něco, co Vám dá sílu překonat mnohé nesnáze.
„To se lehce řekne, sedmnáct velbloudů ovšem nelze rozdělit na polovinu, ani na třetinu, ani na devítinu, protože číslo sedmnáct není dělitelné dvěma, třemi, ani devíti,“ rozumoval nejstarší Omar.
Mezi syny proto vypukl spor. Den co den se dohadovali, jak velbloudy rozdělit. Ali se hádek neúčastnil, pracoval tak jako vždycky a všude, kam šel, ho následoval věrný Svítání.
Jednoho dne večer, když seděli kolem ohně, vzplála hádka obzvlášť prudce. Ali jen smutně poslouchal a pak řekl: „Vím, jak by se dal váš spor vyřešit.“
Bratři ztichli. Ahmed ho pobídl: „Tak mluv přece.“
„Dám vám svého Svítání.“
Bratři se začali hlasitě smát: „Na co by nám byl ten tvůj chcípáček? Vždyť to není ani velbloud!“
Ali se ale nedal odbýt. Chvilku počkal, až se bratři do sytosti nasmáli a pak řekl: „ S osmnácti velbloudy můžete otcovu vůli naplnit. Omar dostane polovinu, tedy devět velbloudů, Ahmed třetinu, tedy šest velbloudů a Mustafa devítinu, tedy dva velbloudy. Bratři na sebe nechápavě pohlédli. Když je takto rozdělili, všichni se podivili jedné věci: devět a šest a dva je dohromady sedmnáct a Alimu zůstal jeho Svítání.
„Myslím, že otec nám chtěl ukázat, že i ten nejubožejší tvor může zásadním způsobem vyřešit neřešitelné věci. Proto si zaslouží naši úctu a lásku. No, a když se naučíme milovat slabé, budeme mít dostatek lásky i pro ty ostatní. Pak zažijeme něco zvláštního, co nám pomůže zdolat naše těžkosti. To otec asi věděl, proto řekl, že když přijdeme na to, jak si rozdělit dědictví, budeme se mít dobře,“ usmál se Ali a pohladil svého Svítání po jeho neforemné hlavě.
Vždyť přikázání „nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš“ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
Bible, Římanům 13, 9 – 10
V008 V Něm žijeme
Říční ryby uspořádaly na Labi svou první konferenci. Téma bylo už předem dáno. Zasloužil se o ně sumec, když jednoho rána zaslechl rozhovor mezi dvěma rybáři.
„Lidé o nás říkají, že potřebujeme ke svému životu vodu,“ pravil sumec všem. „Pojďme si o tom pohovořit!“
„Tak to je ale obrovský nesmysl!“ prohlásil rozhořčeně kapr.
„Viděl někdo z vás vodu?“ ozval se okoun.
„Jak můžeme být závislí na vodě, když ani nevíme, co voda je!“ pošklebovala se štika.
„A co tomu říkáš ty?“ obrátil se sumec na lososa. Viděl jsi někde vodu? Znáš přece řeku v celé délce až k Severnímu moři tak dobře, jako nikdo z nás.
„Neviděl,“ přiznal se losos, „ale slyšel jsem o jedné moudré mořské želvě, která žije u ústí naší řeky. Ta je už velmi stará a zná všechny věci. Navštivme ji a poprosme, aby nám to vysvětlila a vodu ukázala!“
„Ano, ano!“ skandovaly všechny ryby.
A tak vybraly mezi sebou několik důvěryhodných a ctihodných ryb, které se vydaly po Labi k moři, aby si nechaly od moudré mořské želvy ukázat vodu. Cesta byla dlouhá a náročná ale jednoho dne konečně dopluly k ústí řeky. Hned přednesly svůj problém stařičké želvě.
Když je moudrá želva vyslechla, řekla: „Ó, vy hloupé ryby! Ve vodě přece žijeme a pohybujeme se. Z vody jste povstaly a ve vodě i zemřete. Žijete ve vodě a ani o tom nevíte?!“
Přesně tak je to i s člověkem. Bůh nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Bůh nás obklopuje ze všech stran. Je nám blíž než vzduch, který dýcháme. A přesto se člověk ptá: „Existuje něco jako Bůh? Kdo je Bůh? Kde vlastně sídlí?
On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´, jak to říkají i někteří z vašich básníků: Vždyť jsme jeho děti.“
Bible, Skutky apoštolské 17, 26 – 28
V009 Ve frontě na lístky
„Tati, tati, dnes konečně půjdeme spolu do cirkusu. Já se tak těším!“ vítá Péťa tatínka, který se právě vrátil z práce.
„Tak já něco sním a můžeme vyrazit. Myslím, že to bude tak akorát.“
„Tý jo, to je fronta,“ zhodnotí Péťa řadu, která se táhne na délku celého cirkusového stanu.
Po chvíli si všimli chudé rodiny, která stála před nimi. Rodiče se drželi za ruce. Měli osm dětí, všechny asi ve věku do dvanácti let.
„Tati, podívej, jak se ty děti těší. Řekl bych, že ještě víc než já. Celou tu dobu co tu stojíme, brebentí jenom o cirkusu. A prej viděli, že tam mají i slona. Já jsem ještě živého slona neviděl. To bude něco!“
Naše početná rodinka se dostala na řadu: „Tak kolik si přejete lístečků, pane. Jak vidím, máte dětí jako smetí.“
„Osm dětských a dva dospělé.“ Když pokladní řekla cenu, žena toho muže svěsila hlavu. Muž se naklonil o trochu blíže a zeptal se: „Kolik jste říkala?“ Pokladní zopakovala sumu. Ten muž zjevně neměl tolik peněz. Vypadal velmi nešťastně. Děti ztichly.
Tatínek mrkl na Péťu. Ten jenom kývl. Bylo mu jasné, na co se ho tatínek očima ptá.
Opatrně vytáhl bankovku, kterou měl nachystanou na zaplacení, pustil ji na zem, pak se sklonil, zvedl ji a řekl: „Pane, něco vám vypadlo,“ a podával ji nešťastnému tatínkovi.“
„Ale já…,“ zakoktal muž a najednou mu bylo jasné, oč jde.
„Moc děkuju!“ tiše zašeptal a podal peníze paní v pokladně.
Domů šli mlčky. Po chvíli Péťa poskočil a řekl: „ Nic si z toho nedělej, tati. To, cos udělal, bylo lepší než cirkus.“
„Ty můj murdlante!“ usmál se tatínek a pohladil Péťu po vlasech.
Někdy je velmi těžké odepřít si něco z vlastních libůstek jen proto, aby se jiný měl dobře. Stojí nás to kousek našeho srdce. A srdce je velmi cenné pro každého člověka. Bůh hledí na takové činy s velikou radostí. Jak to vím? Vyzkoušejte to a uvidíte. Boží radost je totiž tak veliká, že začne přetékat z nebeských výšin, stéká na zem, a kus z ní pak zažijeme i my.
Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit.
Bible, Přísloví 3, 27
V010 Věřit nebo důvěřovat
Slavný francouzský provazolezec Blondin se rozhodl předvést své umění neuvěřitelným způsobem.
Natáhl svoje lano nad Niagarskými vodopády, které se nachází mezi Kanadou a Spojenými státy.
V den jeho výstupu se kolem tísnil početný zástup lidí.
Jeho výkon byl ohromující. Nad hučícími vodopády několikrát přešel po laně, aniž ho nějak zvlášť děsila propast pod jeho nohama. Nejdříve přešel v jednom směru, pak se otočil a s neochvějnou jistotou kráčel zpátky. Všichni tleskali. Potom vzal kolečko, na kterém zedníci vozí maltu, a vydal se opět přes vodopády. Na zpáteční cestě, aby všem dokázal svoje mistrovství, vezl kolečko naložené kamením. Dav bouřil. Jeho výkon doprovázel bouřlivý potlesk! Pak Blondin pokynul a gestem požádal o klid: „Věříte, že mohu v tomto kolečku převést i člověka?
„Ano, ano, ty to dokážeš!“ skandoval dav nadšeně.
„Chcete, abych vám to předvedl?“ otázal se provazochodec.
„Ano, ano, chceme to vidět,“ křičel dav.
V první řadě, jeden z mužů volal zvlášť odhodlaně: „Pevně věřím, že to zvládneš! Ty jsi nejlepší! Ty jsi jednička!“
Provazolezec se na něho obrátil se slovy: „Výborně! Pojďte ke mně! Budete první muž, který přejede Niagarské vodopády v kolečku!“
Rozhostilo se ticho… „Ach, nezlobte se… omluvte mě… já ne… já to nemohu udělat,“ koktal onen muž. A než se kdo nadál, zmizel v davu.
Věřit, že někde žije dobrý člověk, je snadné, to nás nic nestojí. Ale důvěřovat, že nám vždy pomůže, tak snadné není. To už chce osobní zkušenost. Svěřit někomu takovému do rukou svůj život, to už chce opravdovou jistotu a odvahu, plynoucí z hlubokého vztahu. Znám mnoho lidí, kteří věří, že Bůh existuje. Ale jen malá hrstka se rozhodla, Bohu důvěřovat. A což teprve svěřit mu svůj život. To už chce kus odvahy a pořádnou osobní zkušenost. Věřte ale, že Bůh stojí právě o takový vztah a je připravený vás osobně přesvědčit.
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Bible, Židům 11,1 – 2
V011 Viděl již někdo Boha?
Jednou přišel Milan za svojí starší sestrou a zeptal se jí: „Zuzko, viděla jsi už někdy Pána Boha?“
Zuzka právě dodělávala projekt do školy a jen tak napůl pusy odpověděla: „Ne, samozřejmě že ne.“
„A myslíš, že ho viděl někdo jiný?“ Nenechal se odbýt Milan.
Zuzka zvedla hlavu a podívala se na Milana: „Ty trdlo naše. Bůh je příliš daleko v nebi, takže ho nikdo nemůže vidět.“
Čas běžel dál a Milan pořád přemýšlel o své otázce, a tak přišel jednou za svojí maminkou. „Mami, co myslíš, viděl už někdo Pána Boha?“
„No, myslím, že ne. Bůh je přece duch, a proto ho nemůžeme vidět.“ Pohladila maminka Milana po vlasech. S touto odpovědí se Milan na chvilku spokojil. Brzy mu to ale začalo znovu vrtat v hlavě. Kudy chodil, tudy na to myslel.
Zanedlouho potom ho jeho dědeček vzal na ryby. Strávili spolu pěkný čas. Byl totiž krásný letní den. Slunce už začalo zapadat. Tentokrát si dalo záležet a vymalovalo západ v nezvyklých barvách. Děda přestal chytat ryby a zahleděl se do té krásy před sebou.
Když Milan viděl tvář svého dědečka vyzařující hluboký klid a spokojenost při pozorování té nádhery, přemýšlel jen chvilku a pak se konečně ostýchavě zeptal: „ Dědečku, já... já už jsem se nechtěl nikoho ptát. Chtěl bych ale slyšet tvou odpověď na něco, na co už myslím dlouhou dobu. Co myslíš, viděl už někdo Pána Boha?“
Dědeček se usmál a chvilku mlčel. Pak odpověděl, aniž by přitom spustil z očí zapadající slunce. „Synku“, řekl tichoučce, „stává se, že já už pomalu ani nic jiného nevidím.“
Přemýšleli jste někdy nad podobnou otázkou? Bylo by jistě nádherné vidět Pána všeho stvoření tváří v tvář. Nejsem si ale úplně jistý, že bychom něco takového zvládli. Myslím, že Pán Bůh to ví, proto se nám dává poznat právě v tom, co vytvořil, v lidech kolem nás, v hudbě, v umění. Je to ale jen jeden z důvodů, proč to tak to dělá. Myslím ale, že ze všeho nejdůležitější je, jak je nastaveno naše srdce. Toužíme po tom setkat se s ním? Jestli ano, pak se nám určitě dá poznat, protože nám to slíbil.
„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Po vší zemi rozchází se zpráva jejich, zní jejich hovor po širém světě.“
Bible, Žalmy 19, 2 – 5