ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE - ŽIDOKŘESŤANÉ

Z apoštolů spadl strach a začali hlásat ukřižovaného Krista. Zrovna první den byl úspěšný. Po veřejné řeči apoštola Petra se obrátilo na víru 3000 lidí. Množství obrácených lidí a starost o ně, nutila apoštoly, aby začali vytvářet vlastní náboženskou obec. Její střed tvořilo kolegium dvanácti apoštolů, v jejichž čele stál Petr (Po zradě Jidášově apoštolové losem zvolili na jeho místo Matěje.). Vyjimečné postavení Petra bylo samozřejmé už od počátku. Právě Petrovi říká Ježíš: „Pas mé ovce“ (J 21, 17), Ježíš se za něj modlí, aby byl posilou pro své bratry (Lk 22, 32) a říká mu: „…ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev…, ...co odmítneš na zemi, bude odmítnuto na nebi…“ (Mt 18 – 19). Byl tedy tím, kdo musel konečně potvrdit různá nařízení v církvi. Rozhodující instancí se stával římský biskup, nástupce apoštola Petra až v průběhu 3. – 4. století, bez jehož souhlasu se nemohl sejít ani koncil.

Apoštolové zpočátku vykonávali velkou většinu práce spojené s novou obcí sami. Mimo jiné se jednalo o „službu při stole“, tj. rozdělování stravy pro chudé, sirotky a vdovy. Ne vždy však mohli být u každého rozdělování a zde se projevil lidský faktor. Židé pocházející z řeckého prostředí se domnívali, že více stravy dostávají Židé pocházejícími z Jeruzaléma a začali se objevovat první spory. Díky velké vytíženosti apoštolů a liknavosti lidí dohlížejících na rozdělování jídla vznikají v nové církvi požadavky na budování určité hierarchie – struktury. Vzniká nový církevní úřad, tzv. diakonát. Jednalo se o sbor (zatím) sedmi jáhnů (Sk 6, 1 – 4), kteří měli obstarávat službu u stolu a pomáhat při hlásání evangelia. Ustanovení jáhnů spočívalo v modlitbě a vkládání rukou apoštolů na ně. Mezi nejznámější jáhny patří Štěpán. Dalším novým úřadem byl presbyter – starší. Nevíme úplně přesně, v čem zpočátku spočívala jejich úloha, víme však, že presbyteři byli pomocníky apoštolů a spolupodíleli se na rozhodnutích prvního koncilu (Sk 15, 2). Postupně apoštolové – biskupové, předávali presbyterům stále více pravomocí, až z jejich úřadu vykrystalizoval samostatný kněžský úřad tak, jak jej známe v dnešní době. V rané církvi se vyčlenily dvě složky. Jednalo se o vedoucí osoby, které byly uvedeny do úřadu vkládáním rukou, tedy klérus, a o obyčejné věřící, tedy laiky. Tato křesťanská obec, protože se skládala pouze z Židů, se zpočátku neoddělila od synagogy, chrámu a Mojžíšova zákona. Dodržovali obřízku a scházeli se k modlitbám v chrámu. Oficiální oběti v chrámu se neúčastnili, protože měli svůj vlastní ritus. Jednalo se především o křest, lámání chleba a postupně vznikal nový „kalendář svátků“. Původním židovským svátkům, např. Velikonocům a letnicím dávali novou křesťanskou náplň. Za zmínku stojí společné sdílení majetku (nejednalo se o komunismus). Věřící prodávali svůj majetek (na bázi dobrovolnosti), utržené peníze dávali apoštolům k nohám (Sk 2, 45) a ti je rozdávali potřebným. Především majetní lidé se lehce zříkali majetku, z důvodu, že v apoštolské době panovala eschatologická nálada. Ta spočívala v očekávání druhého příchodu Krista a konce světa, který měl dle nich přijít každým dnem.

Reakce ze strany Židů na nově vznikající církev byla od počátku nepřátelská. I když se členové církve podíleli na oficiálním židovském kultu, velekněžím a zákoníkům se jejich společenství jevilo jako nově vzniklá sekta, se kterou je třeba se rychle vypořádat. Otevřený konflikt způsobila především víra v Krista coby Mesiáše. Výsledkem pronásledování bylo mimo jiné i ukamenování jáhna Štěpána. Důsledkem tohoto a dalších pronásledování bylo rozšíření církve po celém tehdejším Samařsku a Judeji. Do této doby spadá i obrácení Pavla u Damašku.

Větší pronásledování nastává za vlády Heroda Agripy I. Aby se tetrarcha Herodes Agripa I. zalíbil židům, dal na počátku roku 40 setnout mečem apoštola Jakuba staršího. Podobný osud byl připraven i apoštolu Petrovi, ten však uprchl a nalezl úkryt v Cesareji. Zde měl vidění, na jehož podkladě přijal do církve prvního pohana, a to setníka Kornelia s jeho rodinou. Za vlády císaře Claudia navštívil Petr Řím a zde založil církev. Zde svými kázáními vyvolal nepokoje mezi křesťany a Židy a Claudius nechal všechny Židy vykázat z Říma v devátém roce své vlády. O Petrově pobytu v Římě neexistuje mnoho zpráv, jisté je, že zde byl ukřižován hlavou dolů v rozmezí let 64-67 v době pronásledování křesťanů císařem Neronem.

ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE - POHANOKŘESŤANÉ
PAVEL

Pavel byl hlavní osobností, díky které se křesťanství rozšířilo mezi pohany po celém tehdejším světě. Pavel, židovským jménem Saul-Šavel (Vyvolený), se narodil v silicijském městě Tarsus na jižním pobřeží dnešního Turecka mezi léty 1 – 10 po Kristu. Tarsus byl metropolí provincie Kilíkie. Bylo to město vědy, umění a v té době v mnohém převyšovalo Atény i Alexandrii. Jeho rodiče byli pravověrní Židé z pokolení Benjamínova. Otec byl přívržencem strany farizejů a byl obchodníkem a vlivným měšťanem, díky čemuž nabyl římské občanství. To se vztahovalo i na mladého Šavla, proto měl i římské jméno Pavel.

Mladý Pavel už v rodině dostal dobrou výchovu, podle farizejského způsobu též základní vzdělání. Jako chlapec navštěvoval nižší židovskou školu při synagóze v Tarsu, kde se naučil poznávat Písmo, židovskou tradici a židovský a aramejský jazyk. Dobře znal i řečtinu, řeckou kulturu a filozofii. Rodiče určili syna za zákoníka, proto ho na další studia poslali do Jeruzaléma, kde navštěvoval školu slavného zákoníka Gamaliela, vnuka velkého učitele Hillela a představitele liberálního směru v judaismu. Pavel byl horlivým zastáncem „podání otců“ a v židovství převyšoval svoje vrstevníky. Podle tehdejšího zvyku měl i vedlejší řemeslo, byl tkalcem plátna z kozí srsti, ze kterého se zhotovovaly stany.

Farizejská výchova a jeho temperament rozhodly o tom, že byl zpočátku krutým nepřítelem a pronásledovatelem církve Kristovy jako „nové sekty“. V křesťanech viděl nepřátele Zákona a izraelského národa. Ve Skutcích apoštolských se hovoří o jeho účasti při kamenování jáhna Štěpána a na akcích židovské vrchnosti proti mladé církvi. Tato fakta svědčí o tom, že Pavel v čase veřejného účinkování a ukřižování Krista nebyl v Jeruzalému a o Kristu věděl pouze z vyprávění představených, zejména členů velerady, proto později tyto informace nazval poznáním „podle těla“.

OBRÁCENÍ PAVLA

Obrácení Pavla se uskutečnilo na cestě do Damašku, kam se vypravil společně s ozbrojeným doprovodem, aby pronásledoval mladou církev. Tato událost vyvolala podstatnou vnitřní přeměnu Pavla a změnila i jeho postoj ke křesťanství. Toto se stalo na jaře roku 36. Vnitřně otřesený a slepý Pavel (viz. Sk 9, 8) přichází v doprovodu svých společníků do Damašku, kde podle rady Krista přijímá křest z rukou Ananiáše. Obnovením fyzického i duchovního zraku apoštol už v Damašku začal kázat o Kristu jako o Synu Božím, což udivovalo Židy i křesťany, protože všichni věděli o jeho nenávisti ke křesťanství i o cíli jeho cesty do Damašku. Po odchodu z Damašku šel Pavel do Arábie a tam o samotě přemýšlel o tajemstvích Božích. Po nějakém čase Pavel přišel znovu do Damašku, kde otevřeně kázal, což vyvolalo veliké nepřátelství ze strany Židů, proto Pavel musel tajně opustit město. Z Damašku Pavel odchází do Jeruzaléma, kde se poznal s apoštolem Petrem. V čase modlitby měl v jeruzalémském chrámu vidění, ve kterém ho Pán posílá jako zvěstovatele evangelia mezi pohany. V Tarsu a celé Kilíkii hlásal evangelium Židům i Řekům. Společně s Barnabášem odešel do Antiochie, svobodného a hlavního města Sýrie, kde společně pracovali na šíření křesťanství.

První misijní cesta roku 45 – 48

Z Antiochie Pavel a Barnabáš odešli na Kypr, rodiště Barnabášovo. Kypr prošli od města Salaminy až po Pafos. V Pafosu získali pro křesťanství místodržitele Sergia Pavla. V této misijní práci jim pomáhal i evangelista Marek. Z Kypru všichni tři odpluli do Perge v Pamfýlii, kde se od nich odloučil Marek, který se vrátil do Jeruzaléma. Pavel a Barnabáš došli až do Antiochie v Pisídii, dále šli do Ikónie, Lystry a Derbe. Misijní práci Pavla a Barnabáše přerušili Židé z Antiochie, kteří pobouřili obyvatelstvo, takže v Lystře došlo až ke kamenování Pavla. Když si mysleli, je mrtev, vyvlekli jej za město. Naštěstí Pavel zůstal živý a v Derbe se zotavil, aby na zpáteční cestě mohl znovu navštívit města, kde kázal a ustanovoval presbytery, což dokazuje, že i přes všechny těžkosti měla jejich práce úspěch.

Apoštolský sněm v roku 49

Po ukončení první misijní cesty se Pavel s Barnabášem vrátili zpět do Antiochie, odtud do Jeruzaléma, aby přinesli zprávu o své činnosti. Velký počet obrácených pohanů si vynutil otázku, zda se mají lidé přijímat do církve přímo, nebo jestli se mají dodržovat požadavky Mojžíšova zákona. Důležitost tohoto problému vyvstala zejména tehdy, když do Antiochie „přišli někteří z Judska a učili: Když se nedáte obřezat podle obyčeje Mojžíšova, nemůžete být spaseni“. V Jeruzalému po shromáždění apoštolů a starších byla mimo jiné i tato otázka vyřešena s konečnou platností, a to ve prospěch pohanokřesťanů.

Druhá misijní cesta roku 49 - 56

Po ukončení Jeruzalémského sněmu Pavel, Barnabáš včetně těch, co s nimi přišli do Jeruzaléma, tj. Juda a Silas, zůstali ještě nějaký čas pracovat v Antiochii. Pavel předložil Barnabášovi návrh, aby navštívili církve, které založili na své první misijní cestě. Barnabáš chtěl vzít s sebou Marka, avšak Pavel jej odmítl z důvodu, že je během první cesty opustil „a nešel s nimi do práce“. Pro tuto věc se neshodli, takže Barnabáš a Marek odešli na Kypr a Pavel se Silasem prošli Sýrii a Kylíkii, zašli do Derbe a Lystry a utvrzovali církve. V Lystře Pavel s sebou vzal na další cesty Timoteje, který se stal jedním z jeho nejvěrnějších spolupracovníků. Z Derbe přes Frygii, Galacii a Mýzii došli do Troady. V Troadě se k Pavlovi přidal další spolupracovník, a to evangelista Lukáš. Po moři se dostali do Samotrácie, Neapolis a Filip. Další zastávkou bylo město Soluň, kde se setkali s velkým odporem Židů. Zanechal zde proto Timoteje a Silase a sám odešel do Beroe. I zde za ním přišli Židé, takže Pavel musel odejít do Atén. Po odchodu z Atén založil církev v Korintu. Někteří Židé se opět postavili proti Pavlovi a předali ho soudu, ale místodržitel Achaje Galio jejich obvinění nepřijal a Pavla propustil. Po tomto konfliktu se Židy opustil Pavel Korint a odešel do Efesu, dále do Cesareje a do Jeruzaléma. Odtud se vrátil zpět do Antiochie.

Třetí misijní cesta roku 53 – 58

Po krátkém pobytu v Antiochii se Pavel rozhodl vykonat třetí misijní cestu na podzim roku 53, aby navštívil církve, které založil na svých předešlých cestách. Prošel Galacii, Frýgii a zastavil se v Efesu, kde pracoval tři roky. Po ukončení vzpoury způsobené zlatníkem Demeterem (díky křesťanství poklesl prodej kopií chrámu bohyně Artemis, odešel do Makedonie přes Troadu. Potom navštívil Korint, kde pracoval ve třech zimních měsících na přelomu let 57/58. Byla to jeho třetí návštěva Korintu. Druhou návštěvu Skutky apoštolské nezaznamenaly. Z Korintu v důsledku nebezpečí od Židů cestoval znovu do Makedonie a měl v úmyslu odejít do Sýrie. Velikonoční svátky strávil ve Filipech. Po pětidenní mořské plavbě přišel do Troady a odtud již Pavel pokračoval společně s Lukášem. Z Troady obepluli Mytilén a po obeplutí ostrovů Chios a Samas se dostali do Milétu. Sem si Pavel povolal starší z Efesu, aby se s nimi rozloučil, protože věděl, že ho v Jeruzalémě čekají okovy. Z Milétu odpluli k ostrovu Kós, druhý den na Rhodos a odtud do Patary. Zde přestoupili na loď, která plula do Fenicie. Cestou minuli Kypr, dostali se do Tyru, kde se zdrželi sedm dní. Poté odpluli do Ptolemaidy, kde se zdrželi pouhý den a dále pokračovali do Cesareje. Z Cesareje šli do Jeruzaléma. S sebou donesli sbírku určenou pro jeruzalémské křesťany. V Jeruzalémě chtěl Pavel strávit svatodušní svátky. To bylo v roce 58.

Pavel ve vězení v Cesareji

V Jeruzalému Pavel navštívil biskupa tamější církve, apoštola Jakuba, u kterého se sešli všichni starší a kterým podal zprávu o své činnosti. Židé z Asie, kteří Pavla poznali, vzbouřili všechen lid a obvinili Pavla, že uvedl do chrámu neobřezaného, a tak poskvrnil toto posvátné místo. Pavla chytili, vyvlekli z chrámu a chystali se jej zabít, což se jim nepodařilo díky zákroku vojska z pevnosti Antonie. Vojáci jej zajali a svázaného odvedli do této pevnosti. Dalšího dne se čtyřicet mužů zapřisáhlo, že Pavla zabijí. Když se to dověděl syn Pavlovy sestry, přišel za Pavlem do pevnosti, kde jej o tom informoval. Pavel to poté oznámil veliteli pevnosti. Ten se proto rozhodl ještě v noci odeslat Pavla do Cesareje k prokurátoru Felixovi. Po pěti dnech dorazil do Cesareje i velekněz a starší, aby vznesli proti Pavlovi obžalobu. Felix však celou věc odložil, nechal Pavla ve vězení, ale dovolil, aby jej mohli jeho přátelé navštěvovat. Po dvou letech Felix končil v úřadu a jeho nástupcem se stal Festus Porcius. Když dorazil do Jeruzaléma, ohlásil se u něj velekněz se staršími a žádali vyřešení sporu – Pavlovu smrt. Pavel využil svého práva, římského občana a odvolal se na císaře. Tato slova byla důvodem konečného rozhodnutí: „Na císaře jsi se odvolal, k císaři půjdeš.“ Než byl Pavel odeslán k císaři do Říma, měl ještě příležitost hovořit s králem Agripou, který mu dovolil hovořit na svoji obranu.

Na podzim roku 60 byl tedy Pavel odeslán do Říma s ostatními vězni v doprovodu císařského vojska pod vedením Julia. Cesta lodí byla velmi nebezpečná. V Myrách museli přestoupit na jinou loď, která měla plout do Itálie. I tato cesta byla nadmíru obtížná a skončila ztroskotáním u ostrova Malty, takže Pavel zde musel přezimovat. Po třech měsících pobytu na Maltě se vězni vydali na cestu. Dopluli do Syrakus, Regie, Puleotu a nakonec do Říma.

První římské vězení roku 61 – 63

Po příchodu do Říma dovolili věznitelé Pavlovi bydlet odděleně s vojákem, který ho hlídal. Bydlel v pronajatém bytě, kde Pavel mohl přijímat návštěvy a hlásat evangelium. Toto vězení trvalo dva roky. Po dvou letech byl Pavel osvobozen, protože proti němu nebylo vznesené žádné obvinění a pravděpodobně i ze strany Agripy a Festa došly do Říma zprávy o jeho nevině.

Cesta do Španělska a na východ

Po osvobození z vězení Pavel odešel do Španělska. Poté se vydal na cestu na Východ r. 65 – 66. Podle údajů, které nalézáme v pastýřských listech, Pavel navštívil Asii, Makedonii, Krétu a Achaj. Po krátké návštěvě Efesu odchází do Makedonie, dále do Řecka, do Korintu a odtud na Krétu. Z Nikopolu Pavel odešel do Ilýrie.

Druhé římské vězení a smrt

Na jaře se Pavel znovu ocitl v Asii. Z Milétu odešel do Korintu. V tom čase došlo ke druhému Pavlovu uvěznění, které bylo těžké a Pavel byl střežený jako nějaký zločinec. Někteří z teologů jsou názoru, že Pavel byl uvězněn na východě a jako vězeň dopraven do Říma. Jiní předpokládají, že se Pavel vrátil do Říma a teprve tam došlo k jeho uvěznění. Nebylo mu dovoleno přijímat návštěvy, ani hlásat evangelium. Byla to doba prvního velkého pronásledování za císaře Nerona, kdy křesťané byli obviněni z podpálení města Říma. Při tomto pronásledování zahynul i apoštol národů – Pavel. Jako římský občan byl usmrcen stětím mečem v blízkosti řeky Tiberu na Ostijské silnici roku 67.

DALŠÍ ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ

Mimo Pavla šířili křesťanství i ostatní apoštolové. O jejich činnosti nemáme žádné podložené podrobnosti. Tuto mezeru se snažily od druhého století vyplnit různé apokryfní apoštolské skutky. Jednalo se o dvě skupiny apokryfů. Jedna skupina vznikala v kruzích pravověrných křesťanů, kteří měli potřebu vyplnit mezeru v kanonických spisech, především Skutcích apoštolských a tak odpovědět na dotazy věřících. Tyto prameny nejsou věrohodné, i když se nedá popřít, že by neobsahovaly historické jádro. Druhou skupinou byly apokryfy gnostické, které vznikaly u různých zájmových skupin z důvodů dogmatických. Ti „křesťané“, kteří měli snahu si učení církve upravovat k obrazu svému (viz. dále: Hereze a sekty) psali na podporu svého učení knihy, kterým dávali názvy různých apoštolů, za účelem vyvolat zdání autenticity a autority těchto knih, jakoby byly psány samými apoštoly.

Obecně se dá konstatovat, že působiště apoštolů a jejich spolupracovníků bylo poměrně rozsáhlé a obsahovalo celé tehdejší území římské říše. Jednalo se o především o Frygii, Bithynii, Thrákii, Skythii, Arménii, Mezopotámii, Sýrii a tehdejší místa říše v Africe, jako byla Etiopie a další. To ostatně dokazuje např. pohanský správce Plinius mladší, který v Bithynii a Pontu narazil na tak velký počet křesťanů, že psal dopis císaři Trajánovi, u kterého se dotazuje, jak se má vůči nim chovat (Plinius, Epistola 96). K rychlému šíření křesťanství paradoxně přispěl i sám římský stát. Jeho Pax Romana – římský mír, bylo dlouhé období relativního klidu na celém území Římské říše. Díky tomuto míru mohla být vybudována kompletní infrastruktura od Egypta po Británii. Nebyl problém s cestováním, v celé říši se dalo domluvit buď latinou, nebo řečtinou. Neexistoval nijak zvláštní dozor nad obyvatelstvem, tak jak jej známe v dnešní době, proto i když křesťanství bylo zakázáno, jeho hlasatelé se poměrně snadno ztratili v množství lidí.