ÚVOD
Islám je jedno z nejdynamičtěji se rozrůstajících náboženství. Jedněmi je opěvováno, druhými zatracováno. Jinak se dívá na islám Arab, jinak Evropan, Američan popřípadě Ind. Pokusme se podívat nezaujatě pohledem racionálního středoevropana, kolik je pravdy na různých záporných tvrzeních např. ohledně džihádu, bití žen a nakolik jsou výtky opodstatněné. Zdrojem informací bude islámská literatura – korán, jeho vznik a autenticita, sbírka islámských tradic tzv. hadísy, životopis Mohameda a další literatura. V neposlední řadě to bude archeologie, zjistíme, jaké jsou názory obhájců islámu a naopak jejich odpůrců.
PŘEDISLÁMSKÉ NÁBOŽENSTVÍ ARABŮ
Už při pohledu na mapu Arábie je vidět, že se jedná o nehostinnou krajinu, kterou z větší části zabírá poušť a stepi, které se zazelenaly jenom krátce po deštích. Přesto vedly Arábií obchodní cesty, které spojovaly Indii, Babylónii, Egypt a ostatní středomořské státy. Díky tomu se zde usadilo různorodé obyvatelstvo. Jednalo se o Semity, Berbery, Iránce, Turky, Mongoly i Indy. Přesto máme o obyvatelích pouze kusé informace z důvodu, že postrádáme písemné prameny, pomineme-li několik kusých zpráv z egyptských pramenů, Bible a u řeckých a římských historiků. Písmo se zde rozšířilo až podstatně později a jednalo se zřejmě o aramejštinu. Archeologické nálezy jsou rovněž skoupé, původní obyvatelstvo žilo v těchto těžkých podmínkách velice skromně. Arabové odvozují svůj původ od Abrahámova syna Izmaela. Arab je slovo, které se poprvé objevuje v asyrských pramenech a znamená „jezdci na velbloudech“. Arabové tvořili dvě skupiny. Jedná se o kočovné beduíny, svobodné obyvatele stepí, kteří byli divocí a nespoutaní, stále nadšení pro boj, okrádání karavan a jiných kmenů. Druhá, menší skupina se usadila v údolích řek a několika málo oáz. Ti vytvořili poměrně vyspělou arabskou kulturu. Arabové byli roztříštění na množství kmenů, jejich pocit sounáležitosti udržoval společný jazyk a některé náboženské zvyklosti. Původně uctívali jednoho Boha, později pod vlivem okolního obyvatelstva upadli do polyteismu a fetišismu. Nerozvíjeli žádnou složitou mytologii, bohové byli uctíváni v kamenech, které měly nějaký zvláštní tvar, nebo ve stromech a pramenech. Rozšířená byla i víra v astrální božstva. Každý kmen měl svá božstva, pouze někteří bohové se rozšířili i mezi ostatní kmeny, většinou díky mocenskému vzestupu určitého kmene. K těmto bohům vykonávaly poutě i ostatní kmeny. Důležitou roli hráli ochranní bozi kmenů a rodin, většinou se pro ně užívalo stejné označení „baal“ – pán, ochránce. Pro rozlišení se jim někdy do názvu přidával atribut jejich činnosti: baal mocný, baal spravedlivý atd. Tito Arabové neměli morálku, která by vyplývala z příkazů božstev, ale řídili se zvykovým právem a pokrevenstvím. Modlitba nehrála žádnou významnou roli v jejich životě. Než víra v bohy, byla pro beduíny důležitější víra v démony, různé duchy a džiny. Džinové byli považováni za zlé, proklaté a vyhnané z nebe, přičítalo se jim zlo, které potkalo člověka. Džinové se zjevovali v podobě hadů nebo ještěrek, způsobovali posedlost a šílenství. Ochrana proti nim spočívala v zaklínadlech a talismanech.
Beduíni neměli kněžský stav, pouze dědičné strážce svatyň, kouzelníky, věštce a věštkyně, dále vykladače znamení. O nich se věřilo, že jsou ve spojení s démony a džiny. Některé svatyně byly stálé, ale většina byla pohyblivá. Sochy svých bohů a posvátné kameny nosili beduíni při svém putování s sebou. Bohové byli uctíváni zpěvem, rituálním obíháním a házením kameny. Obětovali zvířata, popřípadě lidi. Každá krvavá oběť spočívala v podříznutí zvířete nebo člověka a jejich krev se vylila na kameny nebo stély. Lidské oběti byly přinášeny především bohyni al-'Uzzá.
V jižní Arábii nekočující obyvatelstvo uctívalo zejména božstvo Měsíce – Almakah, Slunce – Šams, Venuše – Athtar. V této části země byla rozvinutá a dobře organizovaná kněžská vrstva s bohatými příjmy chrámů. Kult zde zasahoval do běžného života. Kněžími byl podáván výklad znamení, byla praktikována veřejná pokání atd. Ve střední Arábii je zajímavý panteon bohů v okolí Mekky. V Mekce byl uctíván Hubal, kmenový bůh Kurajšovců. Hubal byl měsíční božstvo syrského původu a byl ztotožněn s Alláhem. Jemu podléhaly bohyně Allát, al-'Uzzá a bohyně osudu Manát. Tyto tři bohyně původně Mohamed prohlásil za dcery Alláha, ale později svůj výrok odvolal.
Nejdůležitější složku náboženského života tvořili poutě. Nejvýznamnější poutní místa byla v Ukázu, Hidžázu, Dulmadžázu a především v Mekce. Tyto pouti umožňovaly kmenům, které spolu většinou žily v nepřátelství navázat kontakt, protože v období poutí byl vyhlašován tzv. posvátný mír na dobu čtyř měsíců. Byly zakázány veškeré boje, loupežné přepady a uplatňování krevní msty. V okolí posvátných okrsků kolem svatyň bylo bezpečno, nesměl zde být zabit žádný člověk ani zvíře, ani úmyslně zničena jakákoliv rostlina. V období poutí se proto konaly trhy, různé atrakce, probíhalo navazování obchodních kontaktů. Poutní obřady v Mekce se dělily, popřípadě kombinovaly, na velkou a malou pouť. Tyto poutní obřady zahrnovaly obíhání okolo svatyně - Ka'by, krychlového tvaru, v níž byl zvenku zabudován kámen v podobě lidské hlavy, který se uctíval dotýkáním a líbáním. Mezi další obřady patřil rituální běh mezi svatyněmi as–Safá a al-Marva. Ještě se konal večerní běh k svatyni Muzdafile a házení kamenů v údolí Miná, kde bylo obětováno zvíře.
V Arábii byla rozvinutá i forma kultu mrtvých, máme pouze kusé informace, protože se nezachovaly písemné prameny. Duši si Arabové představovali jako dech, někteří ji ztotožňovali s krví. Věřilo se v přetrvávání duše po smrti, víra v reinkarnaci, popřípadě ve vzkříšení chyběla. Hlavní důraz byl kladen na tento život, existence duše byla spíše strastiplným přežíváním. Tyto představy byly podobné názorům akkadským a částečně i hebrejským.
NEARABSKÁ PŘEDISLÁMSKÁ NÁBOŽENSTVÍ
Židé
I když staroarabské náboženství bylo nejvíce rozšířené, stále se setkávalo i s jinými kulturními vlivy. V západní Arábii žila početně silná židovská menšina, monoteismus tedy nebyl Arabům ničím neznámým. Tato menšina zde žila již v období starého Řecka a Říma. Židé zakládali velké kolonie, v některých městech jako např. v Jathribu (Medíně) tvořili skoro polovinu obyvatelstva. Byli to jednak etničtí Židé a zčásti i arabští proselyté – tedy Arabové, kteří konvertovali k židovské víře v jednoho Boha. Díky těmto vlivům (včetně křesťanství) se do předislámského náboženství začínaly postupně mísit monoteistické představy. Židovský vliv na pozdější vznik islámu byl poměrně veliký, zcela jistě větší než křesťanský. V koránu je popsáno mnoho biblických příběhů. Např. zákaz požívání krve, rituální omývání před modlitbou, půst, toto a další převzal v pozměněné podobě islám právě od Židů. Mohamed zpočátku židovské tradice přijímal, ale když se mu Židé posmívali, že nerozumí Tóře, začal tvrdit, že Židé dostali pouze část zjevení a navíc mnoho z toho zatajili nebo zfalšovali. Na podkladu těchto osobních sporů a oboustranné zášti Mohamed označil Židy za největší nepřátele věřících.
Křesťanství
Křesťanství se do Arábie nedostalo migrací jako judaismus, ale cílenou misionářskou činností. Důležitou roli zde měli mniši, kteří byli u Arabů v úctě. Křesťanství zde zapustilo silnější kořeny než judaismus a bylo rozšířeno po celém poloostrově. Problém ale nastává při specifikaci onoho křesťanství. Většina křesťanů se hlásila k monofyzitům, část přijímala byzantskou ortodoxní církev. Působila zde i etiopská a koptská církev, aktivní byli i heretičtí nestoriáni. (Tato problematika bude podrobněji popsána až v křesťanství) Díky rozporuplným informacím a nepochopení křesťanství jako takového, se Mohamed vůči křesťanství vymezuje, Ježíš se stává z Božího Syna prorokem, a Mohamed odmítá jeho smrt na kříži, coby legendu šířenou Židy.
V Arábii se proplétaly různé místní židovské tradice včetně křesťanských. Navíc zde byla částečně rozšířena víra, byť nespecifikovaná, v jednoho boha – Alláha tzv. Hanífismus. Hanífismus považoval Mohamed za prvotní monoteismus. Mohamed svým způsobem originálně zpracoval do syntézy tato různá monoteistická náboženství a sjednotil Arábii jak politicky, tak především nábožensky.
ŽIVOTOPIS MOHAMEDA
O rodičích Mohameda a jeho mládí máme málo spolehlivých informací. Většinou se jedná o legendy vzniklé mnohem později. Datum narození Mohameda není přesně známo, pravděpodobně to nevěděl ani sám Mohamed. Někteří životopisci uvádějí, že se narodil ve sloním roce. Tak se totiž označoval rok, ve kterém etiopský místodržící Abraha vytáhl proti Mekce. Abraha měl s sebou válečného slona, kterého Arabové nikdy předtím neviděli. Toto jim tak utkvělo v paměti, že tímto rokem začali uvádět události před a po obléhání Mekky, i když se Abrama k Mekce ani nedostal, protože jeho vojsko zdecimovala nějaká epidemická nemoc (pravděpodobně neštovice). Toto tažení mohlo být nejpozději roku 562, kdy byl uzavřený mír mezi Byzancí (s níž byla Etiopie spojena) a novoperskou říší. Toto se však neshoduje se stářím Mohameda, kde se uvádí, že zemřel ve věku 63 let. Běžně se udává rok narození mezi léty 570-580. Mohamed se narodil v Mekce, v chudé rodině kurašajského rodu Banú Hášim. Jeho otec zemřel ještě před jeho narozením a matka z rodiny Banu Zuhra zemřela, když mu byly necelé dva (šest?) roky. Sirotka se ujal jeho děda Abdulmuttalib a po jeho smrti Mohameda přijal jeho strýc Abú Talib. Strýcova rodina nebyla zámožná, proto musel Mohamed od dětství pracovat. Když dospěl, začal pracovat u bohaté vdovy Chadídži, která vlastnila obchodní společnost. Získal si její přízeň, a i když byla o 15 let starší než on, oženil se s ní ve věku 25 let. S Chádidžou měl šest dětí, dva syny a čtyři dcery. Synové zemřeli v útlém věku a z dcer je nejznámější Fatima, kterou si vzal později za manželku Ali. Po dobu života Chadídži byl Mohamed monogamní. Toto je zhruba vše co se dá vyčíst o jeho prvních čtyřiceti letech života. Díky tomuto sňatku se zbavil hmotných starostí, a protože byl silně citově založený na rozdíl od střízlivých mekkánců, začal se věnovat náboženským úvahám. V tomto období byl i u mnohých usedlých Arabů velký zájem o víru. Současné primitivní náboženství jim nevyhovovalo, a proto přijímali křesťanskou nebo židovskou víru. Některé Araby nenaplňovala ani tato náboženství, ale věřili v jednoho boha, posmrtný život a v odměnu nebo trest na onom světě. Pravděpodobně na obchodních cestách se Mohamed seznámil s četnými obcemi židů a poznal i perské náboženství. Také se povrchně seznámil s křesťanstvím, zřejmě díky kázáním některých mnichů, především nestoriánského směru. O nepochopení principu křesťanství svědčí u Mohameda naprostá neznalost křesťanské liturgie a soustředění se především na posmrtný život a tresty, které hrozily nevěřícím. Mohamed tím pádem už částečně znal hlavní monoteistická náboženství a směry a uvědomoval si nedostatky kmenového polyteismu. Toto bylo násobeno i vlastní sociální zkušeností ze strastiplného dětství. Viděl propast mezi bohatými mekkánskými kupci a nižšími sociálními vrstvami, kterých bohatí využívali a stále více ochuzovali. V této souvislosti na něj silně zapůsobila myšlenka o posmrtných trestech a konečném soudu při konci světa. Toto vše bylo umocněno hojně rozšířeným názorem, že přijde pravý prorok, který bude hlásat čisté náboženství. Názory tohoto typu hlásali především káhinové – věštci. K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize.
Přibližně ve čtyřiceti letech měl Mohamed první zjevení. Tato zjevení se opakovala a on dospěl k názoru, že byl vybrán bohem – Alláhem, aby se stal zvěstovatelem nového božího slova, jeho vůle a aby se stal tím, kdo varuje před božím hněvem. Tato zjevení měl Mohamed ve zvláštním stavu, o kterém se někteří badatelé domnívají, že byl patologického původu. Toto je vysoce nepravděpodobné, protože měl halucinace zrakové i sluchové, při údajných zjeveních se potil, měnil barvu obličeje a chroptěl. Dnes již povahu těchto záchvatů nelze zjistit, ale je velice pravděpodobné, že užíval nějaké drogy, podobně jako káhinové, kteří je používali za účelem dosažení extatických stavů. Přirovnávání ke káhinům se ale Mohamed při diskusích se svými kritiky ostře bránil. U káhinů byl za zdroj informace považován džin. Mohamed ale znal židovské i křesťanské učení, věděl, že Bůh k nim promlouval ve zjeveních. Z těchto svých, pravděpodobně uměle vyvolaných halucinací, vyvozoval, že k němu hovoří bůh, popřípadě jeho nějaký prostředník. Poselství nejstarších zjevení jsou přednášena v krátkých větách, které většinou postrádají logické spojitosti. Objevují se zde řečnické otázky, přísahy při Zemi, Měsíci a Slunci. V těchto poselstvích, která jsou výhradně monoteistická, se objevují základní články víry křesťanství i židovství a především informace o posledních věcech člověka, posledním soudu, konci světa i zmrtvýchvstání. Dále vybízí, zřejmě pod vlivem svého dětství, k lásce k bližnímu a kárá utiskování chudých a sirotků, zasazuje se proti týrání otroků. O těchto poselstvích začal nejdříve hovořit se svými příbuznými. Z jeho nejbližšího okolí jeho prorockému poslání uvěřilo pouze několik málo lidí. Jednalo se o jeho manželku, syny Abú Taliba, kupce Abú Bakra a několik stoupenců mezi chudými. Takto vznikla malá skupina, jejíž členy Mohamed nazval muslimy – kteří se podřizují boží vůli. Své učení nazval islámem, což znamená podrobení se bohu. S tímto učením se obrátil v podobě kázání i k veřejnosti. Zde však neměl žádný úspěch. Kurajšovci měli na prvním místě starosti o blahobyt a neměli smysl pro náboženské novoty. Neměli ani strach z pekelných trestů, ani je nezajímaly odměny v ráji. Většina ho ignorovala, někteří se mu vysmívali a hleděli na něj jako na neškodného pomatence. Mekkánci nechápali, proč by si Bůh měl vyvolit za mluvčího tohoto ničím nevynikajícího člověka, žádali po něm zázraky a považovali jej maximálně za káhina. Postupně docházelo k napětí s Kurajšovci především z důvodu, že Mohamed kázal proti jejich bohům, a to ohrožovalo výnosné pouti, které se konaly v Mekce. Kurajšovci proto sáhli k represáliím, což vyvolalo odezvu u rodu Hášimovců, z kterých pocházel Mohamed. I když většina rodu neměla žádný vztah k jeho učení, v rámci rodové soudružnosti se postavili za Mohameda. Protože se represálie zvyšovaly, poslal Mohamed část svých stoupenců do Etiopie, kde měli najít příhodnější podmínky mezi křesťany, kteří se monoteismu nebránili. V období této tísně se Mohamed pokusil o kompromis s mekským pohanstvím tím, že pohanské bohy prohlásil za bytosti podřízené jedinému bohu. Za nějakou dobu toto ale odvolal, čímž si své postavení ještě ztížil. Kritická situace ale nastala, když Mohamedovi zemřela jeho manželka a strýc Abú Talib. Jeho majetek byl postupně vyčerpán a Mohamed se rozhodl, že Mekku opustí. Nejprve se pokusil nalézt azyl v městě Tá´if, na jih od Mekky, ale odtud byl vyhnán. V roce 620 navázal styk s obyvateli města Jathrib, tam byl úspěšný. Vyslal sem misionáře Mus´ab ibn ´Umaira, který mu připravil půdu a r. 622 se zde Mohamed usídlil. Díky této základně dochází k dovršení přeměny islámu z čistě náboženského i na politický. V těchto nových poměrech se mění i způsob komunikace s Alláhem. Už nemá tolik extatických záchvatů a i výroky, které pronášel při plném vědomí považoval za zjevení boží. Za této situace odvolává nebo mění znění některých předchozích zjevení. Dává si různá privilegia, např. může mít více žen (cca. 11), než kolik povolil ostatním. Jedním z důvodů, proč Mohamed přesídlil do Jathrib - Medíny, (Jathrib, později neslo název Madínat an-Nabí - Město prorokovo - Medína) byla snaha získat pro své učení i místní židy. Aby si židy získal, přijímá od nich různé postní a očistné předpisy. U židů narazil na odpor, neuměl mimo jiné vůbec číst Písmo (Bible SZ). Pohrdali jím kvůli komolení biblických zpráv, Mohamed neměl znalost dogmatiky, a proto každou disputaci s rabíny prohrál, pouze se odvolával na boha a prohlašoval židy za lháře, kteří zfalšovali původní učení. Původní Mohamedova láska k židům se změnila v nenávist a prohlašoval židy i křesťany za osly, kteří nosí knihy, aniž by jim rozuměli. Ka'bu v Mekce povýšil na nejposvátnější místo islámu a v učení navázal na biblického Abraháma, kterého prohlásil za zbožného muslima, čímž postavil své náboženství před židovství a křesťanství. Protože Mekka byla v držení židů a Kurajšovců, bylo nutné se chopit meče. Islám se stal z původní nauky o lásce k bližnímu bojovým náboženstvím. Z příkazu Mohameda – Proroka, se má vést boj s nevěřícími až do jejich obrácení na víru, nebo jejich úplného vyhlazení. Mohamed vytvořil islám - jednotící ideu společného náboženství se službou jednomu bohu a poslušností Prorokovi. Mohamed se v Medíně postupně ocitl bez finančních prostředků. Využil své teze o boji s nevěřícími a zahájil své válečné podniky typickým způsobem pro Araby. Začal přepadat kurajšovské karavany. To bylo v tehdejší době obvyklé, problém nastal v tom, že k přepadávání karavan docházelo i v období poutí během posvátného míru – radžabu. Toto jednání Mohamed ospravedlnil zvláštním zjevením. Díky těmto „vítězstvím“ si upevnil své postavení v Medíně a začal vystupovat proti jemu nepohodlným osobám, které bylo třeba v zájmu islámu odstranit. Zahájil tvrdé represe vůči medinským židům, především vůči nejslabšímu kmenu Banú Kajnuká. Mohamed je přepadl a sebral jim všechny nemovitosti a vyhnal je do Zájordání. Kurajšovci se snažili Mohameda porazit a poslali proti němu v r. 627 do Medíny deset tisíc mužů. Mohamed se ale ubránil díky vykopání příkopů. Na tento způsob boje nebyli Kurajšovci připraveni. Po krátkém obléhání odtáhli. Toho využil Mohamed a přepadl židovský kmen Banú Kurajza. Všechny muže nechal vyvraždit a ženy a děti prodal do otroctví. Dále postupně přepadal i ostatní beduínské kmeny a po dobrém, nebo po zlém je nutil k uznání nadvlády Mohameda. Za těchto okolností Kurajšovci, kteří byli především obchodníky, nechtěli vést boj proti Mohamedovi a uzavřeli s ním příměří na deset let včetně povolení vstupu do Mekky za účelem vykonání poutí. Když skončily boje s Mekkou, obrátil se Mohamed proti dalším židovským obcím. Tyto přepady mu vynesly velkou kořist, kterou dělil. Kořist snesl na jednu hromadu, jednu pětinu si nechal, zbytek prodal v dražbě a peníze rozdělil mezi účastníky přepadu. Část obyvatelstva ponechal naživu a ti museli platit roční pronájem z půdy a majetku. Roku 629 se Prorok rozhodl dobít rodné město Mekku. Kurajšovci však nechtěli bojovat a slíbili, že když je ušetří, vydají město bez boje. V roce 630 vstoupil do Mekky. Nechal odstranit všechny pohanské bohy a Kurajšovci byli nuceni přijmout islám. Získáním Mekky se Mohamed stal nejvlivnější osobou v Arábii. Po získání Mekky začal vést další místní války proti odbojným kmenům, které donutil k poslušnosti, placení daní a přijetí islámu. Tažení na byzantskou říši už nechtěl vést sám, ale pověřil Zajdova syna Usáma. Během těchto válečných příprav se nakazil pravděpodobně žlutou zimnicí a 8. 6. 632 zemřel.
UČENÍ ISLÁMU
Korán a sunna jsou dva základní prameny, z kterých islám čerpá. Vyšší prioritu má Korán, jsou to nařízení a doporučení, která byla údajně seslaná Mohamedovi samotným Alláhem prostřednictvím archanděla Gabriela. Mohamedovi společníci se je naučili nazpaměť a po Mohamedově smrti z nich za vlády třetího chalífy Usmána sestavili knihu. Protože je Korán místy kusý a nedají se z něho odvodit všechna nařízení, začaly se sbírat Mohamedovy osobní výroky a činy, z nichž se vyvozuje, jak má vypadat dobrý a svatý život. Mohamed je totiž v islámu považován za ideálního člověka a je vzorem pro všechny muslimy. Tyto „příběhy“ Proroka, které byly sepsány se nazývají sunna.
Abychom lépe pochopili učení islámu, je třeba si ujasnit, z jakého úhlu na něj budeme nahlížet. Vše se odvíjí od toho, co si myslíte o Mohamedovi. Pokud věříte Mohamedovi, že vše, co řekl, je správné, jste věřící – muslim. Pokud nevěříte tomu, že Mohamed byl Alláhovým prorokem, ale nikdy neřeknete nic, čím byste muslima urazili a nebudete souhlasit s jakoukoliv kritikou islámu, jste sympatizující - dhimmí. Pokud nevěříte, že Mohamed byl Alláhův prorok, jste káfiři – nevěřící. Abychom to lépe pochopili, uvádím příklad:
V Medíně seděl Mohamed celý den vedle své dvanáctileté manželky. Sledovali spolu stětí hlav osmi set židů. Jejich hlavy byly sťaty, protože říkali, že Mohamed není Alláhův prorok. Muslimové vidí tato úmrtí jako nutná, protože popírání Mohameda jako proroka byla urážka islámu a stětí hlavy je přijímaná metoda potrestání, posvěcená Alláhem.
Sympatizující s islámem - dhimmí říkají, že to byla historická událost, že všechny kultury mají ve své minulosti násilí a že nemáme právo je soudit. Mlčky přecházejí islámskou víru, že sunna, tedy Mohamedova slova a činy v minulosti, jsou dokonalým modelem pro dnešek, zítřek a pro všechny budoucí věky. Ignorují fakt, že poprava osmi set židů stětím je stále akceptovatelná v přítomnosti i budoucnosti.
Káfiři – nevěřící se na tuto událost dívají jako na důkaz brutality islámského džihádu a jako na akt zla. Říkají tomu etnické čistky.
Podle různých pohledů zabití těch 800 židů byl buď dokonale božský čin, s kterým Alláh souhlasí, nebo historická událost z pohledu sympatizanta, anebo je to špatné z pohledu nevěřícího. Záleží na tom, kdo se s čím ztotožní. V rámci objektivity je třeba podotknout, že dále budeme pokračovat v duchu spíše nevěřícího Evropana a snažit se nestranně posoudit toto náboženství.
Korán
Korán česky znamená přednášení – čtení a je svatou knihou muslimů. Jedná se o řeč boží, která byla předána archandělem Gabrielem proroku Mohamedovi, který byl posledním z proroků. Dle muslimů židovskou a křesťanskou bibli nepopírá, ale opravuje ji a překračuje. Korán Mohamed diktoval svým stoupencům, kteří jej zapisovali na různý materiál, jako je kůže zvířat, dřevo, kamení a další, protože ještě neznali papír. Duplicitně se jej učili nazpaměť. Korán se skládá ze 114 kapitol – súr. Súry se dělí ještě na verše – ajáty. Súry nejsou řazeny chronologicky nebo podle obsahu, ale podle délky. Nejdelší súry jsou na začátku, nejkratší na konci. Korán byl takto zaznamenán až po Mohamedově smrti, a to za vlády třetího chalífy Usmána (644-656). Korán je napsán arabsky a muslimové věří, že arabský originál je nejčistší formou božího sdělení, a proto jej někteří muslimští představení odmítají nechat přeložit s tím, že korán mohou pochopit pouze lidé, kteří znají arabsky. Bohužel většina muslimů arabsky neumí. Problém spočívá i ve výkladu koránu. Pokud korán čte typický nevěřící Evropan, je často zmatený a nechápe jeho smysl. Důvodem je neznalost interpretace koránu, která je známa jako nahrazování. Jedná se o al-naskh wa al-mansukh (nahrazující a nahrazené). To značí a určuje, které verše zjevené Mohamedovi později ruší a nahrazují dřívější verše, které jsou v rozporu s těmi pozdějšími. Je to popsáno i v Koránu:
- 2:106 Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že bůh je všech věcí mocen?
Toto je odpověď koránu na pochybování nevěřících, že Alláhova zjevení si různě odporují v průběhu času. Mohamed je vyvrátil tím, že „Alláh je mocen všech věcí“, může tedy i měnit své názory. Z této neznalosti těží především různí „ekumeničtí“ vykladači koránu. V různých sporech ohledně nesnášenlivosti islámu vůči ostatním náboženstvím uvádějí:
- 2:256 Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A bůh je slyšící, vševědoucí.
Problém ale nastává, když vyhledáme verš, který se nazývá Verš meče, který byl Mohamedovi zjeven později.
- 9: 5 A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy…
a dále:
- 9:33 On je ten, jenž vyslal posla svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům.
Z toho vyplývá, že nařízení koránu muslimům, aby ve jménu Alláha vedli boj proti nemuslimům – nevěřícím, jsou nezpochybnitelná. Tyto dva namátkou vybrané verše byly zjeveny Mohamedovi později než dřívější příkazy k náboženské toleranci, a proto ruší dřívější ustanovení. Islám tedy není, jak je mnohdy mylně uváděno, žádným „náboženstvím míru“.
Sunna
Sunna, jak bylo výše řečeno, je soupisem toho, co Mohamed za života dělal, jeho osobní výroky a činy. Sunna doplňuje, vysvětluje nebo potvrzuje to, co už je napsané v koránu. Je složena z výroků – hadísů. Hadísy byly předávány ústně a v osmém století, přibližně sto – dvě stě let po Mohamedově smrti uzákoněny. Je to tedy sbírka příběhů o Mohamedově životě, o kterých se věří, že pocházejí od lidí, kteří Mohameda osobně znali. Každý hadis se skládal ze dvou částí. První tvořila vlastní obsah sdělení a druhá řetězec jmen osob, které měly svým svědectvím doložit pravdivost a pravost výroku. Když byla snaha hadísy v osmém až devátém století kodifikovat, bylo na první pohled zřejmé, že mnoho z nich je podvrh. Arabští učenci se snažili hadísy utřídit podle mnoha kritérií, z nichž převažovala především tato: autentický výrok Mohameda, přijatelný, pochybný, vyprávěný pochybným vypravěčem, s chybějícím článkem řetězce, naprosto vymyšlený atd.
Toto třídění bylo poměrně důležité, protože stále vznikalo neuvěřitelné množství hadísů, za účelem upevnění moci, pravověrnosti a byl to rovněž dobrý způsob, jak zbohatnout. Různé větve islámu si vymýšlely vlastní hadísy na podporu svých názorů a postojů. Další falzifikáty vznikaly na objednávku z řad velmožů za účelem legalizace jejich názorů, nebo naopak, když bylo třeba dostat se do přízně panovníka, psaly se hadísy, které lahodily uchu vládce, za což byla nemalá odměna. Další vznikaly z věroučných důvodů, a aby dosáhly všeobecné úcty a závaznosti, vkládaly se do úst Mohameda. Výnosnou činností bylo obchodování s hadísy. Žáci museli za získávání znalostí o hadísech platit, protože to trvalo poměrně dlouhou dobu. I vyprávění hadísů bylo za finanční odměnu, žák musel učiteli zaplatit, aby mohl sám hadísy vyprávět. Aby toho nebylo málo, někteří učitelé vkládali své výroky do pravých hadísů, aby je rozšířili. Zpětně analyzovat tyto falzifikáty je značně obtížné, protože se tváří jako pravé.
Z tohoto množství příběhů bylo sestaveno šest knih, které byly označeny jako knihy spolehlivé a kterým přísluší místo hned za koránem. Mezi autory těchto knih se počítají Buchárí, Muslim, Abú Dawúd, ad-Tirmidh, an-Nasáí a Ibn Madž. Tyto sbírky vytvářejí sunnu, která společně s Koránem patří mezi čtyři základní zdroje islámského práva.
Sírat rásul Alláh (Život Alláhova posla)
Po koránu a sunně je třetím přijímaným zdrojem islámu síra (život) proroka. Tento životopis byl sepsán v osmém století významným arabským učencem Mohameddem ibn Ishakem. Je nejstarším a všechny ostatní životopisy z něj vycházejí. Je to prakticky jediný dobový dokument, který líčí život Mohameda jako historické osoby s víceméně pravdivými událostmi z jeho života. Muslimové přijali tento životopis za svůj a Mohamedovy skutky považují za hodné následování. V 19. století vytvořil Edward Rehatsek přesný překlad, který má přes tisíc stran. Ten později zkrátil Michael Edwards do dnešní podoby.
Dá se říct, že základní pilíře islámu tvoří tři části. Jedná se o korán, sunnu a síru. Od nich se odvíjí celá věrouka, právo náboženské i civilní.
Šárí´a
Šárí´a – cesta k napajedlu, k prameni vody, je božský zákon islámu a jeho interpretace fikh – právní věda. Je to soubor nařízení, od nichž se odvozuje jak legislativa, tak zákonodárství. Islám nedělá rozdíl mezi světským zákonem a náboženským právem, šárí´a je jejich ústřední částí. Významnou úlohu při utváření šárí´y hrálo zdůvodnění legitimity moci, charakteru státu, represivních mechanismů a vztahu „státu“ ke svému okolí. Šárí´a vychází z koránu a sunny, její dodržování je závazné. Tím pádem se jedná o právní řád nařízený Alláhen pro všechny lidi na světě. Nařízení šárí´e lze rozdělit na dvě části:
Způsoby uctívání: rituální čistota, modlitba, půsty, skutky milosrdenství – charita, pouť do Mekky.
Vztahy mezi lidmi: finanční transakce, dědické právo, sňatky a rozvody včetně péče o děti, nařízení o jídle a pití, válka a mír, tresty, soudní záležitosti
Šárí´a řídí život pravověrného muslima od ranního otevření očí, mytí rukou, vztahu s manželkou až po večerní uložení se na lože. Sem bohužel spadá nerovnoprávnost žen i popravy nevěřících a odpadlíků, utínání rukou a nohou zlodějům a kamenování za cizoložství. Je ale potěšující, že zde existuje několik škol výkladu fikhu, od nejpřísnějších až některá volnější nařízení. Musí být také shoda soudců, nicméně nemůže jít proti šárí´y. Uvedu malý příklad: Za krádež je dle šárí´e useknutí pravé ruky. Dle sunnitských právníků se jedná o amputaci ruky v zápěstí, ale podle šíitů se jedná pouze o odseknutí čtyř prstů. Tento příklad je samozřejmě zlehčující, ale pro pochopení problematiky dostačující. Z hlediska nevěřícího, či skeptického Evropana šárí´a porušuje základní lidská práva, jak bylo definováno již v OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Namátkou se jedná o svobodu vyznání, diskriminaci žen, tělesné tresty a další.
Džihád
Musíme se zmínit i o džihádu. Domníváme se, že ve výkladu dochází k značným zmatkům, a různé skupiny ať islámské, či naopak protiislámské si přizpůsobují výklad dle svého zaměření. Džihád znamená doslova „úsilí“, nikoliv svatou válku, jak tvrdí antiislamisté. Běžně se rozlišují čtyři druhy džihádu:
- Džihád srdcem – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.
- Džihád jazykem – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.
- Džihád rukou – Charitativní činnost
- Džihád mečem – Vedení válek za obranu a šíření islámu.
Džihád mečem je nejznámější a v koránu se slovo džihád v různých formách vyskytuje čtyřicetkrát. Z toho v třiceti šesti výskytech znamená „bojoval, válčil nebo vedl válku proti nevěřícím“. Na tomto výkladu je u muslimů všeobecná shoda, počínaje Abu Jusufou až po dnešní islámské autority. V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností z důvodu, aby každý byl přiveden k islámu buď přesvědčováním, nebo silou, popřípadě, aby jako nepřítel islámu byl zavražděn. Jak praví korán:
„A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ korán 9:5
Díky výkladu učence Ibn Tajmíje dochází k upřesnění pojmu džihád, dle něj totiž i muslimové, kteří nežijí podle nařízení své víry, jsou považováni za nevěřící a jsou proto legitimním cílem džihádu. Toto se hodilo ve středověku, kdy jeden muslimský vládce vedl válku proti druhému a nepřítel byl označen za špatného muslima. Tento výklad vysvětluje i různé atentáty mezi muslimy a vyvražďovaní muslimů mezi sebou, protože jinak se jeví jako nelogické, že se mezi sebou zabíjejí lidé stejného náboženství. Evropan si klade otázku, jak je možné, že se muslim ověsí granáty a bez mrknutí oka vyhodí do povětří sebe i své skutečné, nebo domnělé nepřátele. Odpověď je celkem jednoduchá. Mohamed učinil z boje džihádu situaci, která je vždy zisková. Pokud muslimský bojovník porazil svého nepřítele, získal válečnou kořist. Pokud byl zabitý, získal ještě větší odměnu v posmrtném životě. Mír podle islamistů neznamená klid zbraní, ale pouze podřízení se celého lidstva islámu. Muslimové proto věří, že expanze za pomoci války není agrese, ale naplňování příkazů koránu k šíření islámu jako cestě k míru. Je nutné se ještě zmínit o takíji – náboženském klamání. Takíja opravňuje muslimy lhát pro dobro islámu. Tudíž tvrzení různých muslimských organizací o islámu jako náboženství míru je třeba brát s rezervou. Pokud jste např. odpadlík od islámu, běžte diskutovat o tomto problému do Káhiry nebo Ramaláhu a během pěti minut budete stát před Alláhem. Takíja také povoluje vzdát se islámu, aby si člověk zachránil život, popřípadě, aby se vetřel do přízně nepříteli. Důsledkem toho je, že se muslimům nedá věřit, jestli je mírová smlouva myšlena vážně, nebo se jenom muslimové ještě necítí natolik silní, aby někoho napadli. Džihádisté, potažmo muslimové, mají tu výhodu, že většina nevěřících se ani neobtěžuje zjistit, jak číst korán a jaký byl život a činy Mohameda. Nevzdělaný Evropan potom může věřit tomu, že islám je náboženství míru a Mohamed byl muž plný zbožnosti a porozumění pro druhé.
NÁBOŽENSTVÍ A ETIKA
Mohamedova náboženská zkušenost vycházela částečně ze zoroastrismu (viz. N07 Náboženství v Persii), ale především z původního arabského náboženství, dále z židovského a křesťanského náboženství. Informace o židovském a křesťanském náboženství měl Mohamed neúplné, nepřesné a mnohdy značně zkreslené. Islám založený Mohamedem je absolutní monoteismus, v tomto se shoduje se židovstvím. Bůh je jediný, vyjímečný, nemá žádného spoluvládce. Pro muslimy je dobrý a pro nevěřící nemilosrdný. Tento bůh se arabsky nazývá Alláh. Islám jako takový nemá složitou věrouku, např. v porovnání s křesťanstvím. Základy víry jsou zadefinovány v koránu, jedná se o víru v anděly, seslané proroky – např. Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš, David, Ježíš a posledním prorokem byl Mohamed. Dále se jedná o víru v Boží vševědoucnost, víru v nesmrtelnou duši, zmrtvýchvstání, ráj, peklo, ďábla a démony. Čerpá i z křesťanství: na konci světa proběhne boží soud nad zmrtvýchvstalými a dobří lidé přijdou do nebe a zlí do pekla. V době mezi smrtí a zmrtvýchvstáním se lidská duše nachází v přechodném stavu v tzv. barzachu. Obdobu většiny historických příběhů najdeme v bibli. Jsou to postavy ze Starého zákona, jako např. Izák, Izmael, Lot, Šalomoun a další. Z Nového zákona to jsou např. Jan Křtitel, Ježíš a Marie. Mohamed ale odmítá křesťanské učení o Ježíšově božství a božím synovství, dle Mohameda Bůh nemůže mít syna, Ježíš nebyl ukřižován, ale místo něj to byl náhradník, protože ukřižování se neshoduje s důstojností proroka. Křesťanskou Boží trojici si představoval jako Boha, Ježíše a Marii a díky těmto špatným informacím se domníval, že se jedná o polyteismus. Základním článkem islámu je: Není boha kromě Alláha a Mohamed je posel boží. Toto je první z tzv. pěti sloupů víry. Dalšími jsou: dodržování pěti denních modliteb, dávání almužny, půst a pouť do Mekky pro ty, kteří jí jsou schopni. Islám povoluje polygamii (max. čtyři ženy), sex s nezletilými dívkami od 9 let, podobně jako Mohamed s Aišou. Muž se může se ženou kdykoliv rozvést a ženy v islámu zaujímají podřadné postavení. Jako problematické pro západní společnost se jeví džihád a takíja.
BOHOSLUŽBA
Islám nezná bohoslužbu ve smyslu křesťanském nebo židovském. Jedinou bohoslužbou je pět každodenních modliteb, jejichž začátek ohlašuje muezzin – vyvolávač z minaretu. Tyto modlitby jsou závazné pro každého dospělého muslima. Modlitby se konají pod vedením imána – předříkávače („duchovního“). Islámská svatyně – mešita je v podstatě pouze modlitebna. Nejsou v ní ale uloženy posvátné spisy jako např. v synagoze. V mešitě není oltář, ani sochy nebo obrazy, v islámu platí zákaz figurálního zobrazení. Součástí mešity je kazatelna, ze které imán pronáší v pátek, tj. ve sváteční den islámu, během společné modlitby kázání.
SMĚRY ISLÁMU
Islám není jednotným náboženstvím, k rozkolu došlo po Mohamedově smrti. Prorok zemřel bez mužských potomků a nejmenoval svého nástupce ve vedení muslimů. Rozdílné názory na otázku nástupnictví po jeho smrti vedly nakonec k rozštěpení. Jádrem sporu byla otázka, jestli Mohamedovým nástupcem – kalifem (nejvyšší světský a duchovní vůdce) musí být pouze příslušník Mohamedovy rodiny, nebo jestli to může být i jiný významný muslim. Díky tomuto rozdílnému názoru se muslimové rozdělili na dva základní směry, a to sunnity a šíity.
Sunnité zastávají názor, že do úřadu může být zvolen kterýkoliv muslim. Proto byl zvolen kalifem Abú Bakr, a jedním z neúspěšných kandidátů byl i Ali, Mohamedův bratranec. První tři kalifové nepocházeli z přímého rodu Mohameda. Třetí kalif Usmán (+656) byl zavražděn. Dalším nástupcem se stal Alí ibn Abí Tálib (+661), měl dva syny (Prorokovi vnuci) Hasana a Husajna. On i jeho synové byli také zavražděni. Do čela chalífátu se dostal rod Umajjovců. Sunnité představují většinový směr v islámu (přes 80%), považují se za ortodoxní a řídí se koránem i sunnou (proto sunnité).
Šíité (jejich název je odvozen ze slov ší´at Alí – strana Alího) tvrdí, že Mohamedovi nástupci mohou pocházet pouze z jeho rodiny. Proto první tři kalify neuznávají a za prvního považují až čtvrtého - Alí ibn Abí Táliba. Jemu prokazují nejvyšší úctu, nazývají jej druhem božím a vyjadřují tuto úctu i ve svém vyznání víry: „Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel boží a kníže věřících Alí je druh Boží.“ Alí je pro ně i prvním z dědičné řady imámů. Šíité jsou nábožensky horlivější, zdůrazňují a uctívají mučednictví pro víru a mají snahu podřizovat světskou moc duchovenstvu.
Súfismus je mystickou součástí islámského náboženství. Rozvíjí se jako osobitý duchovní útvar, který vychází vstříc individuálním potřebám osobní zbožnosti. Jedním z projevů súfismu jsou mystické řády vedené ajchy – představenými. Vyjímečně existují i řády ženské. Súfijci používají různé hudební nebo taneční rituály k tomu, aby se v transu přiblížili Bohu. Nejznámější je asi řád vířících dervišů v turecké Konyi. Súfijští učenci a kazatelé si říkají Pirové.
V rámci islámu vznikly i různé sekty např. assasíni, ismailité, v současnosti např. sektářské hnutí bahá´ísmus s centrem v izraelské Haifě, které hlásá ideu univerzálního monoteismu, sekta drúzů a další.
SHRNUTÍ
Podíváme-li se blíže na definici Alláha, nastává ve výkladu několik problémů. Mohamed tvrdí, že není boha mimo Alláha. Položme si otázku: Kde se vzal? Izraelité měli po tisíciletí svého milujícího monoteistického Boha, který se nazýval Jahve (popř. Hospodin). Lidé s ním byli v kontaktu skrze proroky, měli své kněze, oběti, posvátné knihy a vypracovaný náboženský systém. Pokračováním tohoto kultu jednoho Boha jsou křesťané. Bůh své věřící „hýčkal“, popřípadě trestal, záleželo na jejich chování. Dalo by se říct, když pomineme lidské chyby, že existovala oboustranná spokojenost. Bůh říká: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe (kráceno). V sedmém století Bůh zjišťuje, že není Bůh, ale Alláh. Všichni jeho proroci a věřící to prostě nepochopili, a tak musí zachránit situaci, a proto posílá neznámému Mohamedovi na druhém konci světa svého archanděla Gabriela, aby to rychle napravil. Protože měl Bůh „skluz“, aby vše urychlil, mění svá původní přikázání o lásce, a tak skrze Mohameda dává příkaz viz. Verš meče 9:5 „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“ Takto by se dalo pokračovat poměrně dlouho. Pedofílie, sňatky s nezletilými, bití manželek, zabíjení odpadlíků, sekání rukou a nohou, kamenování a další podobné pravděpodobně od Boha nebude. Položme si opět otázku ze začátku odstavce: Kde se Alláh vzal? Je to dílo lidských rukou, nebo bůh, kterého je možno pochopit teprve skrze Proroka Mohameda? Odpověď nechám na každém z vás.
Podíváme-li se, jaké atributy musí Bůh mít, aby byl Bohem (viz. Definice Boha), tak Alláh tyto předpoklady nesplňuje. I toto náboženství musíme odmítnout jako klamavé a plné dezinformací (viz. např. takíja).
Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:
Online dokumenty
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.
Džihád [on-line], Poslední aktualizace 29. 5. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Džihád
Hadís [on-line], Poslední aktualizace 7. 5. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hadís
Islám [on-line], Poslední aktualizace 26. 5. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Islám
Ka'ba [on-line], Poslední aktualizace 22. 5. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ka'ba
Mohamed [on-line], Poslední aktualizace 7. 6. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mohamed
Náboženství předislámské Arábie [on-line], Poslední aktualizace 18. 8. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://www.david-zbiral.cz/Predislam.htm
Proselytismus [on-line], Poslední aktualizace 27. 3. 2012 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Proselytismus
Předislámská Arábie [on-line] [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://www.nippur.cz/materialy/septima/Predislamska_doba_Muhamma_4pravoverni_chalifove.pdf
Sunna [on-line] [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/sunna/
Sunna [on-line], Poslední aktualizace 15. 6. 2006 [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=92532&s_lang=2&detail=1&title=sunna
Sunnité a Šíité [on-line], [Citováno 7. 6. 2012], Dostupné na: http://atllanka.net/index.php?clanek=48
Úvod do islámu [on-line] [Citováno 7. 5. 2012], Dostupné na: http://pravdaoislamu.cz/index.php/eknihovna/
Úvod do světa islámu [on-line] [Citováno 7. 5. 2012], Dostupné na: http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=554&Itemid=75
Ostatní dokumenty
BACULÁKOVÁ, Martina. Formální prameny islámského práva (Korán, Sunna). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta právnická, 2011
ELLADE, Mircea. CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství Praha: Argo, 2001, ISBN 80-7203-393-X
HRBEK, Ivan. Vznešený korán. Praha: A.M.S. Trading, 2007, ISBN 978-80-902419-0-9
KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2003, ISBN 80-7021-613-1
KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984
KUBÍK, Martin. Islámský právní systém. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta právnická, 2010
KUNCOVÁ, Sabina. Islámská eschatologie. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filosofická, 2008
PODLEŠÁK, Jan. Dějiny náboženství (Živé náboženské systémy). České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Katedra společenských věd, 1997
VLKOVÁ, Nikola. Lidská práva v islámu prizmatem českých médií. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filosofická, 2010