PŘEDISLÁMSKÉ NÁBOŽENSTVÍ ARABŮ

Už při pohledu na mapu Arábie je vidět, že se jedná o nehostinnou krajinu, kterou z větší části zabírá poušť a stepi, které se zazelenaly jenom krátce po deštích. Přesto vedly Arábií obchodní cesty, které spojovaly Indii, Babylónii, Egypt a ostatní středomořské státy. Díky tomu se zde usadilo různorodé obyvatelstvo. Jednalo se o Semity, Berbery, Iránce, Turky, Mongoly i Indy. Přesto máme o obyvatelích pouze kusé informace z důvodu, že postrádáme písemné prameny, pomineme-li několik kusých zpráv z egyptských pramenů, Bible a u řeckých a římských historiků. Písmo se zde rozšířilo až podstatně později a jednalo se zřejmě o aramejštinu. Archeologické nálezy jsou rovněž skoupé, původní obyvatelstvo žilo v těchto těžkých podmínkách velice skromně. Arabové odvozují svůj původ od Abrahámova syna Izmaela. Arab je slovo, které se poprvé objevuje v asyrských pramenech a znamená „jezdci na velbloudech“. Arabové tvořili dvě skupiny. Jedná se o kočovné beduíny, svobodné obyvatele stepí, kteří byli divocí a nespoutaní, stále nadšení pro boj, okrádání karavan a jiných kmenů. Druhá, menší skupina se usadila v údolích řek a několika málo oáz. Ti vytvořili poměrně vyspělou arabskou kulturu. Arabové byli roztříštění na množství kmenů, jejich pocit sounáležitosti udržoval společný jazyk a některé náboženské zvyklosti. Původně uctívali jednoho Boha, později pod vlivem okolního obyvatelstva upadli do polyteismu a fetišismu. Nerozvíjeli žádnou složitou mytologii, bohové byli uctíváni v kamenech, které měly nějaký zvláštní tvar, nebo ve stromech a pramenech. Rozšířená byla i víra v astrální božstva. Každý kmen měl svá božstva, pouze někteří bohové se rozšířili i mezi ostatní kmeny, většinou díky mocenskému vzestupu určitého kmene. K těmto bohům vykonávaly poutě i ostatní kmeny. Důležitou roli hráli ochranní bozi kmenů a rodin, většinou se pro ně užívalo stejné označení „baal“ – pán, ochránce. Pro rozlišení se jim někdy do názvu přidával atribut jejich činnosti: baal mocný, baal spravedlivý atd. Tito Arabové neměli morálku, která by vyplývala z příkazů božstev, ale řídili se zvykovým právem a pokrevenstvím. Modlitba nehrála žádnou významnou roli v jejich životě. Než víra v bohy, byla pro beduíny důležitější víra v démony, různé duchy a džiny. Džinové byli považováni za zlé, proklaté a vyhnané z nebe, přičítalo se jim zlo, které potkalo člověka. Džinové se zjevovali v podobě hadů nebo ještěrek, způsobovali posedlost a šílenství. Ochrana proti nim spočívala v zaklínadlech a talismanech.

Beduíni neměli kněžský stav, pouze dědičné strážce svatyň, kouzelníky, věštce a věštkyně, dále vykladače znamení. O nich se věřilo, že jsou ve spojení s démony a džiny. Některé svatyně byly stálé, ale většina byla pohyblivá. Sochy svých bohů a posvátné kameny nosili beduíni při svém putování s sebou. Bohové byli uctíváni zpěvem, rituálním obíháním a házením kameny. Obětovali zvířata, popřípadě lidi. Každá krvavá oběť spočívala v podříznutí zvířete nebo člověka a jejich krev se vylila na kameny nebo stély. Lidské oběti byly přinášeny především bohyni al-'Uzzá.

V jižní Arábii nekočující obyvatelstvo uctívalo zejména božstvo Měsíce – Almakah, Slunce – Šams, Venuše – Athtar. V této části země byla rozvinutá a dobře organizovaná kněžská vrstva s bohatými příjmy chrámů. Kult zde zasahoval do běžného života. Kněžími byl podáván výklad znamení, byla praktikována veřejná pokání atd. Ve střední Arábii je zajímavý panteon bohů v okolí Mekky. V Mekce byl uctíván Hubal, kmenový bůh Kurajšovců. Hubal byl měsíční božstvo syrského původu a byl ztotožněn s Alláhem. Jemu podléhaly bohyně Allát, al-'Uzzá a bohyně osudu Manát. Tyto tři bohyně původně Mohamed prohlásil za dcery Alláha, ale později svůj výrok odvolal.

Nejdůležitější složku náboženského života tvořili poutě. Nejvýznamnější poutní místa byla v Ukázu, Hidžázu, Dulmadžázu a především v Mekce. Tyto pouti umožňovaly kmenům, které spolu většinou žily v nepřátelství navázat kontakt, protože v období poutí byl vyhlašován tzv. posvátný mír na dobu čtyř měsíců. Byly zakázány veškeré boje, loupežné přepady a uplatňování krevní msty. V okolí posvátných okrsků kolem svatyň bylo bezpečno, nesměl zde být zabit žádný člověk ani zvíře, ani úmyslně zničena jakákoliv rostlina. V období poutí se proto konaly trhy, různé atrakce, probíhalo navazování obchodních kontaktů. Poutní obřady v Mekce se dělily, popřípadě kombinovaly, na velkou a malou pouť. Tyto poutní obřady zahrnovaly obíhání okolo svatyně - Ka'by, krychlového tvaru, v níž byl zvenku zabudován kámen v podobě lidské hlavy, který se uctíval dotýkáním a líbáním. Mezi další obřady patřil rituální běh mezi svatyněmi as–Safá a al-Marva. Ještě se konal večerní běh k svatyni Muzdafile a házení kamenů v údolí Miná, kde bylo obětováno zvíře.

V Arábii byla rozvinutá i forma kultu mrtvých, máme pouze kusé informace, protože se nezachovaly písemné prameny. Duši si Arabové představovali jako dech, někteří ji ztotožňovali s krví. Věřilo se v přetrvávání duše po smrti, víra v reinkarnaci, popřípadě ve vzkříšení chyběla. Hlavní důraz byl kladen na tento život, existence duše byla spíše strastiplným přežíváním. Tyto představy byly podobné názorům akkadským a částečně i hebrejským.