POSMRTNÝ ŽIVOT

Bohové stvořili lidi jako smrtelné. Přesto lidé věřili v posmrtný život, ale nijak moc se na něj netěšili. Říše mrtvých dle Sumerů je zemí temnot, země, ze které není návratu. Tuto říši umísťovali pod zemi a dalo se do ní dostat pouze skrze hrob. Z tohoto důvodu se pohřbívalo pouze do země. Do podsvětí duše zemřelých doprovázely pohřební výbavy, pokrmy a vzácné předměty, u bohatých Sumerů nezřídka i služebnictvo. To bylo pohřbeno zaživa a každý dostal nádobku s jedem, aby mohl ukončit své trápení. Sumerové měli vypracovaný seznam předků a přinášeli jim pravidelné oběti v podobě pokrmu a vody, což poskytovalo mrtvému obživu na onom světě.

Podsvětí bylo vždy popisováno jako místo utrpení, strádání a smutku. Je odděleno sedmi hradbami, které hlídá dveřník. Není totiž žádoucí, aby se duše mrtvých vrátily mezi živé, protože by jim škodily. Duch mrtvého byl v podsvětí zbavený vší síly, byl oblečen do péřových šatů s křídly. V básni Sestup Ištary do podsvětí se popisuje život v říši mrtvých: …“do domu, kde ti, kteří do něj vstoupí, jsou zbaveni světla, kde prach je stravou jejich a pokrmem hlína“… Přestože se z říše mrtvých nikdo nevrátil, máme poměrně přesné zprávy o „životě“ zemřelých. Jediní, kteří mohou do podsvětí přicházet a odcházet, kdy chtějí, jsou bůh měsíce Nanna a jeho syn, sluneční bůh Utu. Bůh slunce Utu schází do podsvětí každou noc, ale není to jen kvůli skrytí svého slunečního svitu, ale hlavně kvůli své důležité funkci soudce duší zemřelých. Těm určuje míru strádání podle jejich chování za života. S nepatrnými změnami přijaly tento systém i Babyloňané a Asyřané. U nich lidské oběti v podobě zaživa pohřbených služebníků ustupují.