DĚJINY MEZOPOTÁMIE

Sumerové přišli do Mezopotámie přibližně kolem roku 3500 př. Kr., hovořili sumerštinou, jazykem, který se do dnešní doby nepodařilo zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Vytvořili kulturu, která používala rozvinuté formy zemědělství, Sumerové využívali důmyslný systém zavlažování a odpadních stok, používali dokonce splachovací wc. Vynalezli kolo, hrnčířský kruh a další. Sumerové se postupně usídlovali ve městech. Každé město tvořilo zároveň samostatný městský stát, který ovládal několik nejbližších vesnic. Mezi těmito městy navzájem většinou panoval válečný stav (boj o zavlažovací kanály a další), mimo to bojovala i s cizími sousedy, tj. především Elamity, Chetity, Uratejci, Mitannci, popřípadě s Egypťany. První pokus o sjednocení provedl Lugalzagezi, ale byl poražen Sargonem Akkadským. Dochází ke sjednocení celého Sumeru a Akkadu. Hlavním městem se stává Akkad. Vedoucí úlohu ve státě přebírají semité, sumerština je postupně nahrazena akkadštinou a zůstává pouze jako liturgický a státní jazyk. Koncem 22. st. př. Kr., díky vnitřním rozbrojům, je akkadská říše oslabena, odtrhuje se sumerský jih, města zde opět vyhlašují samostatnost a zbytek území dobývají na necelé jedno století horské kmeny Gutejců. Po jejich vytlačení, na krátkou dobu, získává hlavní postavení městský stát - království Ur. Další hlavní království jsou Larsa, Babylón, Ešnnunna a Mari. Tato království a další menší spolu bojovala o nadvládu. Vítězem se stal král Chammurabi (18 st. př. Kr.) z Babylonu. Tento král vydal tzv. Chammurabiho zákoník s 282 paragrafy. Babylonské království bylo centralizované, s dominantní mocí panovníka, který se opíral o administrativu a zákony. Babylonština vytlačila ostatní jazyky. Babylonii ovládli Amorité. Po smrti Chammurabiho se dá s nadsázkou hovořit o „období temna“. V 16. st. př. Kr. byl Babylon dobyt Chetity, kterým velel král Muršil I. Po Chetitech Babylon ovládli Kassité. Dále následovala Aramejská expanze. Následující století byla obdobím devastujících válek. Základem všeho dění v soupeřících královstvích byla profesionální armáda, která se vyznačovala brutalitou a násilím. Za zmínku stojí král Sargon II., který např. v 7. stol. př. Kr. po dobytí Palestiny deportoval cca 30 tisíc Židů do Asýrie a naopak z Babylónie deportoval 100 tisíc Aramejců a Chaldejců, aby předešel povstáním proti asyrské nadvládě. V 6. stol. př. Kr. král Nebukadnesar II. dobyl Jeruzalém, po kterém následovalo tzv. Babylónské zajetí Židů (známé z Bible). Pro změnu bylo deportováno 70 tisíc zajatců. Za vlády Nabukadnesara II. se Babylón stává nedobytným městem díky třem řadám hradeb a systému vodních příkopů. Babylón byl ovládnut (vzdal se bez boje) až Peršany v roce 539 př. Kr., kterým velel král Kýros. Od té doby končí politická nezávislost země. Tento zlomkovitý (a neúplný) náhled dějin Mezopotámie je zde uváděn pro hlubší pochopení náboženského systému. Vidíme zde stálý přesun obyvatelstva, jeden národ střídá druhý, stálé období bojů a válek, navíc násilné deportace obyvatelstva. K tomu musíme připočíst vliv obchodníků, jsou doloženy obchodní styky s celou Asií, Afrikou a středomořím. Tomu odpovídá i panteon bohů.