Ž001 Žebrák a chléb
Přišel žebrák do naší pekárny a posadil se přede mne. „Chtěl bych kousek chleba,“ řekl.
„Chleba je přesně to, co potřebuješ,“ ujistil jsem ho. „Tady jsi na tom správném místě.“ Vytáhl jsem knihu receptů a začal jsem mu říkat vše, co o chlebu vím. Mluvil jsem o zrnech, mouce i ostatních přísadách. Moje znalost dělala dojem dokonce i na mne, jak jsem citoval přesné dávkování. Když jsem se na něj podíval, překvapilo mě, že se neusmívá. „Já jen chci chleba,“ řekl.
„Je dobře, že víš, co chceš!“ pochválil jsem ho. „Pojď za mnou, ukážu ti naši pekárnu.“ Vedl jsem ho z místa na místo, kde se připravuje těsto i kde se chléb peče.
„Takové vybavení nikdo nemá. Máme chléb pro každou potřebu. Ale teď přichází to nejlepší,“ prohlásil jsem, když jsem otevřel dvoukřídlé dveře. „Toto je místo inspirace.“ Věděl jsem, že na něj místnost s vitrážovými okny udělá dojem.
Žebrák nic neříkal. Pochopil jsem jeho mlčení. Dal jsem mu ruku kolem ramen a zašeptal: „Na mě to také působí tak majestátně.“ Potom jsem se vyšvihl na pódium a zaujal jsem oblíbenou pozici za pultíkem.
„Lidé sem přicházejí z daleka, aby si mne poslechli. Jednou týdně se pracovníci scházejí a já jim čtu recepty z kuchařky života.“
V tu chvíli se žebrák posadil do přední lavice. Věděl jsem, co chce. „Chceš si mne poslechnout?“
„Ne“, řekl. „Ale chtěl bych trochu chleba.“
„Jsi tak moudrý,“ řekl jsem. A vedl jsem ho k předním dveřím pekárny. „To, co teď chci říct, je velice důležité,“ řekl jsem mu, když jsme stáli venku.
„V této ulici je spousta pekáren, ale dej si pozor. Nemají tam ten pravý chléb. Vím, kdo přidává dvě lžičky soli místo jedné. Vím, kdo má pec o tři stupně více rozpálenou.“
Žebrák se otočil a odcházel. „Nechceš chléb?“ volal jsem za ním.
Zastavil se, otočil se a podíval se na mne. Pak pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Zakroutil jsem hlavou a vrátil se do pekárny. „Škoda,“ řekl jsem si. „Svět už asi o ten opravdový chléb nemá zájem.“
Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?
Bible, List Jakubův 2, 15 – 16
Ž002 Živé Slovo
„Dědečku, co to čteš?“ zeptal se svého dědy dvanáctiletý Milan.
„Bibli, chlapče.“
„Proč ji čteš pořád dokola?“
„Já ji nejenom čtu, ale mnohé části se učím nazpaměť,“ usmál se dědeček.
„A k čemu je to dobré?“ dál vyzvídal Milan.
„Protože mi to pomáhá v životě. Věřím, že to sem nechal napsat sám Stvořitel světa a já rád znám jeho názor na věci kolem sebe. Víš, to se ale těžko vysvětluje. To je třeba zkusit.“
„No, já bych to rád zkusil, když říkáš, že mi to pomůže. Vyber ale něco lehkého.“
„Tak jo. Třeba tady ten kousek ze Žalmu: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“
„Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat,“ opakuje několikrát po sobě Milda.
„To bylo lehké.“
„Tak, a teď když budeš mít potíže, tak si na to vzpomeň a uvidíš,“ řekl děda svému vnukovi.
Milda nebyl obyčejný kluk. Špatně slyšel a musel nosit naslouchadla. Chodil sice do normální školy, učil se dobře, ale čas od času se mu stalo, že něco přeslechl, zvlášť když byl větší hluk a mluvilo víc lidí najednou.
Uběhlo pár dní a paní učitelka měla odvézt děti na divadelní představení. Milda se zdržel na záchodě
a do šatny přišel mezi posledními. Než se stihl obléct, paní učitelka zamkla šatnu a odešla i s dětmi ze školy. Když si to Milda uvědomil, bylo už pozdě. „Co teď? Co budu dělat?“ přemýšlel Milda.
Šatny byly v suterénu, takže volat nemělo cenu. „Když zavolám mamince, zbytečně ji vyplaším a stejně pracuje daleko, než by sem přijela… taťka je na služební cestě,“ uvažoval Milda.
Vtom si vzpomněl na to, co mu říkal děda: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Tak jo, pane Bože svěřuji ti tady tento problém a jsem zvědavý….“ víc nestihl.
„Co tady děláš sám?“ zeptala se paní učitelka, která uviděla Mildu přes okno. V Mildovi by se krve nedořezal, jak se lekl. „No, no. Snad nevypadám jako strašidlo.“
„Oni mě tady zamkli, máme jít na to divadlo,“ koktá Milda.
„Ty máš teda štěstí, chlape, mám učit o patro výš. Jak jsem šla po schodech, tak jsem se zamyslela a sešla až sem. Tak utíkej, ať to stihneš!“ usmívá se paní učitelka a už odemyká druhou stranu šatny.
Milda vyrazil jako blesk a svoji třídu dohnal kousek od školy. Paní učitelka, která je odváděla, si toho ani nevšimla.
Hned odpoledne šel Milda za dědou. „Dědo, to bylo fantastické! Ono to fakt funguje,“ líčí Milan dědovi svoji příhodu. „Já vím, chlapče, já vím,“ usmívá se děda a hladí svého vnuka po vlasech.
Tento příběh se opravdu stal na jedné Pardubické škole. Často o Bibli slyšíme mluvit jako o kulturním dědictví nebo jako o základu naší civilizace. Ale jen málokdo si uvědomuje, že je daleko víc. Je to živé Slovo samotného Stvořitele. Ale to se těžko vysvětluje, to je třeba zkusit.
Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.
Bible, Žalmy 37, 5