Š001 Štědrý král
V jedné zemi žil kdysi štědrý král. Bylo o něm známo, že často projížděl zemí a obdarovával snad každého, koho potkal. O jeho štědrosti se vyprávěly příběhy, a jak už to tak bývá, někdy pravdivé, jindy trochu přibarvené.
V té zemi žil i žebrák. Žebral u cesty a celé dny snil, jaké by to bylo, kdyby se potkal s králem. Představoval si, jak spolu mluví, o co všechno by ho požádal a jaké by to bylo potom.
Toho rána seděl žebrák na svém obvyklém místě u cesty. Slunce začínalo malovat kraj nádhernými barvami a všude bylo cítit napětí. Žebrák byl jak na trní a vůbec nevěděl proč. Najednou uviděl v dálce obláček prachu, který se k němu rychle blížil.
„Co to může být? Na vůz kupců se to pohybuje moc rychle a na jezdce na koních to zase víří moc prachu,“ uvažoval náš žebrák. Než se nadál, zastavil u něho krásný kočár tažený čtyřmi páry koní. Z kočáru vystoupil král a postavil se před našeho žebráka. „Zdravím tě, jak se jmenuješ?“ řekl s úsměvem král.
„Jjjan,“ koktal vyděšený žebrák.
„Milý Jene. Slyšel jsem, že už dlouhou dobu na mě čekáš, a proto jsem tě vyhledal. Co mě dáš?“
Jan nevěřil svým uším. Tisíckrát si představoval tuto chvíli, ale nikdy ho nenapadlo, že by ho král mohl o něco žádat. Jeho, žebráka, nejchudšího z chudých. Vždy všichni mluvili o jeho štědrosti, a on zatím žádá o dar jeho.
„Milý králi, já nic nemám. Jen to, co mám na sobě, tuhle misku na almužny, která je dnes ke všemu ještě prázdná, a modré nebe nad hlavou.“
Král ale jako by neslyšel a znovu položil stejnou otázku: „Co mi dáš?“
Zoufalý Jan začal prohledávat svoje rozervané oblečení a v jedné kapse objevil malý kamínek. Se sklopeným zrakem ho podal králi.
„Děkuji ti, milý Jene,“ řekl král, nastoupil do kočáru a byl pryč.
„Co to mělo znamenat?“ vztekal se Jan. „To je jako ta štědrost!?“
V pochmurné náladě proseděl den až do večera. Večer, když si prohlížel misku, našel v ní i ten malý kamínek, který ráno dal králi. K jeho velkému údivu byl celý ze zlata. Jan se rozplakal.
„Vždyť jsem věděl, že náš král je známý svou štědrostí, proč já hlupák mu nedal všechno? Mohl jsem být boháč.“
Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Bible, Lukáš 6, 38
Š002 Štěstí
Jednou zavítalo několik hledajících mladých mužů ke starému poutníkovi. „Mistře,“ tázali se ho, „jak to děláš, že jsi tak šťastný a spokojený? Také bychom byli rádi šťastní a spokojení jako ty.“
Stařík se mírně pousmál a odpověděl jim: „Když ležím, tak ležím. Když vstávám, tak vstávám. Když jdu, tak jdu a když jím, tak jím.“
Mladíci se na sebe vzájemně nechápavě dívali. Jeden z nich promluvil: „Prosím, nedělej z nás hlupáky! To, co říkáš, přece děláme taky! Spíme, chodíme, jíme… Ale šťastní nejsme. Jaké je tedy to tvoje tajemství?“
Stařík se znovu usmál: „Vždyť vám to říkám. Když ležím, tak ležím. Když vstávám, tak vstávám. Když jdu, tak jdu a když jím, tak jím.“
Mistr chvíli mlčel a pozoroval nespokojené mladíky. Poslouchal jejich diskuzi, a protože mu jich bylo líto, řekl: „Samozřejmě vím, že také ležíte, chodíte a jíte. Ale problém je v tom, že zatímco vy ležíte, myslíte na vstávání. Během vstávání přemýšlíte, kam půjdete, a zatím co jdete, honí se vám hlavou myšlenky na jídlo. A tak jsou vaše myšlenky stále někde jinde, než jste právě vy. Někde mezi minulostí a budoucností se odehrává současnost, tedy sám život. Soustřeďte se plně na tento okamžik a získáte šanci být opravdu šťastní a spokojení. Není jednoduché se to naučit, ale je to možné.
Často řešíme stále dokola, co jsme mohli udělat nebo co by se stalo, kdybychom udělali to, či ono. Problém je v tom, že už tento čas uplynul, a i když o tom budeme přemýšlet sebevíc, stejně ho nevrátíme. Vezměme si ze svých chyb ponaučení, napravme, co se napravit dá a víc se minulostí netrapme.
Také míváme strach z budoucnosti. Co se stane až… Nebylo by lepší řešit to, až to nastane? Mnoho situací totiž nikdy nenastane, a my kvůli nim prožijeme mnoho trápení. Můžeme také uvíznout ve svém snění, kdy spřádáme plány, jaké to asi bude, až budu mít 15, 18, 20 let. Může se nám ale stát, že ty jedinečné chvíle, které právě prožíváme, nám uplynou a my to poznáme, až už jsou pryč. Zařiďme se podle rady starého mistra. Když ležíme, tak opravdu ležme. Když si hrajeme, tak si opravdu hrajme. Když pracujeme, tak pracujme poctivě, no, a když baštíme tak si to vychutnejme.
Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.
Bible, Matouš 6, 34