CH001 Chodící kázání
Jednoho odpoledne roku 1953 se reportéři a představitelé města shromáždili na vlakovém nádraží v Chicagu. Člověk, na kterého čekali, byl vítězem Nobelovy ceny za rok 1952. O pár minut později vlak přijel do stanice a z vlaku vystoupil vysoký muž s hustými vlasy a širokým knírkem. Fotoaparáty blýskaly. Představitelé města se k němu hrnuli s otevřenou náručí. Různí lidé mu začali říkat, jaká je to pro ně čest, že se s ním mohou setkat.
Muž jim slušně poděkoval, zadíval se jim přes hlavu a zeptal se, jestli ho mohou na chvilku omluvit. Rychle prošel davem až ke staré černošce, která se potýkala se dvěma velikými zavazadly. S úsměvem tašky zvedl a doprovodil ji až k autobusu. Pomohl jí nastoupit a popřál jí příjemnou cestu. Když se vracel k vítajícímu davu, omluvil se: „Je mi líto, že jsem vás nechal čekat.“
Ten muž byl Dr. Albert Schweitzer, slavný lékař, misionář, který celý život strávil pomáháním chudým v Africe. Jako odezvu na Schweitzerův čin, řekl jeden člen uvítacího výboru vedle stojícímu reportérovi: „To je poprvé, co jsem viděl kázání chodit.“
Tak také víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo ale řekne: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.
Bible, List Jakubův 2, 17 - 18
CH002 Chlapec s hřebíky
Byl jeden chlapec, který se pořád s někým hádal. Jednoho dne mu jeho tatínek dal pytel plný hřebíků a řekl mu: „Pokaždé, když s někým ztratíš trpělivost, zatluč jeden hřebík do zahradního plotu.” První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. V následujících týdnech se chlapec postupně učil ovládat a počet hřebíků v zahradním plotě byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout. Konečně přišel den, kdy chlapec už nemusel zatlouci žádný hřebík. Přišel za tatínkem a chlubil se mu: „Dnes jsem nezatloukl ani jeden hřebík!“ Tatínek se na synka usmál a řekl mu: „Výborně a teď za každý den, kdy to zvládneš, vytáhneš jeden hřebík z plotu.“ Po nějaké době mohl chlapec otci říct, že všechny hřebíky z plotu už vytahal. Tatínek mu ukázal na plot a řekl: „Můj synu, dobře sis počínal, ale - podívej se na ten plot, jak je plný děr. Už nikdy nebude jako dřív. Když se s někým pohádáš a řekneš mu něco zlého, zanecháš v něm ránu. Když do člověka zabodneš nůž, můžeš ho sice zas vytáhnout, ale rána tam pořád je. Nepomůže, když se mockrát omluvíš. Rána zůstane. Slovní rána je stejně bolestivá jako ta tělesná.” Kdykoli jednáš se svými přáteli, pamatuj na plot a hřebíky. Na nic už nečekej a ukaž svým přátelům, jakou pro tebe mají hodnotu. A hlavně jim odpusť všechny díry, které zanechali ve tvém plotě.
Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Bible, Lukáš 6, 37