PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI

Příčiny pronásledování

Náboženská politika římského státu byla maximálně vstřícná. S každým dobytým územím přebírali Římané i místní božstva a náboženství. Obyvatelé říše proto mohli svobodně vyznávat jakékoliv božstvo, ať římské, řecké, egyptské, nebo jiné. V podstatě jedinou podmínkou bylo zúčastňovat se obřadů, které vyplývaly ze státního kultu. Závazný byl pouze kult císaře, který sjednocoval celou římskou říši. Vyjimkou bylo židovské náboženství, židé se nemuseli klanět císaři coby bohu, a ani mu obětovat, stačil příslib, že se za něj budou modlit. Křesťané byli zpočátku považováni za židovkou sektu, proto si jich nikdo nevšímal. Římané ovšem brzy poznali, že křesťané jsou jiní. Díky křesťanům tato náboženská tolerance zmizela. Svým způsobem si za to mohli křesťané sami. Kdyby se spokojili s tím, že by uctívali Krista jako svého boha a postavili jej na úroveň ostatních bohů, byl by klid a nikdo by jim nic nevytýkal. Křesťané ale prohlašovali, že jediným a pravým Bohem je pouze jejich Bůh. Všechny ostatní bohy odmítali, díky tomu se dostali do rozporu se státním náboženstvím. Problém spočíval především v tom, že ze svého přesvědčení vyvozovali v životě praktické důsledky a odmítali vše, co bylo nějak ve spojení s pohanským kultem. Díky tomu se ocitli v izolaci, a protože měřítkem loajality vůči státu byl kult císaře, odmítání uctívání císaře jako boha bylo hodnoceno jako akt nepřátelství vůči státu. Křesťané na společných shromážděních neměli obrazy, sochy, oltáře, ani jiné kultovní předměty a z tohoto důvodu je Římané považovali za ateisty. Nepřátelskou náladu vyvolávali vůči křesťanům i židé z diaspory. Křesťané byli obviňováni z nemravnosti. Na svých tajných shromážděních údajně provozují krvesmilstvo, vraždí děti a pijí jejich krev a uctívají ukřižovanou bytost s oslí hlavou. Bylo jim vytýkáno, že se nezúčastňují pohanských zábav, odmítají návštěvu divadel a slavností, kde se obětuje bohům. Postupně se ujímalo přesvědčení, že křesťané jsou rušiteli náboženského míru a že ohrožují římský stát. Uzavřenost křesťanů vůči okolnímu světu jenom dodávala na věrohodnosti všem pomluvám. Mohli za to, že prší a nebude úroda a naopak mohou za to, že je sucho a také nebude úroda, protože neobětovali bohům a ti se zlobí. Velké rozhořčení také působilo odmítání křesťanů zabíjet nenarozené i narozené děti. V římské říši totiž platila zásada „suscipe pater“ – přijmi otče. Tato zásada legalizovala právo otce na život čerstvě narozeného dítěte. To mu bylo položeno k nohám. Když jej zvedl, znamenalo to přijetí do rodiny, když ne, přišlo o život.

TŘI ETAPY PRONÁSLEDOVÁNÍ

Pronásledování ze strany římské moci se dá rozdělit přibližně do tří etap nebo devíti období. Období popisují průběh vln pronásledování za vlády jednotlivých císařů.

1. etapa léta cca 60 - 113

Tato etapa se dá spíše nazvat „divokým“ pronásledováním, které nemá oporu v římských zákonech ani nařízeních. Nejedná se o státem organizované pronásledování, ale spíše se jedná o organizovaný pogrom. Stačilo pouze udání a následovalo zatčení. To jak bylo s křesťany naloženo, záleželo pouze na libovůli státního aparátu. Někteří křesťané byli okamžitě popraveni, jiní byli posláni na galeje a někteří, pokud obětovali římským bohům, byli okamžitě propuštěni.

2. etapa, léta cca 113 - 202

Tato etapa pronásledování se odehrává na podkladu ediktu císaře Trajána, kterým vydává nařízení, že po křesťanech se nemá ze strany úřadů pátrat. Pokud ale někdo někoho udá, že je křesťanem, ten musí být předveden a vyzván k obětování pohanským bohům. Pokud tak učiní, má být propuštěn, pokud odmítne, má být popraven. Tento edikt byl v průběhu času ještě několikrát novelizován. Toto období se již vyznačuje nejen popravami jednotlivců, ale celých skupin.

3. etapa léta cca 202 – 313

Protože pronásledování na podkladu ediktu vydaného Trajánem se míjelo účinkem a křesťanů neubývalo, dochází k hromadnému pronásledování, které nařídil stát. Císař Septimus Severus zrušil Trajánův edikt a vydává svůj edikt. Na jeho základu byli křesťané aktivně vyhledáváni ve všech římských městech a byli vyzváni, aby se veřejně zřekli Krista a obětovali bohům. Pokud tak neučinili, automaticky byl vynesen trest smrti a křesťané většinou končili v amfiteátru.

DESET OBDOBÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ

1. pronásledování za císaře Nera

V roce 64 došlo ke vzniku velkého požáru Říma, při kterém shořelo 10 ze 14 městských čtvrtí. Tento požár založil císař Nero, aby ukojil svoji chorobnou zálibu v požárech a také z důvodu, aby mohl vystavět nový Řím a mohl vyniknout jako velký stavitel. V té době ve městě přibývalo lidí s neoblíbenou vírou, kteří odmítali obětovat bohům a navíc hlásali rovnost všech lidí, tedy Římanů i otroků. Aby císař Nero od sebe odvrátil podezření ze založení požáru, dostal nápad svést vinu za požár na křesťany, které Římané v té době už nenáviděli, především z důvodu věčného očerňování od židů. Předpokládal, že se jich jednak zbaví a lidé si na nich vybijí svůj hněv za požár. Nero křesťany obvinil a během pronásledování jich bylo zajato velké množství bez ohledu na věk, pohlaví nebo příslušnost k sociální třídě. Pro křesťany se vymýšlela rafinovaná mučení, jak popisuje Tacitus, Suetonius a další.

V císařských zahradách se k večerním slavnostem používaly živé pochodně. Těmito pochodněmi byli křesťané ve smolných otýpkách, popřípadě byli ještě před zapálením ukřižováni. V cirku na Vatikánském pahorku byli křesťané zašíváni do zvířecích kůží a předhazováni zdivočelím psům, aby je roztrhali. Oblíbenou zábavou bylo ukřižování mužů a naplnění arény ženami a dětmi, na které byly vypuštěny hladové šelmy. Mezi další tresty patřilo rozlámání kolem, utopení v pytli se zmijí, rozpárání nožem, rozsekání mečem na kusy a další. Privilegovanou smrtí pro římské občany bylo stětí. Tacitus kruté zacházení s odsouzenými křesťany popisuje takto: „Proto třebaže šlo o viníky, zasluhující nejhorších trestů, vzmáhala se útrpnost s nimi, protože byli utráceni ne ve veřejném zájmu, nýbrž pro ukrutnost jediného člověka.“ Mezi nejznámějšími obětmi Neronova pronásledování byli apoštol Petr a Pavel. Dle nejnovějších historických výzkumů byl Petr popraven zřejmě roku 64 a Pavel roku 77. Petr byl ukřižován hlavou dolů. V r. 1939 archeologové pod podlahou basiliky sv. Petra objevili Petrův hrob. Je v podzemí pod hlavním oltářem basiliky, a že se skutečně jedná o Petrovy kosti, dotvrzují další objevy z r. 1956, kdy antropologická analýza prokázala, že jde o kosti muže z I. století ve věku 60-70, které se našly zabalené v látce ze zlata a purpuru, ve výklenku obloženém mramorem s nápisem „Petrus eni“ - zde je Petr. Patologové složili celou kostru až na chodidla. Jejich nepřítomnost si vyložili tak, že při ukřižování hlavou dolů bylo tělo vojákem uříznuto u chodidel, a tím sňato z kříže. Petr byl pohřben do hrobu na východním úpatí vatikánského pahorku. Pavel jakožto římský občan byl popraven mečem. Za Neronových nástupců sice došlo ke zmírnění pronásledování v Římě, ale o to více se rozšířilo v provinciích, kam přicházeli noví místodržitelé s naučenými zvyklostmi z hlavního města.

2. pronásledování za císaře Domitiána

Za vlády císařů Vespasiána aTita žili křesťané relativně v pokoji. Nové pronásledování vypuklo až v posledních letech vlády císaře Domitiána. Domitián byl paranoidní člověk se sklonem k sadismu. Nechával se titulovat jako Pán a Bůh a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Jednou z příčin pronásledování bylo znovuobnovení daně pro židy za jeruzalémský chrám v roce 95. Tento chrám však již od roku 70 nestál, a tato daň tedy byla myšlena jako výsměch a pokoření židů. Při pronásledování židů, kteří pochopitelně odmítali tuto daň platit, byli odhaleni, respektive znovu připomenuti, i křesťané. Oficiálním právním důvodem tohoto pronásledování byla „neúcta k bohům a císařskému božskému majestátu“. Za oběť padli křesťané i v nejvyšších politických vrstvách jako např. Flavius Clemens. Pronásledování bylo krátké, ale velmi intenzivní a rozšířilo se do všech provincií. Byl vydán zákon, „že žádný křesťan, který byl jednou předveden před tribunál, nemůže být zproštěn trestu, pokud se nezřekne svého náboženství.“ Když byli křesťané předvedeni před úředníky, byli vybídnuti k přísaze a obětování bohům, a když odmítli, byli okamžitě odsouzeni na smrt, když přiznali, že jsou křesťané, rozsudek byl stejný. V této době byl odsouzen do vyhnanství na nucené práce na ostrov Patmos poslední žijící apoštol Jan. Zde napsal poslední knihu Nového zákona – Apokalypsu.

3. pronásledování za císaře Trajána a Hadriána

Divoké pronásledování bez právního řádu, které vypuklo už za císaře Nera ukončil císař Traján na podkladě dotazu Plinia mladšího z roku 111, který byl místodržícím v Bitynii v Malé Asii. Vznesl dotaz, jak nakládat s lidmi, kteří byli usvědčeni jako křesťané. V roce 113 vydává Traján tzv. Reskript Trajánův. Toto je právní norma, která zakazuje zavádět nový kult bez státního svolení. Další nařízení se zaměřovalo proti tajným spolkům. Důležitým nařízením Trajánova reskriptu bylo, že křesťané nemají být vyhledáváni, nýbrž pouze trestáni, pokud na ně dojde udání. Jestli ale někdo křesťana odhalí i pouhou náhodou, je povinen jej nahlásit úřadům. Dotyčný se musí dostavit před soud, a pokud obžalovaný prohlásí, že nechce být nadále křesťanem a obětuje bohům, má být propuštěn. Pokud odmítne, má být popraven. Císař Hadrián zmírnil Trajánův reskript a nařídil, že se mají trestat nejen křesťané, ale i udavači, kteří udávali z osobních nebo zištných důvodů. Po povstání Židů v Palestině, které vedl bar Kochba, císař Hadrián přitvrdil. Považoval totiž křesťany za židovskou sektu, i když valná většina křesťanů už pocházela z pohanokřesťanů, po potlačení povstání byli vyvražďováni navíc společně se Židy. Hadrián odmítl rozlišovat příslušníky mojžíšské a křesťanské víry. Ostatně křesťanům by to stejně moc nepomohlo. V tomto období umírá mučednickou smrtí např. Polykarp, Ignác z Antiochie, papež Telesforus a mnoho dalších.

4. pronásledování za císaře Marka Aurelia

Císař je filozoficky vzdělaný, na rozdíl od lidu křesťanství nepovažuje za rouhání, ale za projev hlouposti a slabého ducha. Za jeho vlády ale dochází k tvrdému pronásledování křesťanů. V roce 176 vydává edikt, kterým potvrzuje předchozí Reskript Trajánův, ale zároveň nařizuje, že křesťané mají být pokládáni za nepřátele státu a mají být aktivně vyhledáváni. Tato nařízení se vztahovala na celé impérium a víceméně vyplývala z jeho nezáviděníhodné situace. Hranice byly narušovány barbarskými kmeny, říše byla trápena přírodními pohromami (povodněmi) a vojáci navíc dovlekli z Východu mor, který postihl celé impérium. Filozof Celsus to pokládá za hněv bohů kvůli tomu, že se v zemi vykytují křesťané, kteří jim odmítají obětovat. Z tohoto důvodu si dav vynucoval popravy křesťanů. Pro představu, např. v Lugnumu (Lyonu) v Galii (Francii) v r. 177 bylo na přímý rozkaz Marka Aurelia v místním amfiteátru roztrháno od zvířat 100 křesťanů, v podstatě skoro všichni členové místní církve, v čele s 90letým biskupem Pothinem. Stejně krutá pronásledování se odehrávala např. i v Pergamu v Malé Asii.

5. pronásledování za císaře Septimia Severa

Éru pronásledování zahájil Septimius Severa v roce 202 svým ediktem proti křesťanům. V celém impériu byl zakázán křest. Křest se stal trestným činem. Císař předpokládal, že když vyvraždí všechny pokřtěné a zastraší čekatele na křest, křesťanství zanikne. Císařští agenti – tajná policie začali ve velkém vyhledávat katechumeny – čekatele na křest a novokřtěnce. Soudy je nutili k obětování bohům a zřeknutí se křtu. Kdo odmítl, automaticky skončil v amfiteátru, kde měl jistou smrt. Tyto masakry probíhaly ve velkém především v Africe. Dodnes je známý pogrom v severoafrickém Kartágu, při kterém zemřela Perpetua a Felicita, tyto jsou uváděny i v současném kánonu mše. Mezi další známé mučedníky patří např. Leonidas, otec Origena.

6. pronásledování za císaře Maximina Thraxe

Toto pronásledování je poněkud jiné. Maximinus Thrax se zalekl vzrůstajícího množství křesťanů, proto také vydal edikt, který byl na jednu stranu mírnější vůči běžným křesťanům, ale o to zákeřnější vůči kléru a křesťanské inteligenci. Domníval se totiž, že pokud zlikviduje klérus a inteligenci, utne – li hlavy, zemře nakonec celé tělo. Nastalo zatýkání, křesťané však většinou nekončili na popravišti, ale byli odesíláni do „trestaneckých vyhlazovacích táborů“, především do dolů a kamenolomů. Zde panovaly tak otřesné podmínky, že málokdo přežil po delší dobu. Tito křesťané jsou vzpomínáni jako mučedníci, i když nebyli popraveni, ale zemřeli většinou na následky vyčerpávající práce. Zde také ukončil svůj život papež Poncián i první protipapež Hyppolit . U obou došlo před smrtí k usmíření.

7. pronásledování za císaře Decia

Velmi kruté, ale kratší pronásledování nastalo, když v r. 249 císař vydal edikt, kterým nařizoval, aby každý, muži, ženy, děti i otroci povinně obětovali bohům. Všem bylo dáno osvědčení od obětních komisí, že se zúčastnili oběti. Pouze Židé z toho byli vyňati, stačilo, že se modlili za císaře. Decius tím sledoval sjednocení všech náboženství v jedno národní. Zároveň předpokládal, že takto dojde k vymýcení křesťanství, které považoval za velmi nebezpečné pro císařství. Kdo odmítl, měl být dle uvážení soudce poslán na galeje, mučen, dokud neodvolá, nebo odsouzen k smrti s propadnutím majetku. Během tohoto pronásledování poměrně dost křesťanů selhalo. Někteří obětovali a valná většina podplatila místní úředníky, aby jim vystavili potvrzení, že obětovali. Obojí bylo považováno jako jedno z nejzávažnějších provinění – zapření své víry. Během tohoto pronásledování církev utrpěla velké ztráty na životech. Papež Fabián byl popraven, Origenes sice mučení přežil, ale na jeho následky zemřel. Biskup Alexandr Jeruzalémský zemřel na mučidlech, biskup Babylas z Antiochie rovněž a mnoho dalších, především církevních hodnostářů.

8. pronásledování za císaře Valeriána

Zpočátku byl císař Valeriánkřesťanům nakloněn. Přijímal je dokonce mezi své dvořany. Zanedlouho došlo k bleskovému obratu. Důvodů bylo několik. Jednak v provinciích řádil mor, občanské nepokoje, docházelo k ohrožení císařství na východních a severních hranicích. Císař začal prosazovat státní náboženství jako lék na všechny pohromy, které se na císařství hrnuly. Dalším důvodem byla prázdná pokladna. Jeho rádce Macrian Valeriánovi stále namlouval, že křesťané mají obrovský majetek, čímž představují nebezpečnou opoziční sílu nepřátelskou k císaři. Valerián z tohoto důvodu vydal edikt, kterým nařídil církvím zabavit veškerý majetek a odejmout správu pohřebišť. Biskupové a kněží, pokud byli chyceni, měli být popraveni. Ostatní měli být přinuceni zřeknout se křesťanství. Křesťanští senátoři a aristokracie byli sesazeni, a pokud se zdráhali obětovat, byli popraveni a jejich majetek zkonfiskován. Dalo by se říct, že krev tekla proudem. Byl popraven např. papež Sixtus II. Mezi známé oběti patří jáhen Vavřinec, v Africe biskup Quadratus, Cyprián a další. O mnoha procesech se zachovaly autentické rozsudky. Po Valeriánově zajetí Peršany a jeho popravě velké pronásledování v celé říši v podstatě přestalo.

9. pronásledování za císaře Diokleciána

Zpočátku Dioklecián křesťanství toleroval. Církev byla státem tiše trpěna, což znamenalo masivní nárůst nových členů. V tichosti si křesťané mohli stavět veřejné kultovní budovy. Křesťané se dostávali i na nejvyšší státní funkce. Dokonce císařova manželka Prisca a dcera Valerie byly křesťanky. Po zhruba dvaceti letech klidu dochází k obratu a nastává masové pronásledování, při kterém se předchozí pronásledování jeví jako procházka růžovou zahradou. Dle historiků Diokleciána ovlivnila skupina jeho rádců, kteří vyznávali novoplatónskou filozofii. Novoplatonikové nelibě nesli prudce se zvyšující počet křesťanů, jejich počet už činil cca 5 až 7 miliónů lidí, což bylo zhruba 10% obyvatelstva. Pronásledování začalo císařským ediktem 23. 2. 303. Ten nařizoval zbořit všechny kostely a místa liturgického kultu, byla zakázána bohoslužebná shromáždění. Vzápětí následoval druhý edikt, který nařizoval vydat a spálit posvátné knihy. Třetí edikt nařizoval pozatýkat všechny duchovní osoby. Kdo by kladl odpor, měl být okamžitě popraven. Čtvrtý edikt byl podobný tomu, který vydal císař Decius, ale podstatně vylepšený. Každý z obyvatel impéria včetně žen, dětí a otroků, měl obětovat bohům, jinak měl být popraven. Kdo odmítl obětovat, musel být odsouzen k smrti, nikoliv jako za Decia, že trest smrti mohl být změněn ve vyhnanství, práci v dolech nebo vězení. Majetek popravených propadl státu. Za tohoto pronásledování byl největší počet mučedníků od vzniku křesťanství. Eusebius popisuje hromadné popravy v Africe. Píše: „Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách. Místo železnými drápy jim drásali tělo ostrými střepy tak dlouho, až z nich vyprchal život. Ženy se svázanýma nohama byly strojem vytaženy do výše a nahé s nepokrytými těly hlavou dolů visely vysoko ve vzduchu. Byl to příšerný pohled na ně. Jiné zase byly přivázány na větve stromů a tak umíraly. Strojem si totiž přitáhli k sobě velmi silné větve, přivázali jednu nohu mučedníka k větvi a větev pak nechali vymrštit do původní polohy. To si vymysleli proto, aby údy mučedníků byly jedním rázem od sebe odtrženy. A toto se dělo ne několik málo dní nebo vůbec krátký čas, nýbrž nepřetržitě více let. Jednou jich bylo usmrceno více než 10, jindy zase více než 20. Někdy jich bylo ne méně než 30, ano, tu a tam skoro 60, jindy zase 100 za den. Muži s ženami a dětmi byli zabíjeni různým způsobem. Já jsem viděl za svého pobytu v té krajině, kolik najednou v jednom dni jich bylo sťato nebo upáleno…“. Byly raženy pamětní mince DELETO NOMINE CHRISTIANO – na paměť vyhubení křesťanů, ale represe se míjely účinkem. Pronásledování nebylo stejnoměrné, ale bylo rozšířeno po celé říši. Když Dioklecián r. 305 abdikoval, v pronásledování pokračovali dosavadní spoluvládci Licinius a Maxentius. Množství poprav ale ubývalo, až v r. 313 císař Konstantin milánským ediktem udělil křesťanům svobodu.