BLUDY A HEREZE

Ambiciózní členové mladých církevních společenství se už od prvopočátku cítili být chytřejšími jak Kristus a apoštolové. Vždy měli jistotu, že je něco špatně, něco se musí změnit, napravit a oni jsou těmi pravými, kteří mají církev reformovat, popřípadě stanout v čele církve. Tyto vnitřní problémy církve se v podstatě vyskytovaly od prvopočátku. Už apoštol Pavel a evangelista Jan varovali ve svých listech před bludaři a heretiky. Blud i hereze je nepravdivé a nevývratné přesvědčení založené na nesprávném odvození závěru ze zevní reality. Obecně vzato, bludařem - kacířem je ten, kdo tak změní učení církve, že vznikne církev nová - sekta, která nemá nic společného s naukou církve původní. Heretikem je ten, kdo odmítá část církevního učení, ale nechce se od církve odtrhnout. Schizmatikem je ten, kdo způsobí rozdělení církve na dvě a více částí, takže tito již společně neslaví bohoslužbu, např. rozdělení východní a západní církve r. 1054.

Židokřesťanské hereze

Někteří členové židokřesťanských církevních obcí se nedokázali rozejít s židovským starozákonním kultem a utvářeli kolem sebe skupiny, které se nedokázaly vyrovnat s nově vznikajícími situacemi, mezi které patřilo i přijímaní pohanů do církve. Snahy těchto skupin postupně po smrti apoštola Jakuba a především po zániku jeruzalémského chrámu vyústily do herezí. Mezi heretiky se počítaly skupiny, nejznámější dnes známe pod názvem ebionité, nazarejci a elkesaité.

GNOSTICISMUS

Různé gnostické systémy vycházejí ze synkretismu a mají kořeny už v předkřesťanské době. Pochází z Blízkého východu a prolíná se zde většina mysteriózních náboženství a filozofie. Gnosticismus netvoří uzavřený systém s jasnými pravidly a dogmatickými články. Gnostikové slibovali svým stoupencům „pravé poznání“ – gnósis. Tvrdili o sobě, že se jim dostalo tajného božského poznání, k němuž mají přístup pouze vyvolení – zasvěcení. Gnostici se začali intenzivně zajímat o vzniklou křesťanskou církev především z toho důvodu, že se zakládá na zjevení. Začali tvrdit, že i apoštolové po sobě zanechali tajné vědění. Směšovali křesťanskou nauku s různými pohanskými směry. V nauce převládá dualismu, který hlásá absolutní rozpor mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, které spolu zápasí. Postupně si přisvojili a upravili křesťanskou nauku o vykoupení vtělením Božího Syna, kterou spojili s učením o emanaci (výron stvoření z božství). Vesmír- všechny světy vznikly z nejvyššího boha, který přebývá v nedostupném světle tím způsobem, že z tohoto boha vycházeli duchové tzv. aiónové a stále více se vzdalovali od nejvyššího boha. Čím byla tato vzdálenost větší, tím více jsou nedokonalejší a mají méně světla. Na posledním, nejnižším stupni, se mísí s hmotou, která patří do říše tmy a zla. V této nejnižší vrstvě vznikla naše země, která je dílem nejmenšího ze všech aiónů – Demiurga. Tento tvůrce světa – Demiurg je ztotožňován s Jahvem, Bohem Starého zákona. Vykoupení člověka záleží na osvobození jisker božského světa z temné hmoty. Kristus vystupuje jako jeden z aiónů a jeho úkolem je zvěstovat pro lidi dosud neznámého Boha a poučit je, jak se mohou odloučit od hmoty a vrátit se zpět k nejvyššímu bohu. Aión Kristus přijal zdánlivé tělo v Ježíši Nazaretském. Působil a trpěl pouze zdánlivě, na kříži zemřel jenom člověk. Gnosticismus rozeznával tři druhy lidí:

  • hylikové – u nich převládala hmota a byli stvořeni pro věčnou temnotu
  • psychikové – tito lidé nejsou schopni vyššího poznání a jsou určeni pouze pro nižší vykoupení a omezenou blaženost
  • pneumatikové – lidé, kteří se osvobodili svým asketismem od hmoty a budou znovusjednoceni s nejvyšším bohem.

Jádrem nauky bylo vysvobození lidské duše z vězení hmoty těla a poznání nejvyššího boha. Toto poznání ale není určeno pro všechny lidi, ale pouze pro zasvěcené.

Podíváme – li se na nauku z pohledu křesťana, musíme si položit otázku, co je tak zajímavého nebo neodolatelného na této nauce, že se k ní přiklonilo nemalé množství tehdejších křesťanů. Odpověď je poměrně jednoduchá. Jednalo se totiž z převážné části o pohanokřesťany, kteří ještě nebyli ukotveni ve své víře. Navíc se jednalo o křesťany zvídavé a inteligentní. Gnóze si tak nacházela příznivce hlavně ve středních a vyšších vrstvách. Gnostikové učili, že Kristus zanechal dvojí zjevení. Nižší zvěstoval všem lidem a vyšší, skryté, určené pro elitu, svěřil tajně pouze několika vyvoleným osobám a toto vyšší zjevení je nyní v držení gnostiků. Gnostikové byli navíc mistři propagandy, psali náboženské romány, používali zbožné obřadní hymny, napsali si vlastní písma, která čerpala z Bible a obsahovala tajná zjevení. V neposlední řadě měli obřady, během nichž docházelo k „předávání“ účasti na božství. Některé gnostické skupiny se shromažďovaly ke kultické hostině připomínající křesťanskou eucharistii. Lidé nakloněni tajemnu (speciálně na Východě) podléhali tomuto lákání, obzvláště když mohli znát tajemství, která byla jiným odepřena. Účelem této propagandy bylo dokázat, že gnostické nauky jsou ve skutečnosti tajná zjevení Krista apoštolům. Gnosticismus jako takový nebyla nová církev. Jednalo se spíše o komunity, které byly sdruženy okolo svého učitele. Dalo by se říct, že různé skupiny jako např. setovci, basilidiáni, simónovci, cerintiáni a další (viz. slovník: bludy, hereze, sekty) byly spíše gnostické proudy než samostatné církve. Vlastní církev jako takovou si vytvořili až marcionité a valentiniáni.

Basilidiáni

Křesťanská sekta, odvozující svůj název od školy tzv. basilidiánů, kterou založil Basilides. Působil jako učitel v Alexandrii za císařů Hadriána a Antonia Pia v letech 120 – 145. Napsal komentář k evangeliím o 24 knihách, hymny a různé modlitby. Křesťanům tvrdil, že se mu dostalo tajných nauk, které Kristus před svým nanebevstoupením svěřil apoštolovi Matějovi. Basilides dobře znal perský dualismus a rozvinul emanační nauku, podle které množství andělů plní čtyři nebesa a jejich 365 obloh. Kristus byl od svého otce poslán na zem, aby spasil ty, kteří v něj věří. Na svět přišel pouze ve zdánlivém těle a na kříži za něj zemřel Šimon z Kyrény.

Cerintiáni

Cerintiáni, následovníci Cerinta, učitele gnóze z Egypta, byli gnostickou sektou v druhé polovině prvního století. Ireneus i Jeroným soudili, že Janovo evangelium bylo napsáno právě proto, aby bránilo této herezi. Cerint totiž učil, že svět nebyl stvořen Bohem, ale Silou (andělem) daleko od něho vzdálenou. Jejím darem je i Zákon a Proroci. Kristus byl od Nejvyššího Boha seslán na svět, aby ho zachránil. Moudrý člověk Ježíš byl normálně zrozen svým pozemským rodičům, Josefovi a Marii. Seslaný Kristus do něho vstoupil při křtu v podobě holubice. Pak mohl Ježíš dělat mocné skutky. Ježíš trpěl a byl ukřižován, ale dřív než zemřel, se Kristus od něho zase oddělil a nechal člověka Ježíše jeho vlastnímu osudu. Ježíš tedy není Kristus.

Ebionité

Původně jedno z označení křesťanů, od 2. stol. označení židovskokřesťanské sekty. Název pochází z hebrejského ebjonim - chudí. Příslušníci židovsko-křesťanské asketické sekty, kteří se rozšířili po r. 70 (Epifanios ze Salaminy datuje počátky hnutí ebionitů do období po pádu Jeruzaléma.) v Palestině, Sýrii a Egyptě. Dodržovali předpisy Mojžíského zákona, z evangelií přijali pouze Matoušovo. Nepřijímali listy apoštola Pavla, toho považovali za odpadlíka. Ebionité nevěřili na božství Ježíše Krista. Pokládali jej za syna Marie a Josefa, na kterého sestoupil Duch svatý. Věřili v pokrevní spřízněnost Krista a Satana. Základem jejich učení byla víra v příchod „království dobra“. Nesouhlasili s misií mezi pohany, po zájemcích o křesťanství ze strany pohanů požadovali nejdřív plné zapojení do židovské komunity, teprve pak mohl být bývalý pohan přijat do církve. Jedním z rysů této sekty bylo vegetariánství a dobrovolná chudoba. Sekta zanikla v 5. stol.

Elkaseité

Původ jména je vykládán z aramejštiny jako “skrytá síla”, označuje své nositele jako učitele skryté síly nebo skrytého Boha. Své učení měli zapsáno v knize, která buď spadla z nebe nebo jim byla předána andělem. Fragmenty knihy jsou citovány ve spisech církevních otců. Učení je směsí prvků židovských, křesťanských a pohanských. Židovský je hlavně důraz na plnění příkazů Zákona, se svěcením sabatu, modlitbou tváří k Jeruzalému, obřízkou. Spasení není spojováno jen s patriarchy, ale je určeno všem. Mesiáš je představován na jedné straně jako anděl ohromných rozměrů, na druhé straně se předpokládá řada spojitých inkarnací Mesiáše od Adama po Ježíše, podobně jako u pythagorejců. Naturalisticky pohanské se jeví jejich pojetí křtu. Elkesaité neučili jen odpuštění všech hříchů křtem (voda je svatá), ale používali ho také proti kousnutí psem, proti šílenství nebo posedlosti i jiným nemocím jako zaříkávací rituál. Při křtu vzývali, kromě Boha a jeho Syna, velkého krále, také nebe, zemi, vodu, olej a sůl, reprezentanty pěti základních prvků podle starověké semitské koncepce. V náboženství se uplatňovala astrologie a magie i magie čísel jako v pythagorejství. Síla hvězd byla určující, největší o sabatu. Z astrologických důvodů (kvůli nepřízni hvězd) se nesměla začínat práce třetí den po sabatu, tj. v pondělí. Členové sekty se vyznačovali asketismem, nejedli maso, ale podporovali svátost manželství.

Marciónovci

Křesťanská, přísně asketická gnostická sekta, kterou založil Marcion. Byl synem biskupa v Sinope u Černého moře a bohatý loďař. Kolem r. 140 přišel do Říma a propagoval v římské církvi svoje myšlenky. Když byl odmítnut a vyloučen z církve, založil si vlastní, která se díky jeho pevnému vedení a přísné organizaci rychle rozšířila. Marcion odmítal Starý zákon a své učení postavil na evangeliích a epištolách apoštola Pavla. Hlásal dualismus. Jahve Starého zákona je dle jeho učení bůh zla, Kristus je bohem dobrým. Kristus přijal pouze zdánlivé tělo a tak jej nemohli Židé usmrtit. Marcionismus se vyznačoval přísným etickým rigorismem, založeným na dualistickém nepřátelství k tělu. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i manželství, plození a zakazuje pohlavní styk. Marcionovci se zdržovali světské zábavy a masitých pokrmů.

Nazaréni 1. – 5. stol.

Byli křesťanská sekta, podobná ebionitům, která vznikla během rozkolu v původní křesťanské církvi po smrti Ježíšova bratra Jakuba. Její členové uznávali závaznost Starého zákona. Proto odmítali bohoslužebnictví, zavrhovali liturgii a symboliku oficiální církve, včetně symbolu kříže, duchovenstva a chrámů, uctívání relikvií a kultu svatých. Popírali božství Ježíše Krista. Sekta existovala až do 5. století.

Simónovci (Šimonovci)

Křesťanská gnostická sekta, která sdružovala stoupence Šimona Mága. Šimon Mág byl samařským kouzelníkem, který žil v první polovině 1. stol. n. l. a poprvé je zmíněn ve Skutcích apoštolských (Sk 8, 9 - 25). Šimon Mág se prohlašoval za „Velkou sílu“, tj. za vtělení nejvyššího boha a jeho společnici Helenu, bývalou prostitutku, uctívali jako božské vtělení - První Myšlenku. Stvořitelé světa ji zplodili, uvěznili v ženském těle a byla nucena se po staletí reinkarnovat, dokud ji Šimon konečně nenašel a neosvobodil. Tímto spasením se Šimon stal gnostickým spasitelem a Helena prototypem gnostického věřícího. Šimon Mág je autorem spisu Velký výklad, který obsahuje učení o nejvyšším božstvu a nejvyšší síle. Tento spis obsahuje prvky stoicko – platónské filozofie.

Setovci 2. – 4. stol.

Křesťanská gnostická sekta, která uctívala jako svého praotce Seta, třetího syna biblického Adama a Evy. Setovci sami sebe nazývali „potomky Setovými“, považovali se za vyvolené a odvolávali se na zjevení a poznání, které jim Set zprostředkoval. Set většinou vystupuje jako domnělý předek a praotec komunity gnostiků (jeho duchovních potomků). Set je dále pokládán za Spasitele, který svým (duchovním) potomkům, gnostikům, přinesl poznání a zjevil jim cestu k osvobození. Podle jejich učení Nejvyšší bůh – Nús obsahuje ve své dokonalosti mužský i ženský princip a člověk je pouze jeho nedokonalým hmotným obrazem. Duše je zprostředkovatelem mezi pozemským a nebeským světem. Důležitou roli v setovských učeních hraje také ženská postava ztělesněné Moudrosti a pramáti Evy, která je ztotožňovaná s ženským božským principem Barbeló. Hlavním poselstvím je dosažení spásy a vzestup do božského světa. V setovských textech spása přichází skrze tři sestupy spasitele, kterými jsou vyznačeny dějiny spásy. A také skrze tři kritická období, která ohraničují kataklyzmatické události - potopa, oheň a poslední soud. V dosažení spásy navíc lidem brání demiurg, stvořitel hmotného světa a zlá nižší božská bytost, která se obvykle jmenuje Jaldabaóth a má podobu hada s tváří lva. Přezdívá se jí také Saklas či Samael. Učení setovců shrnují tzv. Tři Setovy stély, Naasejský traktát a Egyptské evangelium (není totožné s Evangeliem Egypťanů).

Valentiniáni 2. - ? stol.

Gnosticko – křesťanská sekta, kterou založil Valentin Egyptský , nejvýznamnější gnostický učitel, básník a mystik své doby. Sekta vznikla v Alexandrii, ale v letech cca 135 – 160 vyučoval svoji nauku i v Římě. Jeho nauku, která vysvětluje existenci zla a pád duše popisuje ve svém díle Evangelium pravdy, které bylo nalezeno v knihovně v Nag Hammadi. Základem Valentinova výkladu světa je mýtus o neviditelném otci, z něhož vychází třicet eonů, věčných duchových bytostí, které jsou pohlavně rozlišeny a tvoří patnáct dvojic – syzygií. Všichni eoni dohromady tvoří božské pleroma – horní duchový svět, z něhož vychází veškeré pozemské dění. Do tohoto duchovního světa se chtějí vrátit všichni nedokonalí lidé. Lidi stvořil demirug a vdechl jim psychický prvek, kterým je upoutal k hmotě. Bez vědomí demigura člověk přijal i prvek pneumatický. Pokud se tento prvek v člověku probudí a zformuje pravou gnózí, duchová složka člověka bude na konci věků zachráněna a spojí se opět se světlem.

Montanisté

Další velkou prvokřesťanskou herezí se stal tzv. montanismus. Rozdíl mezi gnosticismem a montanismem spočívá v tom, že gnosticismus vznikl mimo křesťanské církve a pronikl do církví zvenku jako cizí živel. Montanismus naopak plně vznikl na půdě církví. Jednalo se o eschatologicko-charismatické hnutí, které v prvotních církvích očekávalo příchod Parakléta – Ducha svatého a po něm druhý příchod Krista – poslední soud. Zpočátku se nedalo tomuto hnutí nic vytknout. Problémy nastaly, když toto hnutí začalo více spoléhat na svá vidění než na církevní autority. Členové tohoto hnutí nakonec odepřeli poslušnost církevním představeným. Aby nevznikala anarchie, kde by se každý odvolával na své subjektivní mystické zážitky, byli tito křesťané z církve vylučováni. A jako obvykle si tito křesťané založili vlastní církev.

Sektu založil Montanus, bývalý kněz bohyně Kybelé v rozmezí let 156 – 172 (Přesné datum není známo.). Vytýkal církvi přílišné zesvětštění. Začal hlásat přísnou mravní reformu a askezi, odmítal útěk před mučednictvím, naopak se křesťané měli dobrovolně hlásit k mučednictví. Zakazoval nové sňatky ovdovělým členům sekty, nařizoval přísné posty a chudobu. Hlásal, že období Božích zjevení není dosud ukončené. Prohlásil se za proroka Ducha svatého a hlásal, že teprve v něm jsou tato Boží zjevení završena. Velký vliv měly i jeho žačky Priscilla a Maximilla, které rovněž tvrdily, že obdržely prorocká vidění a zjevení a rovněž hlásaly brzký příchod Parakléta. Montanus se se svými přívrženkyněmi usadil v Perpuze (asi 30 km od Hierapole), kde očekávali příchod Krista a poslední soud. Zde sebral sbírku vlastních prorockých výroků, v nichž Montanus hovoří ve jménu božím. I když proroctví Montana byla vyloženě proticírkevní, působila velmi přitažlivě, proto se působení sekty neomezilo pouze na místo svého vzniku, ale sekta se rozšířila přes Malou Asii až na Balkán, do Říma, Galie a Afriky.

Monarchiáni

Křesťanská sekta, která vznikla ve 2. stol. Monarchiáni odmítali dogma o Trojici, nedokázali skloubit božství Krista s monoteismem, takže chápali Boží Trojici pouze za různé projevy jednoho Boha a popírali rozdíl mezi božskými osobami. V tomto heretickém hnutí působilo několik směrů.

  • modalisté – považují Boží trojici za různé projevy – mody jednoho Boha
  • antitrinitáři – odmítali Boží trojici jako takovou
  • adopcionisté – tvrdili, že Kristus byl Bohem adoptován
  • dynamičtí monarchiáni – zakladatelem byl Teodot z Byzance, obchodník s kůží, tvrdil, že Kristus byl jedinečný člověk, který ale byl naplněn Boží silou, Logem
OBRANA PŘED ROZKOLEM

Církevní obce, které doposud spojovala jednota, musely zaujmout nějaký postoj k porušování nauky víry. Musely se bránit proti vnějšímu nepříteli, který se měl snahu infiltrovat dovnitř církve a pohltit její nauku (gnosticismus). Současně se musely bránit i vnitřnímu nepříteli. Jednak byla snaha k církevnímu učení přidávat vlastní myšlenky a druhým extrémem bylo naopak církev „zakonzervovat“ na úzkoprsé a bezmyšlenkovité zúžení víry.

Obrana spočívala už od apoštolských Otců v literární činnosti. Na jejich odkaz navázali literárně apologetové a antiheretici. Antiheretici se věnovali vyvracení bludů např. montanismu. Apologetové naopak propagovali církev a její nauku směrem ven z církve. V pohanském prostředí jejich víra narážela na stále větší neporozumění a předsudky. Psali obhajovací spisy, ve kterých vykreslovali své náboženství podle pravdy a navíc se bránili proti nespravedlivým obviněním. Apologetové druhotným způsobem posilovali věřící, které vzdělávali a dávali jim do rukou argumenty pro svoji víru. Křesťané si také uvědomili nutnost vzdělávat se v nauce. Aby mohli zaujmout obranný postoj, museli v prvé řadě dobře znát vlastní nauku. Toto byla příčina vzniku vlastních škol. Protože bylo relativizováno Písmo (Nový zákon), objevovaly se různé podvrhy evangelií a epištol, bylo nutno přistoupit k nastavení základních měřítek, aby se dalo zjistit a rozlišit, které knihy Nového zákona jsou pravé a kde se jedná o podvrh. Díky tomu se začal postupně formovat kánon Písma.

Dále bylo postupně definováno, co je a co není tradice. Pod tímto pojmem se rozuměl celý obsah křesťanské víry tak jak byl předáván od apoštolů dále. Jedním z prvních kritérií pro určení pravosti nauky byl stanoven princip apoštolské posloupnosti. Jedná se o předávání víry, kterou od Krista znali apoštolové, po nich víru – nauku převzali biskupové, kteří ji předávali svým nástupcům. Díky této kontinuitě byla zaručena ryzost nauky. Pokud se vyskytly problémy většího rázu, popřípadě když bylo třeba zaujmout jednotný postoj k nějaké otázce, např. rozšíření montanismu, byly svolávány společné porady biskupů. Tyto porady se nazývaly tzv. místní synody. Z těchto místních synod se vyvinuly provinciální synody, a pokud se shromáždili biskupové z celé říše, jednalo se o tzv. koncily. Samotná obrana před rozkolem byla ztížena pronásledováním křesťanů v celé tehdejší římské říši, která s přestávkami trvala až do vydání Ediktu milánského roku 313.