POČET PERZEKUOVANÝCH

Je poměrně těžké určit přesný počet mučedníků do vydání Ediktu milánského. Během pronásledování se střídalo období relativní svobody a systematické genocidy. Během pronásledování si určitě jednotlivé církevní obce nevedly „deníčky“ s počtem popravených. A v pojmu „perzekuce“ je obsaženo nemalé množství křesťanů, kteří zemřeli na galejích, v kamenolomech, na následky mučení, popřípadě byli šikanováni zabavením majetku… První věrohodné zprávy jsou tzv. „Acta martyrum“, dále se jedná o „Passiones martyrum“ a o legendy. Tyto zápisy se začaly sbírat zhruba od roku 160 – 170.

  • Acta martyrum – skutky mučedníků.

Takto byly později pojmenovány dochované soudní protokoly státní moci sepsané o zatčení, výslechu, odsouzení a provedení popravy jednotlivých křesťanů nebo celých skupin.

  • Passiones martyrum – utrpení mučedníků

Některé takto pojmenované spisy pocházejí od samotných mučedníků, např. biskup Ignác Antiochijský při přepravě do Říma na smrt píše dopisy církevním obcím pro povzbuzení víry. Zbytek těchto, podotýkám věrohodných spisů, pochází od přátel mučedníků, svědků při jejich výslechu, nebo církevních notářů k tomu schválně ustanovených.

  • Legendy

Tento zdroj je víceméně pravdivý pouze v tom, že existoval nějaký mučedník tohoto jména. O mnoha mučednících nevíme nic konkrétního – jaké měli povolání, stáří, atd. Lidé však chtěli o mučednících podrobnosti, a protože žádné nebyly, tak se něco vymyslelo. Tím byl do jisté míry historický obraz pronásledování zdiskreditován.

Názor na množství mučedníků se liší. Existují dva extrémy. Koncem středověku se tvrdilo, že počet mučedníků šel do desetimiliónů a naopak dnešní „odborníci“ uvádějí pár stovek až tisíců umučených. Např. Helen Rhee v knize Early Christian Literature: Christ and the Culture in second and third centuries z r. 2005 uvádí, že v r. 150 bylo maximálně 40 000 křesťanů. Přitom ve Skutcích apoštolských se píše, že zrovna první den se obrátilo na víru tři tisíce lidí (Sk 2, 41). To by se tedy křesťanům asi moc nedařilo, kdyby museli čekat více jak dalších 100 let na nepatrné zvětšení stavu. Vezmeme – li v úvahu popis pronásledování za císaře Nerona, kdy byli křesťané hromadně ukřižováni, dělány z nich živé pochodně, lámáni kolem, apod., potom není jasné, kde Nero ty křesťany našel, když jich bylo v celé římské říši pouze 40 tisíc, a to ještě o skoro 80 let později. Pro představu o objektivitě dnešních badatelů je třeba uvést malý příklad:

Ignác Antiochijský při své deportaci do Říma povzbuzuje místní křesťany a píše: „Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mně neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, kterých se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. Mějte ke mně ohled, sám vím, co mi prospívá. Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezaní, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.“

Ignác se svým způsobem těší na smrt, protože ví, že jej v blízké době čeká setkání s jeho milovaným Pánem. To nemá nic společného ani s fanatismem, ani s nějakou fatalistickou odevzdaností. Křesťané prostě hlásali, že pravda je pouze v Kristu, že pohanští bohové jsou falešnými bohy, a byli ochotni za tuto pravdu položit i život (možná na rozdíl od dnešních křesťanů). Ovšem současní badatelé to vidí jinak. Ignác Antiochijský byl psychicky nemocný. Trpěl chorobnou mánií (W. H. C. Frend, Martyrdom and Persecution in the Early Church: A Study of a Conflict from the Maccabees to Donatus), jedná se o projev abnormální mentality (G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?), popřípadě o neurotický projev (L. W. Barnard, The Background of St. Ignatius of Antioch). A takto by se dalo pokračovat. Co mučedník, to duševní mrzák. Vlastní názor si tedy může udělat každý sám. Tímto jsme ale trochu uhnuli od původní otázky: Kolik bylo mučedníků v období pronásledování? Vezmeme – li v úvahu počet obyvatelstva v římské říši, tak na vrcholu své slávy měla v r. 27 př. Kr. cca 56 – 57 miliónů obyvatel a v r. 117 cca 88 miliónů lidí. Křesťanů na konci prvního století bylo cca 1 až 2% obyvatelstva. Ke konci třetího a začátkem čtvrtého století to bylo už 10% obyvatelstva. Samozřejmě, ne každý křesťan byl mučedníkem, ale seriózní výzkumy hovoří o několika stech tisíců až maximálně o několika miliónech zavražděných křesťanů.