NEZJEDNODUŠITELNÝ CELEK
se nazývá systém, který může pracovat, teprve pokud obsahuje všechny prvky. Pokud jeden chybí, systém je zcela nefunkční. Jako příklad můžeme použít pastičku na myši. Ta obsahuje podložku, pružinu, kladívko, zarážku držící kladívko a příchytku na návnadu. Pokud odstraníme jakoukoliv část pastičky, ta se stane zcela nefunkční. A to nezohledňujeme faktory jako, že kdyby podložka byla moc slabá - třeba z papíru - past by se rozpadla. Nebo kdyby kladívko bylo příliš velké, pružina by jej neunesla. atd. V jediné živé buňce je obrovské množství nesmírně složitých molekulárních strojů. Většina z nich jsou nezjednodušitelně složité. Kdyby tedy chyběla byť jen jedna součást těchto systémů – nezjednodušitelných celků, „stroj“ by byl nefunkční. Stejně jako bychom např. kompletní pastičku bez pružiny vyhodili, protože je k ničemu, byl by nefunkční systém podle pravidel přírodního výběru vytěsněn, protože příslušný organismus zeslabuje – je zbytečný a poškozuje jej. Jak by tedy mohl postupně vzniknout? Část po části, když každá z nich je sama o sobě zbytečná? Navíc mnoho z jejich částí slouží pouze a jenom k jednomu konkrétnímu účelu, k ničemu jinému - jsou originální a velmi specifické. K čemu by je organismus vyvíjel a jak?
>V knize O původu druhů o ní Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil: Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění, musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu. Prostě oko, v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění muselo být od počátku a kompletně hotové. Jenom pro představu jak oko pracuje: Světlo dopadne na sítnici a reaguje s molekulou, která okamžitě změní tvar. Změna tvaru přiměje protein zvaný rodopsin, který je s touto molekulou úzce spojen, aby také změnil tvar. Změna tvaru rodopsinu způsobí, že se spojí s další bílkovinou tranducinem. Když k tomu dojde, tranducin vypustí malou molekulu a přijme jinou, která se nepatrně liší, na její místo. Protein tranducin je nyní spojen s třetí bílkovinou fosfodiesterázou, která má schopnost „odkrojit” třetí molekulu, která snižuje počet kladně nabitých sodíkových iontů. Výsledná nerovnováha kladných a záporných sodíkových iontů uvnitř a vně buněčné membrány způsobuje elektrické napětí, které je přenášeno očním nervem a mozek jej převádí na zrakový vjem. Co se potom odehrává v mozku, aby pak následně vytvořil vidění - to je další úžasná, ale složitá věc…