EVANGELIUM PODLE MARKA

Marek pravděpodobně vycházel z „evangelia před evangeliemi“ a vytvořil z něj jakýsi životopisný celek. Základní rámec však existoval už v tradici. Marek jej jen vyplnil a doplnil dalšími zprávami z tradice, popřípadě zprávami očitých svědků, sv. Petra, Pavla a Barnabáše. Tak zřejmě vzniklo Markovo evangelium jako literární dílo. Bylo napsáno kolem roku 65 v Římě pro věřící pocházející z pohanství. Ti, protože znali kult pohanských bohů a caesarů, dovedli ocenit především majestát Božího Syna, jeho zázraků a nadchnout se tím. Uznávali totiž velikou moc zlých duchů, a proto (když se stali křesťany) jim Marek líčí Krista jako divotvůrce a hlavně pána nad ďábly. Cílem Markova evangelia je prostě ukázat Krista v jeho božské velebnosti. A to udělal s jemnou psychologií a především láskou. Píše střízlivě, někdy skoro až skicovitě, uvádí stejný počet zázraků jako Matouš. Celkově lze nazvat Markovo evangelium evangeliem Božího Syna a jeho zázraků. Nejstarší křesťanská tradice potvrzuje, že bylo napsáno především na podkladě Petrových kázání a že základy k němu byly položeny už v jeruzalémském domě Marie, Markovy matky. Protože Petr byl prostý galilejský rybář, jeho řeč nebyla nijak vznešená a spisovná, ale byla to spíše řeč srdce. Události jím vyprávěné dostaly časem ustálenou formu pravděpodobně z katechetických důvodů. Svědkem těchto jeho řečí byl tehdy Marek. Protože dojmy z mládí bývají nejhlubší, zapsal většinu poměrně věrně a živě. Byl Petrovým průvodcem, takže z jeho evangelia vlastně hovoří sám apoštol Petr. Z evangelia poznáváme nejlépe jeho osobnost a živý temperament, bez příkras, tak jak byl, s jeho slabostmi i chybami. Např. trojí Petrův pád při zapření Krista nejlépe a nejpodrobněji líčí právě Marek. Naopak zase nejeden kladný povahový rys Petrovy povahy zde je opomenut, zřejmě proto, že Petr nerad mluvil o svých přednostech. Kromě Petra však znal Marek i jiné očité svědky událostí. Od útlého mládí byl v úzkém styku s prvotní křesťanskou obcí v Jeruzalémě, a proto byl sám svědkem mnohých událostí z Ježíšova života. Navíc byl samozřejmě ovlivněn apoštolem Pavlem, protože zpočátku jej doprovázel na jeho misijních cestách.

Markovo vyprávění je živé, nelíčené a místy až detailní – zabíhá do nečekaných podrobností. Zato jeho řečtina je chudá, neohebná, souvětí postrádají lehkost, jsou bez půvabu, místy až drsná. Obraty jsou začátečnické a jednotvárné, zdá se jako bychom četli list inteligentního venkovana. Miluje přímou řeč, uvádí jména osob, jejich věk, dále národnostní poměry, podává zprávu o čase a místu děje, i o vedlejších podřadných okolnostech. Hieropolský biskup Papias uvádí, že Marek psal evangelium „podle toho, jak si vzpomínal“ a jistě především napsal to, co se mu hodilo. Jeho evangelium je rozvinutím paradoxu. Svět Ježíše odmítá, ale Bůh jej oslavuje. Lidé jsou z něj nejdříve nadšeni, a potom ve svých mesiánských představách a tužbách zklamáni. Nechápou náboženský charakter Ježíšovy zvěsti, a proto se Ježíš tím více věnuje skupině vyvolených učedníků, s nimiž odchází z Galileje do Jeruzaléma, kde je potom ukřižován. O Markově autorství svědčí Papias, sv. Irenej, Klement Alexandrijský, Eusebius a další. Závažné jsou i vnitřní důvody čerpané z obsahu evangelia, např. vykládá židovské zvyky, říká, že Šimon Cyrenský byl otcem Alexandra a Rufa (ti byli známi římským křesťanům), svědčí o tom i četná pořečtělá latinská slova atd.

AUTOR A AUTENTIČNOST

Autorem druhého evangelia je Marek, původním jménem Jan. V Novém zákoně se o něm hovoří na deseti místech. Pocházel z Jeruzaléma. Markova matka Marie měla v Jeruzalémě dům, ve kterém se první křesťané scházeli k bohoslužbám. Podle všeho byl Marek obrácený na křesťanství apoštolem Petrem, který ho nazývá svým synem (1P 5, 13), a jeho bratranec Barnabáš byl v jeruzalémské církvi dobře známou osobou (Ko 4, 1; Sk 4, 36 a další). Po jistém čase nacházíme Marka s apoštolem Pavlem a Barnabášem v Antiochii, odkud se vydala tato trojice na první misijní cestu. V Pergu se Marek oddělil od svých přátel a vrátil se do Jeruzaléma. Toto jeho rozhodnutí nebylo motivováno fyzickým zatížením z misijní práce, ale spíše některými názory, které se neshodovaly s názory apoštola Pavla, zejména pokud šlo o získávání pohanů pro křesťanství. Později bylo toto nedorozumění mezi Pavlem a Markem odstraněno a v létech 62 – 63 vidíme Marka opět spolu s Pavlem a apoštolem Petrem. Dle slov Papiase Marek osobně Krista nepoznal, ale patřil do okruhu prvních učedníků Petrových, byl jeho tlumočníkem a překládal jeho diskuze a vyučování z aramejského jazyka do řečtiny. O Markově smrti nic nevíme, církev ho oslavuje jako mučedníka.

Z Markova evangelia je vidět, že jeho autor je židovského původu a je těsně spojený s apoštolem Petrem. Velmi dobře pozná židovské zvyky a praxi. Používá mnoho aramejských slov, více než ostatní evangelisté, což svědčí o tom, že tento jazyk dobře ovládal. Stará svědectví svědčí o Markovi jako o Petrově tlumočníkovi a též to, že hlavním pramenem pro napsání evangelia byly řeči tohoto apoštola. V jeho evangeliu je popsané povolání Petra za apoštola a události, na kterých byl zúčastněný tento apoštol, tedy mnohem podrobněji než u ostatních synoptiků a evangelisty Jana. Nelze si ale myslet, že kázání Petra byla pro Marka jediným pramenem k napsání evangelia. Marek znal i jiné popřední osobnosti prvotní církve: Pavla, Barnabáše, Lukáše i ostatní apoštoly.

První konkrétní svědectví o autentičnosti tohoto evangelia nacházíme u Papiase, který se odvolává na slova presbytera Jana. A Jan svědčil, že Marek napsal „důkladně“ a pravdivě to, co si udržel v paměti, ale ne „podle pořádku“. Protože ani apoštol Petr se nepřidržoval ve svých kázáních přísného pořádku a souvislostí, nedělal to ani Marek. O tom, že Marek napsal své evangelium na základě kázání apoštola Petra svědčí i Irenej Lyonský, Klement Alexandrijský, Origenes a další.

ADRESÁTI EVANGELIA

Stará tradice potvrzená Klementem Alexandrijským a Jeronýmem říká, že prvními čtenáři Markova evangelia byli křesťané pocházející z pohanů, o čemž svědčí i ta skutečnost, že se v něm objasňují aramejská jména a názvy židovských institucí atd. Vynechává takové věci, které pro křesťany z pohanství byly méně známé a nepochopitelné, vynechává ty řeči Ježíšovy, v kterých se hovoří o Mojžíšovi, Zákonu a o farizejském chápání zbožnosti. Není zde rodokmen Krista, protože pro křesťany z pohanství nepředstavoval žádný důkaz o pravdivosti mesiášského poslání Krista. Z tohoto důvodu nacházíme v Markově evangeliu málo citátů ze SZ, více dbá o to, aby dokázal Ježíšovo božství a mesiášství. Proto větším argumentem zde byly zázraky Krista. V tomto evangeliu se zdůrazňují i takové momenty, že k povolaným do církve patří i pohané a křesťanství má univerzální charakter.

ČAS A MÍSTO NAPSÁNÍ EVANGELIA

Při určování času vzniku druhého evangelia se svědectví a názory rozcházejí. Podle jedněch (Papias, Irenej Lyonský) druhé evangelium vzniklo po smrti apoštola Petra, podle druhých (Klement Alexandrijský, Jeroným) toto evangelium vzniklo ještě za života Petra. Mnozí z odborníků jsou i dnes názoru, že toto evangelium vzniklo mezi rokem 55 – 62, a to z těchto důvodů: Lukáš použil Markovo evangelium, což je teorie v dnešní době všeobecně přijatá. Markovo evangelium tedy předchází Lukášovo, a to se datuje nejspíše po roku 63. Z toho vyplývá, že Markovo evangelium muselo vzniknout nejpozději v roce 62.

Když však vezmeme do úvahy tu skutečnost, že Pavel v čase psaní svých listů (Ko, F(p)) posílá do Kolos Marka (62 – 63), aby tam vykonával misijní činnost, potom jeho spolupráce s apoštolem Petrem musí být odsunutá na pozdější dobu. Marek vykonal své poslání v Kolosách, vrátil se do Říma a přidal se k apoštolovi Petrovi. Z toho vyplývá, že Markovo evangelium vzniklo v rozmezí let 65 – 67, což přijímá i většina současných biblistů. Přesunout vznik tohoto evangelia za rok 70 není možné. Za místo vzniku druhého evangelia se uznává Itálie, město Řím.

CÍL EVANGELIA

Hlavní tendencí tohoto evangelia je dokázat, že Kristus je Syn Boží a pravý Bůh, což je vyjádřeno hned v prvním verši: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Mezi konkrétní důkazy o božství Krista patří několik událostí: Křest, kdy bylo dosvědčeno božské synovství Ježíše Krista jeho otcem, dále svědectví démonů, která jsou početnější než v jiných synoptických evangeliích, a jeho zázraky. Samotný pojem „Syn Boží“ má především dogmatický význam.

VZTAH MEZI MARKEM A MATOUŠEM

Pokud Matouš v prvních třinácti kapitolách v porovnání s Markem jde vlastní cestou, potom od 14,1 a Marek od 6,14 mají totožně uváděné jednotlivé materiály. V některých případech je tato totožnost přímo doslovná. Mimo to, citáty ze SZ, které se nacházejí v Markově evangeliu, jsou i u Matouše. Totožné rozdělení materiálu můžeme objasnit tak, že předpokládáme, že se prvokřesťanská katecheze přidržovala jistého pořádku – určité „zvěstovatelské“ normy, a to alespoň v hlavních črtách. Tento pořádek rozdělení evangelijního materiálu přijal za své Matouš, a nebyl neznámý ani Markovi. Předpokládá se, že základem pro obě evangelia, jak Matoušovo, tak i Markovo, je křesťanská katecheze. Toto však nemůže objasnit styčné body mezi Mt a Mk ve smyslu totožných slov, formulací a citátů. Dnes je všeobecně přijatý názor, že redaktor Matoušova kanonického (řeckého, nikoliv aramejského) evangelia měl před sebou evangelium podle Marka.

CHARAKTERISTIKA EVANGELIA

Podle Papiase Marek zapsal kázání apoštola Petra objektivně správně, ale ne podle pořádku. Toto tvrzení se však nemůže vztahovat na celé Markovo evangelium. Z hlediska kompozice evangelia není možné říci, že by pořádek hlavních částí nebyl historický. Jednotlivé etapy činnosti Krista odpovídají jejich skutečnému běhu a logická návaznost je taková, že Marek neměl zapotřebí, aby si ji vymýšlel. Potvrzuje to i skutečnost, že evangelista Lukáš převzal od Marka jeho schéma pro svoje evangelium. Markovo evangelium se nazývá evangeliem Syna Božího a jeho zázraků. Toto evangelium ve značné míře prozrazuje temperament a duch Petrových kázání. Jazyk tohoto evangelia často ustupuje od klasické řečtiny, jsou v něm časté latinismy, semitismy, vulgární (lidová) řecká slova. Genezaretské jezero se nazývá mořem, Herodes Antipa králem a podobně.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura