UČENÍ ISLÁMU

Korán a sunna jsou dva základní prameny, z kterých islám čerpá. Vyšší prioritu má Korán, jsou to nařízení a doporučení, která byla údajně seslaná Mohamedovi samotným Alláhem prostřednictvím archanděla Gabriela. Mohamedovi společníci se je naučili nazpaměť a po Mohamedově smrti z nich za vlády třetího chalífy Usmána sestavili knihu. Protože je Korán místy kusý a nedají se z něho odvodit všechna nařízení, začaly se sbírat Mohamedovy osobní výroky a činy, z nichž se vyvozuje, jak má vypadat dobrý a svatý život. Mohamed je totiž v islámu považován za ideálního člověka a je vzorem pro všechny muslimy. Tyto „příběhy“ Proroka, které byly sepsány se nazývají sunna.

Abychom lépe pochopili učení islámu, je třeba si ujasnit, z jakého úhlu na něj budeme nahlížet. Vše se odvíjí od toho, co si myslíte o Mohamedovi. Pokud věříte Mohamedovi, že vše, co řekl, je správné, jste věřící – muslim. Pokud nevěříte tomu, že Mohamed byl Alláhovým prorokem, ale nikdy neřeknete nic, čím byste muslima urazili a nebudete souhlasit s jakoukoliv kritikou islámu, jste sympatizující - dhimmí. Pokud nevěříte, že Mohamed byl Alláhův prorok, jste káfiři – nevěřící. Abychom to lépe pochopili, uvádím příklad:

V Medíně seděl Mohamed celý den vedle své dvanáctileté manželky. Sledovali spolu stětí hlav osmi set židů. Jejich hlavy byly sťaty, protože říkali, že Mohamed není Alláhův prorok. Muslimové vidí tato úmrtí jako nutná, protože popírání Mohameda jako proroka byla urážka islámu a stětí hlavy je přijímaná metoda potrestání, posvěcená Alláhem.

Sympatizující s islámem - dhimmí říkají, že to byla historická událost, že všechny kultury mají ve své minulosti násilí a že nemáme právo je soudit. Mlčky přecházejí islámskou víru, že sunna, tedy Mohamedova slova a činy v minulosti, jsou dokonalým modelem pro dnešek, zítřek a pro všechny budoucí věky. Ignorují fakt, že poprava osmi set židů stětím je stále akceptovatelná v přítomnosti i budoucnosti.

Káfiři – nevěřící se na tuto událost dívají jako na důkaz brutality islámského džihádu a jako na akt zla. Říkají tomu etnické čistky.

Podle různých pohledů zabití těch 800 židů byl buď dokonale božský čin, s kterým Alláh souhlasí, nebo historická událost z pohledu sympatizanta, anebo je to špatné z pohledu nevěřícího. Záleží na tom, kdo se s čím ztotožní. V rámci objektivity je třeba podotknout, že dále budeme pokračovat v duchu spíše nevěřícího Evropana a snažit se nestranně posoudit toto náboženství.

Korán

Korán česky znamená přednášení – čtení a je svatou knihou muslimů. Jedná se o řeč boží, která byla předána archandělem Gabrielem proroku Mohamedovi, který byl posledním z proroků. Dle muslimů židovskou a křesťanskou bibli nepopírá, ale opravuje ji a překračuje. Korán Mohamed diktoval svým stoupencům, kteří jej zapisovali na různý materiál, jako je kůže zvířat, dřevo, kamení a další, protože ještě neznali papír. Duplicitně se jej učili nazpaměť. Korán se skládá ze 114 kapitol – súr. Súry se dělí ještě na verše – ajáty. Súry nejsou řazeny chronologicky nebo podle obsahu, ale podle délky. Nejdelší súry jsou na začátku, nejkratší na konci. Korán byl takto zaznamenán až po Mohamedově smrti, a to za vlády třetího chalífy Usmána (644-656). Korán je napsán arabsky a muslimové věří, že arabský originál je nejčistší formou božího sdělení, a proto jej někteří muslimští představení odmítají nechat přeložit s tím, že korán mohou pochopit pouze lidé, kteří znají arabsky. Bohužel většina muslimů arabsky neumí. Problém spočívá i ve výkladu koránu. Pokud korán čte typický nevěřící Evropan, je často zmatený a nechápe jeho smysl. Důvodem je neznalost interpretace koránu, která je známa jako nahrazování. Jedná se o al-naskh wa al-mansukh (nahrazující a nahrazené). To značí a určuje, které verše zjevené Mohamedovi později ruší a nahrazují dřívější verše, které jsou v rozporu s těmi pozdějšími. Je to popsáno i v Koránu:

  • 2:106 Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že bůh je všech věcí mocen?

Toto je odpověď koránu na pochybování nevěřících, že Alláhova zjevení si různě odporují v průběhu času. Mohamed je vyvrátil tím, že „Alláh je mocen všech věcí“, může tedy i měnit své názory. Z této neznalosti těží především různí „ekumeničtí“ vykladači koránu. V různých sporech ohledně nesnášenlivosti islámu vůči ostatním náboženstvím uvádějí:

  • 2:256 Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A bůh je slyšící, vševědoucí.

Problém ale nastává, když vyhledáme verš, který se nazývá Verš meče, který byl Mohamedovi zjeven později.

  • 9: 5 A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy…

a dále:

  • 9:33 On je ten, jenž vyslal posla svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými, i když se to nelíbí modloslužebníkům.

Z toho vyplývá, že nařízení koránu muslimům, aby ve jménu Alláha vedli boj proti nemuslimům – nevěřícím, jsou nezpochybnitelná. Tyto dva namátkou vybrané verše byly zjeveny Mohamedovi později než dřívější příkazy k náboženské toleranci, a proto ruší dřívější ustanovení. Islám tedy není, jak je mnohdy mylně uváděno, žádným „náboženstvím míru“.

Sunna

Sunna, jak bylo výše řečeno, je soupisem toho, co Mohamed za života dělal, jeho osobní výroky a činy. Sunna doplňuje, vysvětluje nebo potvrzuje to, co už je napsané v koránu. Je složena z výroků – hadísů. Hadísy byly předávány ústně a v osmém století, přibližně sto – dvě stě let po Mohamedově smrti uzákoněny. Je to tedy sbírka příběhů o Mohamedově životě, o kterých se věří, že pocházejí od lidí, kteří Mohameda osobně znali. Každý hadis se skládal ze dvou částí. První tvořila vlastní obsah sdělení a druhá řetězec jmen osob, které měly svým svědectvím doložit pravdivost a pravost výroku. Když byla snaha hadísy v osmém až devátém století kodifikovat, bylo na první pohled zřejmé, že mnoho z nich je podvrh. Arabští učenci se snažili hadísy utřídit podle mnoha kritérií, z nichž převažovala především tato: autentický výrok Mohameda, přijatelný, pochybný, vyprávěný pochybným vypravěčem, s chybějícím článkem řetězce, naprosto vymyšlený atd.

Toto třídění bylo poměrně důležité, protože stále vznikalo neuvěřitelné množství hadísů, za účelem upevnění moci, pravověrnosti a byl to rovněž dobrý způsob, jak zbohatnout. Různé větve islámu si vymýšlely vlastní hadísy na podporu svých názorů a postojů. Další falzifikáty vznikaly na objednávku z řad velmožů za účelem legalizace jejich názorů, nebo naopak, když bylo třeba dostat se do přízně panovníka, psaly se hadísy, které lahodily uchu vládce, za což byla nemalá odměna. Další vznikaly z věroučných důvodů, a aby dosáhly všeobecné úcty a závaznosti, vkládaly se do úst Mohameda. Výnosnou činností bylo obchodování s hadísy. Žáci museli za získávání znalostí o hadísech platit, protože to trvalo poměrně dlouhou dobu. I vyprávění hadísů bylo za finanční odměnu, žák musel učiteli zaplatit, aby mohl sám hadísy vyprávět. Aby toho nebylo málo, někteří učitelé vkládali své výroky do pravých hadísů, aby je rozšířili. Zpětně analyzovat tyto falzifikáty je značně obtížné, protože se tváří jako pravé.

Z tohoto množství příběhů bylo sestaveno šest knih, které byly označeny jako knihy spolehlivé a kterým přísluší místo hned za koránem. Mezi autory těchto knih se počítají Buchárí, Muslim, Abú Dawúd, ad-Tirmidh, an-Nasáí a Ibn Madž. Tyto sbírky vytvářejí sunnu, která společně s Koránem patří mezi čtyři základní zdroje islámského práva.

Sírat rásul Alláh (Život Alláhova posla)

Po koránu a sunně je třetím přijímaným zdrojem islámu síra (život) proroka. Tento životopis byl sepsán v osmém století významným arabským učencem Mohameddem ibn Ishakem. Je nejstarším a všechny ostatní životopisy z něj vycházejí. Je to prakticky jediný dobový dokument, který líčí život Mohameda jako historické osoby s víceméně pravdivými událostmi z jeho života. Muslimové přijali tento životopis za svůj a Mohamedovy skutky považují za hodné následování. V 19. století vytvořil Edward Rehatsek přesný překlad, který má přes tisíc stran. Ten později zkrátil Michael Edwards do dnešní podoby.

Dá se říct, že základní pilíře islámu tvoří tři části. Jedná se o korán, sunnu a síru. Od nich se odvíjí celá věrouka, právo náboženské i civilní.

Šárí´a

Šárí´a – cesta k napajedlu, k prameni vody, je božský zákon islámu a jeho interpretace fikh – právní věda. Je to soubor nařízení, od nichž se odvozuje jak legislativa, tak zákonodárství. Islám nedělá rozdíl mezi světským zákonem a náboženským právem, šárí´a je jejich ústřední částí. Významnou úlohu při utváření šárí´y hrálo zdůvodnění legitimity moci, charakteru státu, represivních mechanismů a vztahu „státu“ ke svému okolí. Šárí´a vychází z koránu a sunny, její dodržování je závazné. Tím pádem se jedná o právní řád nařízený Alláhen pro všechny lidi na světě. Nařízení šárí´e lze rozdělit na dvě části:

Způsoby uctívání: rituální čistota, modlitba, půsty, skutky milosrdenství – charita, pouť do Mekky.

Vztahy mezi lidmi: finanční transakce, dědické právo, sňatky a rozvody včetně péče o děti, nařízení o jídle a pití, válka a mír, tresty, soudní záležitosti

Šárí´a řídí život pravověrného muslima od ranního otevření očí, mytí rukou, vztahu s manželkou až po večerní uložení se na lože. Sem bohužel spadá nerovnoprávnost žen i popravy nevěřících a odpadlíků, utínání rukou a nohou zlodějům a kamenování za cizoložství. Je ale potěšující, že zde existuje několik škol výkladu fikhu, od nejpřísnějších až některá volnější nařízení. Musí být také shoda soudců, nicméně nemůže jít proti šárí´y. Uvedu malý příklad: Za krádež je dle šárí´e useknutí pravé ruky. Dle sunnitských právníků se jedná o amputaci ruky v zápěstí, ale podle šíitů se jedná pouze o odseknutí čtyř prstů. Tento příklad je samozřejmě zlehčující, ale pro pochopení problematiky dostačující. Z hlediska nevěřícího, či skeptického Evropana šárí´a porušuje základní lidská práva, jak bylo definováno již v OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Namátkou se jedná o svobodu vyznání, diskriminaci žen, tělesné tresty a další.

Džihád

Musíme se zmínit i o džihádu. Domníváme se, že ve výkladu dochází k značným zmatkům, a různé skupiny ať islámské, či naopak protiislámské si přizpůsobují výklad dle svého zaměření. Džihád znamená doslova „úsilí“, nikoliv svatou válku, jak tvrdí antiislamisté. Běžně se rozlišují čtyři druhy džihádu:

  • Džihád srdcem – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.
  • Džihád jazykem – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.
  • Džihád rukou – Charitativní činnost
  • Džihád mečem – Vedení válek za obranu a šíření islámu.

Džihád mečem je nejznámější a v koránu se slovo džihád v různých formách vyskytuje čtyřicetkrát. Z toho v třiceti šesti výskytech znamená „bojoval, válčil nebo vedl válku proti nevěřícím“. Na tomto výkladu je u muslimů všeobecná shoda, počínaje Abu Jusufou až po dnešní islámské autority. V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností z důvodu, aby každý byl přiveden k islámu buď přesvědčováním, nebo silou, popřípadě, aby jako nepřítel islámu byl zavražděn. Jak praví korán:

„A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!“ korán 9:5

Díky výkladu učence Ibn Tajmíje dochází k upřesnění pojmu džihád, dle něj totiž i muslimové, kteří nežijí podle nařízení své víry, jsou považováni za nevěřící a jsou proto legitimním cílem džihádu. Toto se hodilo ve středověku, kdy jeden muslimský vládce vedl válku proti druhému a nepřítel byl označen za špatného muslima. Tento výklad vysvětluje i různé atentáty mezi muslimy a vyvražďovaní muslimů mezi sebou, protože jinak se jeví jako nelogické, že se mezi sebou zabíjejí lidé stejného náboženství. Evropan si klade otázku, jak je možné, že se muslim ověsí granáty a bez mrknutí oka vyhodí do povětří sebe i své skutečné, nebo domnělé nepřátele. Odpověď je celkem jednoduchá. Mohamed učinil z boje džihádu situaci, která je vždy zisková. Pokud muslimský bojovník porazil svého nepřítele, získal válečnou kořist. Pokud byl zabitý, získal ještě větší odměnu v posmrtném životě. Mír podle islamistů neznamená klid zbraní, ale pouze podřízení se celého lidstva islámu. Muslimové proto věří, že expanze za pomoci války není agrese, ale naplňování příkazů koránu k šíření islámu jako cestě k míru. Je nutné se ještě zmínit o takíji – náboženském klamání. Takíja opravňuje muslimy lhát pro dobro islámu. Tudíž tvrzení různých muslimských organizací o islámu jako náboženství míru je třeba brát s rezervou. Pokud jste např. odpadlík od islámu, běžte diskutovat o tomto problému do Káhiry nebo Ramaláhu a během pěti minut budete stát před Alláhem. Takíja také povoluje vzdát se islámu, aby si člověk zachránil život, popřípadě, aby se vetřel do přízně nepříteli. Důsledkem toho je, že se muslimům nedá věřit, jestli je mírová smlouva myšlena vážně, nebo se jenom muslimové ještě necítí natolik silní, aby někoho napadli. Džihádisté, potažmo muslimové, mají tu výhodu, že většina nevěřících se ani neobtěžuje zjistit, jak číst korán a jaký byl život a činy Mohameda. Nevzdělaný Evropan potom může věřit tomu, že islám je náboženství míru a Mohamed byl muž plný zbožnosti a porozumění pro druhé.