KNĚŽÍ A ČARODĚJOVÉ

Slovanští představitelé víry se dělili do dvou skupin. Vlastní kult božstev obstarávali kněží. Jejich centralizovaný kult je lokálně doložen pouze u Rusů a polabských Slovanů. Tam, kde nebyla oficiální kněžská třída, obřady prováděl většinou kníže nebo náčelník či vedoucí rodu. Přímých zpráv se ale zachovalo poměrně málo a o organizaci kněžských zřízení nevíme skoro nic. U polabských Slovanů bylo kněží poměrně dost, s jedním hlavním veleknězem. Starali se především o věštby. Na sklonku pohanství získali velikou politickou moc, převyšující knížete. Velekněz např. s konečnou platností potvrzoval knížecí rozhodnutí. Podle Dětmara byli kněží voleni kmenovým sněmem, jinde byla funkce nejspíš dědičná. Např. bůh Prove, který neměl chrám, ale jen posvátný háj, měl velekněze. Moc kněží omezovala pouze roztříštěnost kultu, protože každý kmen měl své božstvo i svůj zvláštní kult, a jen v případě, že některý z kmenů dosáhl vůdčího postavení v kmenovém svazu, nabylo také jeho božstvo převahy nad ostatními, např. retranský Svarožic, rujanský Svantovít a další.

Druhá skupina, čarodějové, byla v úzkém svazku s kněžstvem, místy je proto těžké rozlišit, jestli se jedná o kněze nebo čaroděje. Rozdíl mezi nimi spočívá především v zaměření jejich činnosti. Čarodějové se upl i atňovali v soukromé sféře, nevystupovali při veřejných obřadech a působili i jako prostředníci mezi lidmi a bohy. Ovšem i kněží se někdy věnovali magii a věštění. Původně funkci čaroděje zastával nejstarší člen rodiny, později se čarodějnictví stalo samostatným povoláním. Staří Slované nazývali tyto čaroděje volchy. Volch je odvozenina mlsnosti – blábolit. Jiné zažité názvy byly korenic, vědun, hadač, kúzdelník a další. V latinsky psaných pramenech, domácích i cizích, se nejčastěji objevují výrazy magi, sortilegi (čarodějové), augures (věštci), incantatores (zaříkávači), phitones (hadači) a k tomu příslušné ženské paralely. V českých zemích se podle Kosmovy kroniky objevují v čarodějné funkci především ženy: Kazi jako znalkyně léčivé moci bylin, Teta jako zprostředkovatelka magických praktik a rituálů, Libuše jako věštkyně, v legendě Kristiánově z konce 10. stol. je označována jako phitonissa (hadačka). Základem čarodějnického umění bylo především tzv. „vidění“, a to buď ve snu, nebo v bdělém stavu. Další možností vyvolání tzv. vidění bylo navození exatického stavu pomocí hudby nebo požitím narkotických prostředků (konopí, konvalinky, akácie, ocún a další). Moc kouzelníků nad lidmi se nezakládala pouze na obratnosti a podvodech, ale vycházela většinou z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy. Spolu s tím byla spojena i instinktivní znalost přírodních sil a lidské psychiky, na níž spočívala zejména jejich léčebná praxe. V tom se slovanští čarodějové a vědmy nelišili od kouzelníků přírodních národů nebo od ugrofinských a turkotatarských šamanů, od nichž byly jejich praktiky někdy mylně odvozovány. Šlo totiž o kategorii obecně rozšířenou na všech kontinentech.