„Pohomérovské“ náboženství

VEŘEJNÁ NÁBOŽENSTVÍ

Jeho vzorem je homérský způsob prezentace bohů. Rodina, morálka, náboženství, to vše samo o sobě nemělo význam, pokud to nesloužilo státu. Uctívat státní bohy, stavět jim chrámy a obětovat jim bylo bráno jako záslužná činnost, opomíjení veřejných bohoslužeb bylo nazývané bezbožectvím a bylo trestané jako zločin proti státu. Veřejné náboženství se opírá o Homéra a Hésioda a později o Hérodota. Všechno je božské a vše je způsobené božskou činností. Blesky vrhá Zeus z Olympu, mořské bouře rozpoutává svým trojzubcem Poseidon. Bohové zasahují do lidské činnosti, mají vliv na osudy obcí, jednotlivců, záleží na nich, jestli bude válka, mír, sucho nebo potopy. Současně mají i lidské sklony a povahu i příbuzenské vztahy, žijí ve svém olympském světě. Bohové se chovají jako lidé, jednají ale s podstatně větší intenzitou a silou. Jsou tělesní, ale jejich těla jsou větší a silnější. Bohům teče krev stejně jako lidem, ale je dokonalejší. Bohové jedí i pijí, mají ale jinou, lepší stravu např. nektar a ambrosii. Toto náboženství je označováno jako naturalistické - přírodní. Bohové se totiž od člověka mimo nesmrtelnosti a mimořádných schopností (vyšších sil) v podobě ovládání přírodních sil až tolik nelišili. Víra, či náboženství od člověka nevyžaduje, aby měnil svoji přirozenost k lepšímu, aby se překonal. Řek oné doby víceméně sledoval pouze svoji přirozenost. Toto je dané i tím, že Řekové neměli žádné posvátné knihy a pevně stanovenou dogmatiku – věrouku jako např. Egypťané. Využívali pouze texty básníků, které vyjadřovaly jejich náboženské přesvědčení, a to pouze ty, s kterými se ztotožňovali. Díky této svobodě a volnosti se v Řecku vytvořil velký prostor pro filozofické myšlení.

Pro bohy v antickém Řecku se užívaly dva názvy. Prvním byl theos, druhý diamón. Pod pojmem theos lze chápat označení konkrétního boha a diamón je těžko specifikovatelný. Jedná se spíše projev buď daného boha, nebo nějakého neurčitého božstva. Diamón označuje i činnou moc. To znamená, že každý bůh může působit i jako diamón. Diamón ve spojení s člověkem je chápán jako osud. Díky postupnému vytváření obrazu bohů se jednotlivé skupiny „vymezovaly“. Jednalo se buď o místo působení - teritorium, nebo jejich funkci. Bohové žijící na Olympu se nazývali uranionés, božstva mořská byla pontioi, podsvětní božstva se nazývala katachthonioi, atd. Dle funkce byl např. Notos bůh jižního větru, Euros bůh východního větru atd.

Další skupinou v antickém náboženství byli polobozi – herojové. Většinou jedním z rodičů těchto herojů byl bůh. Mezi nejznámější patří Héraklés. Z hybridních bytostí známe satyry – napůl lidi, napůl kozly, kentaury - napůl lidi, napůl koně a mnoho dalších. Postupem času nabyl výraz diamón dalšího významu. Takto byly označovány nižší božské bytosti, které žily v podzemních jeskyních, popřípadě v horách nebo roklích. Většinou jsou spojovány s bohyní Kybelé – velkou matkou bohů. Nejznámějšími jsou Kúreti, horští démoni z Kréty, kteří původně ochraňovali malého Dia a trpaslíci Daktylové. Diamónů – démonů je neuvěřitelné množství, někteří pomáhají, jiní škodí. Dle Hesiodose jich je přes tři miliardy.