Egyptská civilizace je pravděpodobně jednou z nejstarších kultur na světě. V Horním Egyptě byla tzv. kultura Badárská (5-6 tisíc př. Kr.). Tito lidé se zabývali především zemědělstvím a chovem skotu. Současně je doložena kultura v Dolním Egyptě, tzv. Nakáda, která se nacházela ve stejném údobí. Některé vykopávky naznačují, že vlastní Egypťané byli pravděpodobně asijského původu a původní obyvatele si podrobili. V posledních dvou stoletích 4. tisíciletí př. Kr. (období Nakáda III) všechny hmotné i první písemné doklady potvrzují náhlé, velmi markantní zrychlení civilizačního vývoje, které vyústilo v založení jednotného egyptského státu. Za prvního sjednotitele Horního a Dolního Egypta je považován mýtický faraon Meni (pravděpodobně se jmenoval Narmer, nebo Aha), který žil kolem roku 3000 př. Kr. Pro lepší pochopení egyptského náboženství je třeba znát královskou funkci faraonů. Panovník byl ve starověkém Egyptě středobodem všeho. Spojoval svět lidí a svět bohů. Sám byl totiž součástí obou sfér. Jeho nejdůležitější funkcí a vlastností byla zodpovědnost za chod světa. Hlavním a vlastně jediným úkolem faraona bylo udržování řádu tzv. maat. Jak k tomu došlo?

O náboženství Egypťanů podávají zprávy především řečtí spisovatelé. Jedná se o Hérodota, Diodórosa Sicilského a především Plútarchose se spisem De Iside et Osiride. Důležitější jsou prameny bezprostřední. Jedná se o četné nápisy, kresby a obrazy zachované v hrobkách, pyramidách i chrámech. Díky suchému prostředí se zachovalo i dost papyrů. Egyptské písmo se nazývá hieroglyfické (posvátné znaky). Později bylo zjednodušeno na písmo tzv. hieratické (kněžské) z důvodu snadnějšího a rychlejšího zápisu na různé povrchy. Pro běžné psaní se užívalo písmo démotické. Tato písma jsou již rozluštěna a poskytují poměrně dobrý přehled náboženského systému starého Egypta.

Původní náboženství bylo pravděpodobně monoteistické. Vyznačovalo se vírou v jednu bytost, která měla podle různých kmenů a míst i různé názvy. Vedle víry v jednu nejvyšší bytost je už od nejstarších dob patrný kult přírodních sil a jevů. Odráží se zde existenční závislost na pravidelných záplavách Nilu. Hlavní zásadou byl stálý boj dobra se zlem a víra v konečné vítězství dobra. Symbolem dobra bylo modré nebe se sluncem, měsícem a hvězdami. Symbolem zla bylo vedro, horký vítr, sucho a některá zvířata, považovaná za škodící. Důležitým prvkem byla i víra v posmrtný život a kult mrtvých. Zpočátku byl každý kmen a každé město samostatným správním celkem, který měl své zvyky a svá božstva. V průběhu sjednocování říše kolem roku 3000 př. Kr. a rostoucím významem chrámů dochází k formulování teologických nauk a náboženských systémů. I přesto si každé město žárlivě střeží své bohy a obřady jako posvátné dědictví po otcích.

Všem naukám je společné, že mýtus stvoření vysvětluje vznik světa a jeho uspořádání. Na vrcholu panteonu stál bůh, který stvořil svět. Podle místa vzniku systému to byl místní bůh. V údobí staré říše v městě On (též Iunu, řecky Heliopolis) vzniká v kněžském prostředí kult nejvyššího boha Atuma, který byl zobrazovaný jako brouk nebo had. Atum stvořil z chaosu praoceánu Nun, tzv. prapahorek. Tato představa se vyvinula z pozorování nilských záplav, kde Egypťané viděli, jak se každý rok po ústupu nilské záplavy znovu vynořuje země. Poté Atum stvořil boha Šu (vítr, světlo), dále bohyni Tefnut (voda), kterou vyplivl jako slinu. Šu a jeho manželka Tefnut – první dva stvoření bozi - zplodili syna Geba (země) a bohyni Nút (nebe a kosmos). Tito sourozenci spolu zplodili syny Osírise a Setha a dcery Ísis a Nefthys. Tímto je uzavřen komplet „Devatera bohů z Onu“. Číslo 9 zde má symbolický význam: počet tří vyjadřoval v egyptštině množné číslo, jeho znásobení sebou samým proto představuje množné číslo množných čísel, tedy nejúplnější počet, dokonalou úplnost. Pojem Devatero tak označuje nikoli součet určitých bohů, ale společenství bohů v jeho významové úplnosti, takže skutečný počet jeho členů mohl být rozšiřován na více než devět. V tomto smyslu byla podle vzoru z města On později vytvářena obdobná „Devatera bohů“ jako vyjádření dokonalé úplnosti i v jiných náboženských centrech. Například v Mennoferu (Memfis) vzniká „Ptahovo Devatero“ proto, aby byl zdůrazněn primát hlavního města. Z toho důvodu, aby mohl být bůh Ptah jako první stvořitel, musel být postaven před boha Atuma z města On. Problém se vyřešil tak, že Ptah byl pojmenován otcem boha Atuma. Tento postup egyptských kněží – teologů byl typickým pro situace, kdy se změnily politické nebo geografické podmínky. Ptah stvořil bohy a lidi prostřednictvím svého srdce a jazyka, resp. hrnčířským způsobem z hlíny. Ve Vesetu (Thébách) když se stal sídelním městem, vzniklo „Amonovo devatero“, které mělo patnáct bohů. Původní bůh Atum byl nahrazen Amonem. Bůh Amon byl později ztotožněn s Ré – bohem slunce. Ré, Pán země, Pán nebe, Stvořitel a Vládce světa je nejvýznamnějším slunečním božstvem starověku. Byl uctíván především ve slunečních chrámech v Karnaku a Abú Simbel. Jeho mýtus ovlivnil i vznik antických slunečních božstev: bůh Hélios v Řecku a Sol v Římské říši. Ré byl ztotožňován i s ostatními bohy. Na oblohu vycházel jako bůh Cheprer, v poledne byl Ré a zapadal jako Atum. Zemřelí faraonové bývali často zobrazováni jako spolujezdci boha Réa na jeho slunečním voze. Těchto „Devater“ bylo poměrně velké množství a pro odlišení od těchto druhotně vytvořených skupin bylo Devatero z On někdy označováno jako „Velké Devatero“. Obyvatelé měst usilovali o to, aby se jejich místnímu nejvyššímu bohu podřídila božstva cizí. Dalo by se říct, že byl jediný bůh, který měl mnoho názvů, ale vždy skoro stejné vlastnosti.

Tyto rozpory a nesrovnalosti v různých záměnách bohů se dnešnímu člověku jeví jako nelogické, staří Egypťané je přijímali jako samozřejmost. Pravděpodobně neměli znalosti o teologických spekulacích kněží, nebo spíše jim byly lhostejné. Podle archeologických nálezů v různých oblastech hráli tito bohové podružnou roli. Zde se drželi různých „menších“ místních bohů a bůžků, kteří naopak nehráli v hlavních chrámech žádnou roli. Oblíbený byl bůh – trpaslík Bes, coby ochránce domu, stáda a lože. Lze usuzovat, že existovaly dvě různé náboženské roviny: jedna oficiální pro chrám a kněze, druhá pro potřeby obyčejných Egypťanů. Ti si byli vědomi, že zdánlivě nekonečná rozmanitost bohů je bezvýznamná, protože za vším a všemi projevy stojí jediný božský princip a nesčetní bozi jsou jenom různým projevem jednoho.


FARAON

je titul používaný pro vládce starého Egypta. Slovo farao pochází z egyptských slov per aa – „velký dům“, tedy „královský palác“, a písaři jej postupně zjednodušili (zápis byl moc složitý) na slovo farao. Výjimečnost faraona spočívala v tom, že byl vládcem a zároveň potomkem bohů. Panovník byl chápán jako bytost dvojí podstaty – božské i lidské. Byl zároveň panovníkem a reprezentantem božského principu v lidském světě. Egyptský panovník odvozuje své postavení především od dvou bohů. Je pozemským vtělením boha Hora, resp. jeho ka, a je také (cca. od 5. dynastie) synem boha Rea (v Nové říši Amona nebo Amon-Rea). Královo „synovství“ nemusí být nutně chápáno jako nižší stupeň božství, tzn. podřízení Reovi, jak je často vysvětlováno, neboť syn mohl být chápán jako projev otce skrze ka, v tomto případě skrze královské ka. Jako syn boha mohl pobývat i ve společnosti bohů. Ka jako takové, je zatím ne zcela pochopený výraz pro jednu z tzv. duší člověka nebo boha. Ka bylo považováno za dvojníka člověka, který vznikal zároveň s jeho narozením. Ka bylo nesmrtelné, přijímalo pohřební oběti, žilo v záhrobí a zajišťovalo další život mrtvého. Bozi mohli mít i více ka.

Faraon ve své osobě spojoval veškerou moc a veškeré vlastnictví. Udržoval tzv. maat – řád, harmonii. Jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. Maat reprezentuje vše, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Jedná se mimo i jiné o zachovávání společenských pravidel a mravnosti. V důsledku toho se snažil i každý Egypťan respektovat, podporovat a udržovat tento řád. Maat byl také hlavním předpokladem pro možnost nového života na onom světě. Dění světa vlastně spočívalo na koloběhu maat. Muselo se tedy jednat v souladu s řádem mezi bohy a lidmi. Maat vytvářel harmonii založenou na jejich vzájemné prospěšnosti. Řád maat byl v egyptském panteonu personifikován bohyní Maat zobrazovanou v podobě ženy nesoucí na hlavě pštrosí pero. Kdyby byl tento řád narušen, hrozilo by zhroucení maat, a tím by došlo i k zániku světa a vítězství chaosu. Faraon byl zodpovědný za chod státu, jeho obranu a musel vládnout, aby byla zajištěna prosperita země. Tu zachovával jednak fyzicky, např. rozdělování potravy, tak i rituálně. Coby jediný člověk – bůh byl prostředníkem mezi lidmi a bohy. Byl tak jediným pravým knězem a vykonavatelem obřadů. Teoreticky měl vykonávat veškeré kultické činnosti sám. Ve skutečnosti byl zastupován kněžími, kterým delegoval některé pravomoci. Kněze mohl podle libosti odvolávat, nebo naopak ustanovovat do funkcí. Zobrazení faraona v chrámech při vykonávání bohoslužeb je vždy vyjádřeno jako ideální stav, kdy faraon obětuje a kněží pouze pomáhají.

Za zmínku stojí, že za vlády faraónů 18. dynastie, kdy dosáhl Egypt svého historicky největšího rozsahu a moci se faraon Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, snažil zavést náboženské a společenské reformy. Ty však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu, odkud faraon udržoval diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, v němž ústřední postavení zaujímal opět kult boha Amona.


MAGIE A VĚŠTĚNÍ

Je třeba připomenout, že je rozdíl mezi modlitbou a magií – kouzelnictvím. Vyslyšení modlitby závisí pouze na dobré vůli bohů, někdy je vyslyšena, jindy není. Magie se používala naopak jako donucovací prostředek, cílem bylo mít moc nad přírodou, lidmi, mrtvými, bohy i démony. Pravým pánem se potom jeví čaroděj – zaklínač, kterému se musí vše podřídit. V Egyptě bylo kouzelnictví velmi rozšířené a vypracované. Existuje několik způsobů dělení. Buď se jedná o heku – vysokou magii, zaměřenou na ducha, nebo naopak akhu – nízkou magii, která značí spíše čarodějnictví a je zaměřena na fyzický svět, zdraví, štěstí. Jako lepší se jeví dělení magie dle účelu.

Magie pro účely pozemského života: je používána především pro uzdravení těla od nemocí a jako ochrana před nepříznivými vlivy, jako je uštknutí hadem nebo štírem, popřípadě napadením krokodýlem. Dalším účelem bylo pozemské štěstí v podobě peněz, lásky, majetku.

Magie pro potřeby posmrtného života: Egypťané považovali život pouze za krátký úsek svého bytí, jako předehru pro posmrtný život. Proto budovali svá pozemská obydlí pouze z nepálených cihel a dřeva, naopak svá posmrtná sídla co nejdokonaleji. Živý člověk užíval magii pro svoji fyzickou spokojenost, duch zemřelého musel dobře ovládat magii, aby mohl správně vyřešit obtížné situace, do kterých by se mohl dostat v říši mrtvých. Proto patří k zádušní výbavě každého mrtvého svitek papyru se sbírkou kouzelných zaříkávání pro různé příležitosti. Bohatí lidé a faraon si nechávali tato zaříkávadla vytesat do svých hrobek a popsat jimi sarkofágy. Například největší starostí Egypťana bylo, aby jeho duch měl po smrti dostatek pokrmů a nápojů. Pokud by je neměl, byl by nucen jíst vlastní výkaly a pít svoji moč. Proto tyto magické texty obsahují zaříkávadla, díky kterým si duch mohl obstarávat svoji potravu. Další texty poskytují čarovné formule, pomocí kterých se může duch dostat do přízně bohů. Když byl duch zabezpečen a zvládl všechny nástrahy posmrtného života, pomocí magie - kouzel si mohl opatřit za společníky členy své rodiny, přátele a služebnictvo. Když byl unaven přáteli, mohl se proměnit v sokola, popřípadě na sebe vzít jinou podobu a mohl se přemístit kamkoliv na zemi, nebi nebo v podzemí.

Magie za účelem styku s duchy zemřelých a bohy

Jestli byl duch zemřelého po smrti dobrý, nebo zlý, záleželo ve starší době na milosti bohů, později na mravní hodnotě pozemského života. Když žil člověk dobře, stal se po smrti zářícím duchem, který žil šťastně ve společnosti jiných dobrých duchů a bohů, mohl získat stejnou moc jako bozi. Poskytoval ochranu svým příbuzným i jiným dobrým lidem, kteří si dokázali získat jeho přízeň. Naopak duch špatného člověka se nazýval „mrtvý“, byl vyloučen ze společenství zářících duchů. Jeho obydlím byla poušť, a proto ve své zlobě se plížil do lidských příbytků, kde škodil. Vnikal do jejich těl, způsoboval hysterické záchvaty, šílenství, posedlost a další. K vyřešení těchto problémů sloužily oběti, aby si člověk získal přízeň dobrých duchů a bohů a aby oběťmi krotil zlobu zlých duchů. Podstatně efektivnější ale byla magie. V nalezených čarodějnických knihách jsou zachovány návody, jak přivolávat nejen bohy a zářící duchy, ale i „mrtvé“. Účelem byla potřeba dovědět se skryté a budoucí věci, popřípadě bohům a duchovním bytostem udílet rozkazy. Když byly zodpovězeny otázky a vyplněny příkazy, mág – čaroděj bohy a duchy propustil. Zlým duchům bylo lépe se vyhýbat a zahnat je pryč. Pokud se to nepodařilo a zlý duch vnikl do těla, bylo potřeba jej vypudit, což někdy působilo problémy i nejlepším čarodějům.

Někdy se magie popřípadě dělí na tzv. bílou, tj. ta, která pomáhá, a černou, tedy ta, která škodí na těle i duchu. Za nejvyššího představitele egyptské magie i boha řeči, písma a uzdravení je pokládán bůh Thót. Je údajným autorem mnoha papyrových svitků, které byly uloženy v tajných a skrytých chodbách chrámu v Hermopoli (Chemenu). Úřední, oficiální kouzelníci se zdržovali na dvoře faraona, faraon je měl stále k dispozici. Zmínka o nich je v Bibli, druhé knize Mojžíšově, zvané Exodus. Dovedli např. změnit hole v hady.

Věštění a astrologie

Věštění a astrologická pozorování byly dobře vypracovány. Velká většina okultních praktik provozovaných v současné době pochází ze starého Egypta. Namátkou můžeme jmenovat sestavování věcí budoucích pomocí snů, kdy ve snu byla poskytována rada nebo pomoc od bohů. Sny vyžadovaly výklad věštců. Nejvýznamnější sestavování snů – snářů, se připisuje věštci Horovi ze Sebennytu. Pro další formu věštění či prorokování se používala orákula, která provozovali kněží coby prostředníci daného boha. Výsledek orákula se projevoval tak, že kněží drželi sochu boha před prosebníkem a pohybovali s ní do stran nebo nahoru a dolů, aby mohla poskytnout odpověď na položenou otázku.

Dále se provozovaly věštby, např. dle letu ptáků. Čekalo se na přílet ptáků a dle jejich počtu, výšky letu a dalších parametrů věštec odpovídal na dané otázky. Budoucnost se také věštila pomocí umění zvaného chiromantie. Zde věštec ze znaků v lidské dlani určoval délku života, zdravotní problémy a další.

Egyptská astronomie byla na velmi vysoké úrovni. Její měření času bylo mnohem dokonalejší než babylónský kalendář (vyjma kalendáře Mayů). Měli dva souběžně používané kalendářní systémy: jeden měl 365 dní a druhý na základě heliakických východů Siria 365,25 dne, čili byl stejně přesný jako kalendář gregoriánský, používaný před naším nynějším kalendářem. Od toho se vyvíjela i astrologie. Egypťané rozdělili dráhu Země obíhající Slunce na 12 dílů po 30 stupních. Každému dílu přiřadili symbolické znamení: Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář a Ryby. Za pomoci různého postavení planet určovali předpovědi psychologické (popis charakteru osob), medicínské (diagnostika chorob), věštecké (pro události dějů – vyhlášení války, úrodný rok…). Egypťané používali astrologii také v architektuře a stavitelství. Mnohé dochované starověké stavby v Egyptě jsou orientovány podle soudobého postavení hvězd (sloužily často také jako astronomické pozorovatelny) a v jejich rozměrech jsou rozpoznávány astrologické údaje.

Není cílem a ani možné zde vyjmenovat všechny způsoby a praktiky věšteb a astrologie. Jedná se o obrovský spletenec, který by sám o sobě vydal na několik knih.


OBŘADY

Staroegyptský kult spočíval v kompletní péči o božstvo, a tak zcela naplňuje označení „boho-služba“. Kněží se (zástupně za panovníka) starali o boha podobně, jako služebníci pečovali o svého pána. Kult se odehrával v chrámech nebo svatyních, kde bohové přebývali. Kultovní události staroegyptského náboženství lze rozdělit na dva hlavní typy bohoslužby. Jednalo se o každodenní péči o posvátný obraz (tělo boha) a různé svátky a slavnosti. V rámci denní péče probíhaly tři hlavní bohoslužby: první za úsvitu, druhá v poledne a třetí večer. Největší význam měl ranní rituál, neboť představoval nejen probuzení božstva, nýbrž též jeho symbolické zrození či dokonce stvoření světa jako takového. Božstvu byly přinášeny obětiny - dary, které lze rozdělit do tří základních kategorií. Jednalo se o oběti vyživující, očišťující a těšící. Do první skupiny patřily především potraviny. V druhé skupině obětin se nachází např. kadidlo, natron, olej, masti, líčidla... Poslední kategorii zastupují dary určené k potěšení boha nebo bohyně. Mohlo se jednat o například květiny nebo zpěv a tanec. Věřící se v chrámech bohoslužeb nezúčastňovali. Chrám byl příbytkem boha, kde se s ním setkával faraon, popřípadě kněží. Chrám byl také místem udržování řádu maat, místem rituálního boje proti ne-řádu, tzv. isfet. Nauka o bozích nebyla jednotná, obřady se v jednotlivých chrámech přizpůsobovaly místním podmínkám.


SHRNUTÍ

Podíváme-li se na panteon egyptských bohů, vidíme, že je v příkrém rozporu s úvodní definicí Boha. Žádný egyptský bůh nesplňuje atributy Boha nestvořeného, Pána všeho. Je nemožné, aby Bůh byl svazován lidskou magií, plodil další bohy a měl své ka. Člověk, byť by to byl faraon, nemůže být zároveň bohem. Kolik let svého života si může přidat coby bůh? I když přihlédneme k pokusu zavést monoteistický kult v podobě boha Amona, stále to je jeden bůh z mnoha, navíc s atributy nadefinovanými egyptskými knězi. Je-li milující Bůh, který se o mě stará, potom přece nepotřebuji žádnou magii, ani věštby, protože vím, že chce pro mě to nejlepší. Egyptské bohy a náboženství musíme odmítnout, i když se může na první pohled jevit jako zajímavé.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Astrologie [on-line], Poslední aktualizace 7. 8. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Astrologie#Egyptsk.C3.A1_astrologie

Atum [on-line], Poslední aktualizace 5. 5. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Atum

Bes (bůh) [on-line], Poslední aktualizace 25. 6. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bes_(Bůh)

Devatero [on-line], Poslední aktualizace 14. 6. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Devatero

Doba a místo vzniku astrologie [on-line], [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://www.inext.cz/astrologician/dobastro.htm

Faraon [on-line], Poslední aktualizace 2. 7. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Faraon

Maat [on-line], Poslední aktualizace 21. 8. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maat

Meni [on-line], Poslední aktualizace 7. 6. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Menes

Re (bůh) [on-line], Poslední aktualizace 6. 5. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ré

Staroegyptské čarodějnictví [on-line], [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://www.grimoar.cz/fl_01/fl_01a01.php?

Starověk [on-line], Poslední aktualizace 21. 6. 2011. [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Starověk#Egypt_2

Úvod do egyptologie [on-line], [Citováno 25. 8. 2011], Dostupné na: http://egyptologie.lixa.cz/

Ostatní dokumenty

JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboženství. Díl I. Praha: OIKOYMENH, 2009

JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005.

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984