CHRÁM A BOHOSLUŽBA

Slované původně neměli žádné chrámy a svá božstva ctili v přírodě. Uctívali posvátné háje - svatobory, stromy, vodní prameny, studánky, kameny a další. To dokazuje i nález na hradišti Stará Kouřim v Čechách, kde byl pramének studánky symbolicky ohrazen příkopem, v tomto kultovním prostoru se obětovali koně. Následně po obřadu byli spáleni. Slované používali k obětem prostá obětiště pod širým nebem, v jejich středu stála socha boha a bylo tam místo k obětování. Klasické chrámy, jak je známe z antického Říma, Slované nikdy neměli. Navíc stavění chrámů je doloženo pouze u pobaltských Slovanů. Tyto chrámy byly stavěny ze dřeva a byly podstatně menších rozměrů, ale o to více zdobeny řezbou a malbou. Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Thietmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla nepochybně popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici.

Zobrazení bohů bylo nejčastěji ze dřeva, občas i z kamene. Dřevěná socha byla pokryta zlatým, popřípadě stříbrným plechem. K zobrazení bohů se přidávaly i různé atributy, které byly specifické pro dané božstvo, nejčastěji se jednalo o pohár nebo roh na pití. Slované tato zobrazení bohů nazývali modly, kapy nebo sochy. Mezi modly se řadí i zobrazení duchů, démonů i domácích bůžků v podobě malých sošek. V kultu se používaly i různé posvátné předměty – zbraně, nože určené k obětování, dřevěné hole s hlavicemi v podobě lidských hlav sloužící při rituálních tancích a další.

Staroslověnští kněží se nazývali žreci a na první pohled se lišili od běžných lidí. Měli dlouhé vlasy a vousy a nosili dlouhé košile s širokými rukávy. U význačných chrámů se vyvinula i kněžská hierarchie. Kněží tedy byli někde voleni kmenovým sněmem (viz. výše), jinde se funkce dědila, popřípadě byl novic kooptován do úřadu. Průběh bohoslužeb přesně neznáme, kronikáři se o nich nezmiňují. Podle neúplných popisů, které nelze zcela rekonstruovat, je jisté, že bohoslužba pozůstávala z modliteb a chvalozpěvů, provázených zvláštními gesty. Vrcholila v krvavé oběti, zvířecí nebo lidské, po níž kněz dosáhl spojení s bohy a mohl i věštit. Podobně jako u Keltů měli slovanští bohové oblibu v lidských obětech. Adam Brémský uvádí, že bohu v Retře byla obětována hlava křesťanského biskupa Jana z Marienburgu. Dle Ibn Rusta byl člověk zabíjen pověšením na oprátku a škrcen, dokud nevydechl. Většinou však šlo o krvavé oběti, k jejichž zabíjení sloužily na Rusi zvláštní rituální nože s volutovými konci rukojeti. Podle Helmolda si slovanští bohové libovali v krvi a kněz po zabití oběti sám ochutnával krev, aby byl způsobilejší k přijímání božských výpovědí, neboť „jest mínění mnohých, že démonové se krví snadněji přivabují“. Krev oběti tekoucí po oltáři byla zřejmě jedním z prostředků k dosažení transu a styku s nadsmyslovým světem, údajně výpary krve lákaly duše zemřelých i jiné bytosti a činily je pro obětující na okamžik viditelnými. Lidé se také obětovali (zazděním) do základů staveb, tvrzí, mostů atd. ve víře, že duše mrtvého se stane ochranným duchem. Jako oběti byli určeni svobodní jinoši nebo neprovdané dívky. Většinou ale byli obětováni váleční zajatci, ale např. když kníže Vladimír vztyčil roku 980 v Kyjevě sochy šesti ruským bohům, obětovali jim Kyjevané "své syny a dcery". Kozma presbyter u bulharských Slovanů roku 983 informuje, že oběti byly vybírány losem. Totéž tvrdí Helmold v případě arkonského Svantovita: každým rokem byl vylosován křesťanský zajatec, obětovaný na jeho počest. Obětování křesťana pohanskému bohu bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje zpráva Adelgotta z roku 1108 o obřadu na oltáři Pripegalově, při němž kněží pozvedali misky naplněné lidskou krví se zvoláním "radujme se, Kristus je poražen!". Obřad a oběti byly zpravidla zakončeny hostinou, na níž se podíleli všichni účastníci bohoslužby, muži i ženy. Závěr obětního obřadu před Svantovitovým chrámem v Arkoně popisuje Saxo Grammaticus: "Po tomto úkonu zbytek dne bujným hodováním vyplňujíce, požívali při hostině dokonce obětních jídel, co jen hrdlo chtělo, nutíce oběti bohu určené, aby sloužily jejich obžerství. Při těchto hodech nedbati střízlivosti bylo pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích."

S náboženskými centry je spojen i kult koně. Kůň byl uctíván a používán k provádění věšteb. Podle způsobu, jakým kůň překročil do země zabodnutá a překřížená kopí, se usuzovalo o výsledku plánované vojenské akce. Vedle věšteb, majících význam pro celý kmen a prováděných pomocí uctívaného koně, se praktikovaly ještě věštby nižšího významu, které se prováděly náhodným výběrem obarvených hůlek z osudí, nebo věštěním z popela.