BOHOVÉ

Každodenní život Slovanů ovlivňovaly více bytosti nižšího řádu, obývající většinou bezprostřední okolí člověka, než bohové. (Tyto bytosti dnes známe především z pohádek (víly, skřítci atd.)). Je to částečně dané tím, že i když slovanští bohové mají lidskou podobu, nežení se, ani se vzájemně nemilují nebo nenávidí a jsou vzdáleni od běžného lidského života. Slované vyznávali henoteismus, tj. uctívali více bohů, ale pouze jeden byl hlavní. U některých bohů můžeme nalézt i prvky dualismu.

Ke společným kořenům všech Indoevropanů, a tím i Slovanů, patří i polykefalismus, čili vícehlavost božstev. Symbol hlavy měl hned několik významů. Kult se projevoval vyvěšováním lidských a zvířecích lebek na obranných valech, kde měly zastrašovat nepřátele, a nad vchody domů, kde měly bránit vstupu zla. Hlavním vyjádřením kultu, především u kmene Luticů, bylo zpodobňování vícehlavých božstev, kde více hlav boha, hledících do různých směrů, představovalo božskou vševědoucnost. Dřevěné sochy bohů měly standardně tři nebo čtyři hlavy, vyjímku tvoří bůh Rugievit v rujánské Korenici, který měl sedm hlav. Například bůh se třemi hlavami nebo obličeji byl uctíván ve Štětíně, Wolinu a podle pozdějších zpráv i v Braniboru (Brandenburgu) až do pokřtění knížete Přibyslava. Všichni bozi však nebyli vícehlaví, ale naopak. Např. hlavní bůh východních Slovanů Perun měl jen jednu hlavu. Také jiný významný bůh, Veles, byl jednohlavý. Slovanská božstva můžeme rozdělit na hlavní, tedy ta, která byla uctívána u všech Slovanů, a na lokální, která byla uctívána pouze některými kmeny.

Mezi některé hlavní bohy patří:

Svarog

Je zosobněním nebeského světla a tepla – ohně, bývá často považován za nebeského kováře, protože podle pověsti ukul slunce. Je tvůrcem všech věcí i zákonů, patří ke starší božské generaci bohů, která byla později zatlačena do pozadí. Byl prvním přemožitelem tmy a chaosu. Svědectví o existenci Svaroga pocházejí ze starých ruských letopisů – „Povesti vremennych let“ z počátku dvanáctého století. Svarog je zde ztotožňován s bohem ohně Héfaistem a jeho syn Dažbog se slunečním božstvem Héliem. Svarog podle letopisů ustanovil zákon jednoženství a jednomužství, jeho narušitelé měli být uvrženi do ohnivé pece. Dažbog, jeho syn a nástupce, tento zákon střežil a zachovával. Představy o Svarogovi dokládá Helmoldova Slovanská kronika: „…jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů.“

Perun

Byl jedním z nejvýznamnějších slovanských bohů. Byl uctíván jako bůh bouře, hromu a blesku. Doslovný překlad slova Perun znamená Bůh hromovládný. Jedná se pravděpodobně o analogii s řeckým bohem Diem a římským Jupiterem. První písemný záznam o Perunovi máme zapsán v byzantské legendě o životě sv. Démétria Soluňského ze sedmého století. Jeho podoba byla vytvořena ze dřeva. Má stříbrnou hlavu a zlatý vous.

V ruce držel ohnivé křesadlo, většinou ale ohnivou sekeru, která byla oblíbenou zbraní slovanských válečníků. Podle Prokopia byl Perunovi obětován především býk. Zasvěcen mu byl dub coby nejtvrdší a nejsilnější strom. Dubu se též obětovalo a před Perunovou sochou hořel oheň z dubového dřeva, který nesměl nikdy vyhasnout. Největší rozkvět jeho kultu byl v období slovanské expanze. Po ukončení osídlovaní se jeho působnost rozšířila i na funkci hospodářskou, protože bouře přináší déšť a ten zase úrodu.

Svarožic (Dažbog)

Je zprostředkovatelem a dárcem základních podmínek života na zemi. Jakožto Svarogův syn je spojován s viditelným sluncem, stal se tedy nejvýznamnějším solárním božstvem, ale i jedním z nejvíce uctívaných slovanských bohů vůbec, a to především během slunovratů a rovnodenností. Jeho pozemským reprezentantem byl oheň, považovaný za něco posvátného. Coby syn boha Svaroga již představuje mladší generaci bohů. Jeho uctívání je doloženo v ruských traktátech z jedenáctého až dvanáctého století, kde je zmiňována úcta k ohni nazývanému Svarožic. Thietmar z Merseburgu dokládá jeho existenci u polabských Slovanů popisem jeho svatyně v Retře. Byl však znám i pod jinými jmény patrně vyvinutými z jeho přívlastků. Pod jménem Dažbog byl znám u východních Slovanů, jehož organizovaný kult roku 980 zavedl vedle jiných bohů v Kyjevě kníže Vladimír.

Veles(Volos)

Zastával mezi slovanskými bohy hospodářskou funkci, pravděpodobně ho uctívali všichni Slované. V ruských textech bývá označován také jako „skotij bog“ - bůh skotu, ale zřejmě mu podléhala i polní úroda, což dokazují jihoruské zvyky při žních zvané zavinování „brady Velesovi“, při kterém byly do uzlu svázány poslední klasy z úrody. Veles tedy působil jako ochránce vlastnictví vůbec. Na starobylost jeho kultu poukazuje i litevský výraz véles pro duše zemřelých, popřípadě i pro boha podsvětí. Není tedy vyloučeno, že byl původně i vládcem mrtvých. Toto jsou spíše dohady, které zatím nemáme písemně podloženy.

Lokální božstva východních Slovanů

Stribog

O něm jsou zmínky v „Povesti vremennych let“ a ve „Slově o pluku Igorově“.

Stribog byl pravděpodobně zosobněním větru, bohem nebeské atmosféry a nositelem zimy a mrazu. Jsou to spíše dohady, někteří badatelé vidí původ jména i v íránském sríbagha ve významu „krásný bůh“.

Chors

Je mimo „Povesti vremennych let“ doložen i v apokryfech a kázáních z jedenáctého a dvanáctého století. Nikde však není blíže charakterizován. Jediným náznakem zůstává zmínka ve Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi, který za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním, a zkřížil tak cestu „velkému Chorsovi“. Mnozí badatelé proto ztotožňovali Chorse se sluncem. Jenže v případě, že kníže při svém nočním běhu mířil ze severu na jih, mohl zkřížit cestu pouze měsíci. Navíc, vlkodlaci se objevují jen za měsíčního svitu, a tak je snad pravděpodobnější ztotožnění Chorse s měsíčním božstvem.

Simargl

Mimo „Povesti vremennych let“ máme zmínku i v „Slovu nekoego christoljubca“ ze dvanáctého století, kde je ale vylíčen v podobě dvou bohů Sima a Rgla. Ani zde neznáme přesně jeho funkce. Můžeme se opřít pouze o dohady založené na sporné etymologii. Zřejmě jde o íránský původ z výrazu senmurv-símurg, což je posvátný okřídlený pes. Odtud bývá ztotožňován s drakem i ptákem ohnivákem. Motiv dokládají vyobrazení na ruských špercích, náramcích a diadémech, které byly běžné až do třináctého století. Podle tohoto výkladu by Simargl byl prostředníkem mezi nebeskými božstvy a zemí a snad i bohem ohně. Dle druhého výkladu se jeho jméno vztahuje k praslovanským výrazům „semja“ – rodina a „rž“ – žito. To by však ukazovalo na božstva dvě. Tato hypotéza nás dovádí k myšlence božských dvojčat, blíženců, známých již ve starých indoevropských představách, jako např. Ašvinové z Indie nebo řecko-římští Dioskůrové

Lokální božstva polabsko-pobaltských Slovanů

Radogost (Radegast)

Jedním z nejvýznamnějších polabsko-pobaltských bohů byl Radogost. Ten je v této oblasti doložen i pod jménem Svarožic, a jedná se tedy o boha uctívaného všemi Slovany – Svarožice (Dažboga). Radogost je spíše odvozené jméno od hlavního centra kultu tohoto boha, a to byla Retra. Byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho socha byla vyzbrojena štítem s obrazem tuří hlavy, na přílbici byla labuť s rozpjatými křídly a v ruce měl kopí. Ze zvířat mu byl zasvěcen kůň, kterého se používalo i při věštění. Ještě roku 1066 mu byla obětována hlava biskupa Jana z Marienburgu, ale roku 1068 byla Retra dobyta a chrám zničen.

Svantovít

Nejznámějším bohem polabsko-pobaltských Slovanů byl rujánský Svantovít. Informace o něm čerpáme ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů od Saxona Grammatica z konce dvanáctého století. Svantovít měl atributy válečného a hospodářského božstva. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje a oholenou hlavu. V pravé ruce třímal bůh kovový roh na pití, který kněží naplňovali každoročně vínem k věšteckým účelům, za účelem zjištění bohatosti úrody. Levou ruku měl opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a válečný praporec. Svantovít vlastnil posvátného bělouše (podobně jako Radegast), na kterém mohl jezdit pouze on nebo jeho kněz. Kůň vykonával také válečné věštby překračováním řady zkřížených kopí. Podle způsobu překročení se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Svantovítovu moc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů. Svantovítův kněz měl v politických záležitostech větší slovo než vládce Rujány.

Triglav

Nejmocnějším bohem v ústí Odry, kde leží dva velké přístavy, Wolin a Štětín, byl Triglav. Zprávy o Triglavovi nám zanechali Ebbo, Herbord a Prieflingenský mnich. Triglav měl oči i ústa zakrytá zlatým pásem, aby neviděl na hříchy lidí. Jeho tři hlavy znamenaly tři sféry jeho vlády na nebesích, zemi i v podsvětí. Jako každé lokální božstvo v sobě patrně Triglav spojoval funkci válečnou i hospodářskou. Za atributy měl černého koně se zlatě a stříbrně zdobeným sedlem, s jehož pomocí se věštilo překračováním zkřížených kopí, podobně jako v kultu Svantovíta.

Za zmínku, v nepřeberném množství slovanských bohů, stojí dualistické božstvo Černobog a Bělbog (Bělboh). Luticové uctívali boha plodnosti Pripegalu, kterému byly přinášeny lidské oběti, především z řad křesťanů, jak popisuje arcibiskup Adelgott. Lidské oběti byly přinášeny i bohu Provemu. Byl bohem spravedlnosti a místo kultu měl ve Starogradě. V našich krajích je známa i bohyně smrti (spíše démon smrti) Morana, především díky lidové tradici – vynášení smrtky a jejímu vhození do vody. Morana byla bytost nižšího řádu, která byla v období českého národního obrození ztotožněna s bohyní smrti a zimy.