N12 Náboženství Keltů

PŮVOD KELTŮ

Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, a představovaly tzv. laténskou kulturu. Název Kel toi se poprvé objevuje v 6. stol. př. Kr. ve spisech řeckých autorů. Keltové patřili do jazykové skupiny kelto-italické, která tvořila součást západní větve indoevropské populace. Vědci je řadí k Indoevropanům, kteří přibližně od třetího tisíciletí před Kristem sídlili v oblasti mezi Karpaty a Kavkazem. V Čechách se objevili přibližně v 8. století př. Kr. Zde převážně sídlil kmen Bójů, podle kterých se jmenuje naše území Boiohemum – Bohemia. Z oblasti východní Evropy expandovali především v 5. a 4. století př. Kr. na území současného Španělska, Itálie, Švýcarska, Irska a Británie. Jiné kmeny pronikají přes Balkán a Bospor do Malé Asie. I když se dnes o Keltech hovoří jako o zakladatelích evropské civilizace, Řekové a Římané je považovali za jedny z největších barbarů. Podle starověkých autorů milovali válku, boj a dobrodružství stejně jako zábavy a hodování. Kelty Římané nazývali Galy (Francie), Helvéty (Švýcarsko), Britony (Británie), Galaty (Malá Asie). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

PRAMENY

Keltské náboženství je poměrně těžce popsatelné, protože studium keltského náboženství znesnadňuje nedostatek pramenů. Informace čerpáme z archeologických nálezů a i ty jsou převážně o keltské kultuře, řemeslech, zbraních a platidlech, podstatně méně nálezů je ryze náboženských. Písemné prameny máme pouze zprostředkované, a to od Řeků a Římanů. Čerpáme od Hekataia z Mílétu, Hérodota, Strabóna, Tacituse, Plútarchose, Avienusa a dalších. Jedním z nejdůležitějších autorů písemných pramenů je Gaius Julius Caesar se svým dílem Zápisky o válce galské. Souhrn písemných pramenů od Řeků a Římanů se nazývá Interpretatio romana. Díky těmto pramenům můžeme alespoň částečně rekonstruovat keltský panteon. Zde však musíme vzít v úvahu, že se jedná o pohled zvenčí a keltští bohové jsou porovnáváni s bohy římskými. Pokud jsou jejich vlastnosti přibližně stejné (z pohledu Římana), jsou keltským bohům přiřazována jména římských bohů. Od samotných Keltů nemáme žádné informace. Platil u nich zákaz jakýchkoliv písemných záznamů ohledně náboženství, jejich kněží neuznávali písmo, uznávali pouze „písmo přírody“. Keltové tedy měli v náboženství rituální zákaz psaní, písemné zaznamenávání nauky považovali za bezbožnost a hřích. Proto i nauka byla hlásána pouze ústní formou. V běžném životě používali řecké písmo.

KELTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Vzhledem k absenci původních písemných pramenů se musíme spoléhat na zprávy z Interpretio romana a irské texty, které byly sepsány již v křesťanském prostředí v 6. – 8. století, a pohanský nadpřirozený svět byl upraven tak, aby byl poplatný své době. Kořeny náboženství je třeba hledat u Indoevropanů, z nichž po příchodu do Evropy vznikly i keltské kmeny. Tyto kmeny se asimilovaly s původním obyvatelstvem a došlo k vzájemnému propojení náboženských představ. Toto je dobře vidět na postavení ženských bohyň, které pravděpodobně Keltové převzali od původního obyvatelstva. Tyto matriarchální mateřské bohyně se vdaly za původní indoevropské bohy, díky čemuž postupně vznikl nový keltský panteon. Náboženství bylo polyteistické a vyznačovalo se i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům a posvátným hájům. V keltském náboženství se objevuje na jedné straně vyhrocená zbožnost, na druhé straně neobyčejná krutost a brutalita při některých bohoslužbách. Toto je potvrzeno většinou starověkých autorů. O keltských názorech na vznik a zánik světa nevíme téměř nic, můžeme však usuzovat, že podobně jako ve většině ostatních indoevropských náboženství byl svět stvořen zrozením z Matky Země. Co se týče zániku světa, lze se domnívat, že podle keltské víry mělo nakonec nebe spadnout na zem. Hádáme tak podle slavných tvrzení, jako „nebojíme se ničeho jiného, než že by nám mohlo nebe spadnout na hlavu" (sdělení podunajských Keltů Alexandrovi Velikému). Za zmínku stojí víra v nesmrtelnou lidskou duši (viz. níže).

BOHOVÉ

Keltové neměli tak propracovaný systém božstev jako Řekové nebo Římané. Základem původního náboženství byl kult bohyně matky, později známé jako bohyně Danu. Dále to byl kult přírodních sil a kult hrdinů. Bohyně Danu vládla přírodě, ostatní bohové ovládali společnost lidí. Někteří bohové jsou těžce zařaditelní. Bohy nacházíme v podstatě všude, protože i většina věcí má svého boha. Můžeme zde nalézt bohy hor, pramenů a řek, obydlí, popřípadě i klasické bohy války, moře a další. Navíc, podle představ Keltů, jsou bohové většinou abstraktní, vystupují jako neosobní duchové nebo příšery. Z tohoto důvodu se pravděpodobně ani nezachovalo jejich zobrazení. Keltové na rozdíl od Římanů, kteří žili většinou ve městech, obývali převážně venkov a žili bezprostředně s přírodou. Vyznávali náboženství „země“, uctívali prameny, hory, zvířata a stromy. Nejposvátnějším stromem byl dub porostlý jmelím, který čerpá svoji sílu z nebes. Vyšší formy náboženství se objevily až několik století před naším letopočtem. Zde nastává problém ve správné orientaci mezi bohy, protože v galořímských nápisech je např. Mars zmiňován více než 50 keltskými jmény, a podobně to je u ostatních bohů. V současné době známe přibližně kolem tří set jmen bohů a několik stovek jejich různých názvů a mutací. Díky zprávě antického básníka Lucanuse z Cordoby (39-65 po Kr.) jsme schopni sestavit nejvyšší původní keltskou božskou triádu, a to Teutas(e), Tranis(e) a Esus(a).

Teutates

Je odvozen od slova teuta, což znamená bůh obce nebo státu. Jeho atributem byly beraní rohy. Někdy se mu dával přídomek „Loucetius“, což označovalo boha nebe a světla. Za tímto válečným bohem se skrývá starokeltský bůh nebe. Caesar jej ztotožňuje s římským bohem Marsem.

Tranis (Taranis)

Odpovídá římskému Jupiterovi. Taranis se odvozuje od galského slova „taran“ – hrom. Jeho atributem bylo kolo, symbolizující rok. Byl nazýván pánem nebes, vládcem vesmíru, pánem roku a bitev. V Chesteru v Anglii byl nalezen nápis z roku 154 po Kr., který zní: I(ovi) O(ptimo) M(aximo) Tanaro.

Esus

Odpovídá římskému Merkurovi a byl uctíván jako ochránce obchodu. Jeho název se pravděpodobně odvozuje od gotského „hais“ – zářící (Zeus). S Esusem často splývá keltský bůh Cernunnos – božský jelen, který byl bohem života, plodnosti a pánem zvířat.

Mezi další nejznámější božstva patří Ogmios, který byl ztotožňován s římským Herkulem, bohyně války Mórrígan, Danu – Matka Země, Epona – bohyně koní a oslů. Dále existovaly bohyně, které příslušely k určitému místu, jehož byly ochranitelkami. Např. Genava pro město Ženevu, Vienna pro francouzské město Vienne. Také byly uctívány posvátné zvířecí bytosti např. kanec, kůň, býk, kohout, jelen, labuť a další. Některé byly např. průvodci do podsvětí, jiné zastupovaly samotné božstvo. Posvátné byly i rostliny, např. dub, habr, jmelí.

Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hypotézy. Situace je ztížena i tím, že na své pouti Evropou se Keltové setkali s různými civilizacemi, jejich kulturami, náboženstvím a bohy. Je předpoklad, že si osvojili nebo zčásti převzali jejich božstva včetně kultů a mýtů.

KNĚŽÍ

Když slyšíme o náboženských funkcích Keltů, většinou se nám vybaví slovo Druid, zlatý srp a kouzelný nápoj, jak je známe ve zpopularizované verzi komiksu Asterix a Obelix. Pravda je poněkud odlišná. Podle Strabóna se kněžská vrstva dělila do tří tříd. Druidové byli nejvyšší třídou, byli „vědoucí“. Vates byli věštci a jasnovidci, bardové se zabývali mluveným slovem a obojí byli podřízeni druidům.

Druidové

nebyli pouze kněží, ale byli váženou keltskou inteligencí, která vstupovala do běžného života v roli soudců, diplomatů. Měli výsadní postavení v oblasti teologie, přírodovědy, lékařství, vojenství a znalosti technologií. Dle Diodóra Sicilského základem nauky byla víra v nesmrtelnost duše, posmrtný život a opětovný návrat duše do jiného těla. Druidové učili, že tato skutečnost člověku ukazuje, že nemusí mít strach ze smrti, ale naopak odvahu k životu. Smrt byla svým způsobem oslavována a narození vyvolávalo smutek. Caesar považoval neprávem tuto nauku za psychologickou hru s věřícími, za účelem potlačení strachu ze smrti a naopak k zvýšení statečnosti v boji. Druidové sloužili bohům, dohlíželi na všechny obětní obřady a určovali náboženské normy. Stanovovali zákony a sloužili také jako rozhodčí sporů mezi jednotlivci i skupinami, popřípadě mezi jednotlivými kmeny. Určovali též posvátná pravidla tzv. geis. Těmito pravidly se museli řídit jak jednotlivci, tak celé kmeny. Zachovávání geis mělo jako důsledek vzrůst „štěstí“ a předností bylo, že se dá uniknout mnoha zbytečným zlům. V případě neuposlechnutí těchto nařízení měli druidové možnost viníky vyloučit z náboženského společenství, což bylo v podstatě vyobcování ze společnosti. Slovo druid je odvozeno od keltského výrazu pro dub – druis, nebo od slova dru-vid – velmi znalý. Obě možnosti připadají v úvahu. Druidové byli osvobozeni od vojenské služby a daní. Tyto výhody a úcta, kterou požívali, lákala mnohé Kelty, aby se stali rovněž druidy. Ovšem stát se druidem nebylo až tak jednoduché. Učení trvalo minimálně patnáct let, norma byla dvacet let. Veškerá výuka probíhala bez písemných podkladů, adept se musel naučit vše nazpaměť, protože písemný záznam učení byl považovaný za svatokrádež. Učení bylo tajné, plné esoteriky a mnoha zasvěcení. Po absolvování výuky a složení všech zkoušek se stal adept druidem. V jejich čele stál hlavní druid, který byl volený ostatními. Všichni druidové se každý rok pravidelně scházeli na výročních sněmech, kde se patrně probíraly otázky jednoty keltského náboženství. S příchodem římské moci vliv druidů postupně slábl, až takřka vymizel. Římu se nelíbil velký vliv druidů, a proto potíral tuto kastu kněží. Tento římský boj začal plně za Augusta. Za Tiberia povstali Galové, povstání bylo potlačeno a mnoho kněží bylo ukřižováno. V době vlády Claudia a Nera se druidi museli stáhnout až na ostrov Mona, který byl po staletí centrem jejich kultury. Tento ostrov se díky válečnickému umění Keltů dlouhá léta vyhýbal přímému římskému útoku. Roku 61 našeho letopočtu však ostrov podlehl. Lidé byli zabiti a ostrov vypálen. To byla pro keltskou a druidskou kulturu osudná rána. Druidismus byl zakázán a kněží se museli skrývat, aby nebyli popraveni. Nástupci druidů později převzali křesťanské učení, které jim bylo zřejmě blízké, a stali se zakladateli středověkých církevních škol. Kolem roku 1000 po Kr. druidismus jako celistvý náboženský systém vymizel.

Vates

Byli věštci a jasnovidci, prováděli oběti stejně jako druidové. Jedním z jejich úkolů bylo uchovávat a předávat dál posvátné ústní tradice.

Bardové

Strabo popisuje bardy jako pěvce a básníky. Bardové byli mistři slova, kteří dokázali díky mnohaletým cvičením vdechnout život každé básni nebo příběhu. Jejich vyprávění nebo zpěvy trvaly i několik dnů. Dalo by se říct, že provozovali magii mluveného slova. Toto ústní předávání příběhů vynahrazovalo Keltům písemné záznamy.

BOHOSLUŽBA, KULT

Keltové věřili, že ve všech věcech je přítomen nějaký duch, jejich bohové byli zasazeni do přírody. Z tohoto důvodu byla celá příroda posvátná, v podstatě každý strom, pramen, řeka nebo hora. Proto mohlo být místo kultu kdekoliv v přírodě. Tato kultovní místa nazývali Keltové nemeton (nemed – svatý). Většinou se tato místa nacházela na vrcholech hor, u pramenů, v rašeliništích, ale především v lesích a hájích, protože strom byl pro Kelty posvátný. Strom představoval pomyslnou osu světa, kolem ní se soustřeďoval kosmický řád a spojovala tři světy. Dolní – podzemní svět prvotních sil, střední – ten, ve kterém žijeme a horní – svět bohů. Nejposvátnějším stromem byl dub, protože často odolal úderům blesků – nebeským ohňům boha Taranise. Posvátný dubový háj se nazýval drunemeton. Mezi podobně posvátná místa jako byl háj, se počítají i posvátné prameny. Pramen byl místem styku s jiným světem – podsvětím. Byl zdrojem regenerace a uzdravení, životní síly. K posvátným pramenům většinou Keltové chodili s mísami, neumývali se vodou přímo z pramene, nýbrž ji nalévali do mísy, z níž se napili, a pak si opláchli tváře a ruce. Namočení rukou do pramene považovali za svatokrádež. Například za svatý pramen byl považován pramen Seiny (Zde byla pravděpodobně uctívána bohyně Sequana). Toto místo navštěvovali nemocní, kteří prosili o uzdravení a jako obětinu nosili drobné předměty, které znázorňovaly část těla, kterou chtěli vyléčit. Tyto předměty vhazovali do prameniště. Množství těchto předmětů bylo nalezeno i v Duchcově v Čechách.

Mimo přírodu měli Keltové i posvátné okrsky pod širým nebem, tzv. Viereckschanzen. Jednalo se čtyřúhelníkové valy o straně mezi 50-200 metry. Val byl hliněný a většina vnitřní plochy nebyla zastavěná. Chrámy byly pro Kelty neznámou věcí. Ty poznali až pod vlivem Římanů. Protože keltští bohové nebyli personifikováni a pozornost se obracela směrem k přírodě, proto ani nedošlo k většímu rozšíření těchto staveb. Chrámy byly většinou postaveny z kamene. Jejich vnitřní část se nazývala cella, měla kruhový tvar a okolo bylo postaveno sloupoví nebo ochoz, aby kolem chrámu mohlo procházet procesí. Vnitřek byl vyzdobený cennými předměty a sochami bohů. Známe pouze několik těchto chrámů, jedním z nich je chrám na vrcholu Puy de Dome, nebo věž ve Vésonu v Périgueux.

Ke svým obřadům používali Keltové obyčejné kameny. Kamenné tabule používali jako oltář. Většinou do nich byly vytesány mísovité prohlubně. Tyto prohlubně se používaly při obětování. Významné oběti prováděli druidové, ostatní vates pod dohledem druidů. Oběťmi si lidé vyprošovali příznivý průběh závažných událostí, dobré zdraví, ochranu majetku a vítězství v boji. Jako obětiny se používalo zrno a ovoce, ze zvířecích obětí to byla celá škála obětovaných zvířat, od psa přes kance až po koně. Někdy se obětovalo i zlato a stříbro, popřípadě zbraně, které pocházely z válečné kořisti.

Jak popisuje Caesar, součástí obřadů byla především lidská oběť, to dokládají i jiní četní antičtí autoři a potvrzují archeologické nálezy. Lidé byli obětováni různými způsoby, každý bůh požadoval jiný druh oběti. Oběti boha Teutase byly ponořeny do kádě a utopeny, oběti Taranisovi byly upalovány v dřevěných panácích. Oběti pro Esuse byly pověšeny na posvátný strom a podříznuty. Běžné bylo ukřižování v posvátném háji, postupné usmrcení oběti šípy, useknutí hlavy, nebo její rozdrcení rituálním mlatem. Jednou z dalších obětí byla tzv. trojitá smrt. Archeologickým dokladem je případ Lindowského muže, nalezeného v rašeliništi Lindow Moss v Británii, který byl takto zabit. Pokud lze průběh rituálu rekonstruovat, byl Lindowský muž udeřen do hlavy (pravděpodobně sekerou), ale ne tak silně, aby ihned zemřel. Poté byl škrcen smyčkou, ale tak, aby ani to nezpůsobilo okamžitou smrt. Po těchto dvou „zabitích" byl v bezvědomí vhozen do bažiny, takže se také utopil. Zemřel tedy „trojitou smrtí“. Lidských obětí se používalo i k věštění. Oběť byla seknuta mečem do boku, nebo jí byla provrtána bránice a dle křečí těla, množství vytékající krve a její barvy byla věštěna budoucnost. Potřeba lidských obětí vysvětluje, proč justice většinou odsuzovala k smrti a proč Keltové nebrali zajatce.

Alespoň ve zkratce je třeba se zmínit o kultu hlavy. Titus Livius píše o smrti konsula Lucia Postumia v boji s Galy roku 216 př.n.l.: „Výzbroj padlého vojevůdce spolu s uťatou hlavou přinesli Bójové vítězoslavně do svého nejposvátnějšího chrámu. Potom hlavu vyprázdnili, stáhli z ní kůži, jak je u nich zvykem, a lebku vyložili zlatem. Lebka jim pak sloužila za posvátnou nádobu, ze které o slavnostech konali úlitbu. Hlava totiž byla poskytovatelem životní síly, kterou si uchovávala i poté, co byla oddělena od těla. Proto byly hlavy usekávány přemoženým, aby chránily a dodávaly sílu svým přemožitelům. Čím více hlav člověk ukořistil, tím více měl síly a byl statečnější. Lze říci, že čím byl zabitý člověk statečnější či bylo jeho postavení význačnější, tím byla jeho hlava váženější a mocnější. Hlava totiž byla část těla, která dle Keltů obsahovala duši. Kdo vlastnil hlavu člověka, mohl vlastnit i jeho duši. Římané se snažili udělat přítrž těmto strašným obřadům, kde byli obětováni lidé, což se jim postupně dařilo, a to především omezováním moci druidů.

Mezi další rituály můžeme počítat rituály sbírání rostlin, léčebné rituály, věštebné a jiné. O těchto ostatních rituálech máme opět pouze zprostředkované informace, a to jenom zlomkovité, což nám nedovoluje je seriózně prozkoumat.

POSMRTNÝ ŽIVOT

Keltové věřili, že duše všech lidí jsou nesmrtelné a že po určité době vstupují do jiného, dalšího těla, ve kterém znovu žijí. Duše tedy neumírá, ale po smrti těla vstupuje do dalšího světa, odkud se po určité době vrací zpět na svět v jiném těle. Díky této nauce neměli Keltové strach ze smrti a v boji se vyznačovali neobyčejnou odvahou. S vírou v nesmrtelnost úzce souvisí i kult mrtvých. Významní mrtví byli pohřbíváni s velkou slávou. Byli ukládáni do dřevěných zastřešených komor na kultovní vozy, byli vybaveni zlatými šperky, zbraněmi a různými předměty denní potřeby. Některé předměty kladené do hrobu byly záměrně ničeny, tzv. rituálně zabity. Nad tuto bohatě zdobenou pohřební komoru byla navršena mohyla. Některé mohyly byly až šest metrů vysoké a měly průměr okolo čtyřiceti metrů. Hrob řadového Kelta byl podobný současným hrobům, s menší posmrtnou výbavou. Mrtvým se dávalo pod jazyk semínko stromu. Jak z něj rostl strom, kořeny obepínaly mrtvé tělo a zemřelý člověk se stával součástí rostoucího stromu. Podle galských tradic byla říše mrtvých krásnou zemí (ostrovem), do které se plulo skleněnou lodí. V ní se nacházely úrodné roviny porostlé stromy, které plodily stříbrná jablka. V této zemi člověk zapomněl na všechny strasti pozemského života. Byla zde velká stáda vepřů, což umožňovalo stále konat hostiny a v potocích teklo víno a medovina. Zemřelí lidé byli věčně mladí a krásní. Ostrov mrtvých v keltské tradici se jmenoval Avalon.

DNEŠNÍ KELTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ - NOVOPOHANSTVÍ

Návrat k pohanství přinesl až romantismus. Tradicí novopohanství rozumíme především vědomý návrat k předkřesťanským evropským náboženským systémům. Tento návrat může být věrný buď jedné evropské tradici (Keltové, Germáni, Slované, apod.), nebo se může pokoušet přebírat různé prvky ze všech těchto zaniklých náboženství nebo z antických kultů. Vědomé přihlášení k této novopohanské tradici mění i význam slova „pohan“. Zatímco běžně je toto označení spíše nadávkou těm, kdo nepřijali monoteistické náboženství (z latinského paganus - venkovan), novopohané se k tomuto pojmenování s hrdostí hlásí. Vyjadřují tím zpravidla i protest proti křesťanské společnosti.

Své vzkříšení zažila keltská tradice – náboženství v průběhu 18. století. Tehdy vzniklo několik organizací příznivců keltského náboženství a těch, kdo se považovali za druidy a bardy, tedy příslušníky keltské kněžské vrstvy. V roce 1781 založil Henry Hurle Druidský řád, tajnou společnost podle zednářského vzoru. Tuto skupinu, podobně jako většinu podobných mystických spolků té doby, ovlivnil Jakob Boehme. Byl to protestantský mystik, vycházel z učení Mistra Eckharta, alchymista a hermetik, který měl rovněž vliv na rosenkruciánské, zednářské a teosofické společnosti. V posledních desetiletích 18. století se "zednářský druidismus" šířil i v Americe. Někteří radikálové byli dokonce přesvědčeni o druidském původu zednářství a rosenkruciánství. Mystikové se ze zednářských a rosenkruciánských skupin přesouvali do druidských řádů a v podstatě mezi nimi nebyl rozdíl. Hnutí bylo silně ekumenické (arcidruid se v roce 1878 modlil i k indické Kálí). Například Albiónská lóže Starobylého řádu druidů v Oxfordu přivítala za svého člena pozdějšího britského ministerského předsedu Winstona Churchilla (1874–1965). Blízko novodobých druidů stál i Gerard B. Gardner (1884–1964), zakladatel čarodějnického hnutí Wicca a inspirátor mnoha druidů i keltských společenstev. V současné době působí několik druidských skupin, které se poněkud odklánějí od "zednářského druidismu" minulých století. K těmto "neodruidským" hnutím patří Řád bardů, ovatů a druidů (OBOD), který se prý vyvinul z původního Druidského řádu z roku 1781, a zvláště Ar n Draiocht Fein - Náš vlastní druidismus, založený Isaacem Bonewitsem. Ten zdůrazňuje badatelský přístup a "směs dávných postupů a moderní reality". Tímto způsobem má být znovu vytvořen všeevropský (či indoevropský) druidismus z kořenů nejen keltských, ale i baltských, germánských, slovanských, starořeckých a starořímských.

SHRNUTÍ

Hodnocení keltského náboženství je problematické z několika důvodů. Zásadním problémem je, že nemáme žádné přímé keltské prameny. Druhým problémem je současná románová popularizace keltských tradic a náboženství, která se zcela vymyká realitě. Musíme počítat i s tím, že prameny z Interpretio romana jsou psány tendenčně. Zaměříme-li se na prokazatelná fakta, můžeme konstatovat, že postrádáme monoteismus, milující bytost. Keltské náboženství neodpovídá na zásadní otázku, kdo jsem, kam kráčím a k čemu to je dobré. I když Keltové tvrdí, že lidská duše je nesmrtelná, reinkarnace neřeší otázku, co je nosnou součástí lidské bytosti. Je to duše, která si pamatuje předchozí těla a minulé životy, nebo naopak tělo je nadřazeno duši? Lidské bytí potom postrádá smysl, nehledě na to, že je nepoměr mezi těly a dušemi. Vezmeme-li v úvahu, že dnes žije cca šest miliard lidí a v období starého Říma to zřejmě nebyla ani miliarda, kde byl zbytek duší, když nebyla těla k dispozici? Je konečný počet duší, nebo vznikají další (a jak)? Dalším problémem jsou lidské oběti. Nevím, jak může být bohu příjemná oběť v podobě upalovaných, podřezaných nebo ukřižovaných lidí. I kdyby bylo vzato v úvahu, že se to bohům líbí, co potom nešťastníci, kterým byla provrtána bránice a z jejich křečí a barvy krve bylo věštěno jenom z důvodu, jestli bude dobrá úroda, popřípadě vyhraji-li nějakou válku. Toto náboženství musíme odmítnout podobně jako všechna předchozí. Závěrem ještě k novopohanství. Mám odůvodněné podezření, že většina jeho přívrženců nemá ani tušení, o čem jejich víra je. A ti, kteří chtějí opravdu toto náboženství obnovit, budou mít zřejmě problémy s trestním právem, protože vražda je vražda, byť se jí říká oběť.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Co skutečně víme o keltském náboženství doby [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/karl/01.htm

Druid [on-line], Poslední aktualizace 7. 11. 2011 [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druid

Druidové | Magie a náboženství druidů [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.keltove.cz/view.php?cisloclanku=2005113089

Druidové – šamani Keltů [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.akropolis.cz/default.asp?page=document&4=10003119

Druidové v proměnách doby [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/druidove.php

Druidismus a náboženství Keltů [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.fantasyplanet.cz/clanek/druidismus-a-nabozenstvi-keltu

Galie [on-line], Poslední aktualizace 1. 3. 2012 [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Galie

Keltové [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.antiskola.eu/referaty_cz/index.php?page=show_detail&come_from=home&id=13372&cast=4

Keltové [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://druidova.mysteria.cz/UVAHY_A_ZAMYSLENI/O_NOVOPOHANSTVI.htm

Keltská mytologie [on-line], Poslední aktualizace 9. 2. 2012 [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Keltská_mytologie

Náboženství Keltů druidů [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.archeolog.cz/encyklopedie/keltske-nabozenstvi/

Keltské náboženství [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://www.keltove.info/nabozenstvi.html

Keltské náboženství a mytologie [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://encyklopedie.vseved.cz/keltské+náboženství+a+mytologie

Keltové-náboženství,druidové,posvátné lesy,stezky... [on-line], [Citováno 5. 3. 2012], Dostupné na: http://amatorypair.blog.cz/0704/keltove-nabozenstvi-druidove-posvatne-lesy-stezky

Ostatní dokumenty

EDEL, Momo a WALLRATH, Bertram. Keltové duchovní děti Evropy. Horní n. 5, Olomouc: Fontána, 2009, ISBN 978-80-7336-524-0

HRABÁKOVÁ, Luďka. Stručné dějiny kultury. Liberec: Technická universita v Liberci, 2011

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984

MORÁVEK, Václav. Lidská oběť ve starověké Evropě. Pardubice: Universita Pardubice, Fakulta filozofická, 2007

VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2009, ISBN 80-7277-066-7