KELTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Vzhledem k absenci původních písemných pramenů se musíme spoléhat na zprávy z Interpretio romana a irské texty, které byly sepsány již v křesťanském prostředí v 6. – 8. století, a pohanský nadpřirozený svět byl upraven tak, aby byl poplatný své době. Kořeny náboženství je třeba hledat u Indoevropanů, z nichž po příchodu do Evropy vznikly i keltské kmeny. Tyto kmeny se asimilovaly s původním obyvatelstvem a došlo k vzájemnému propojení náboženských představ. Toto je dobře vidět na postavení ženských bohyň, které pravděpodobně Keltové převzali od původního obyvatelstva. Tyto matriarchální mateřské bohyně se vdaly za původní indoevropské bohy, díky čemuž postupně vznikl nový keltský panteon. Náboženství bylo polyteistické a vyznačovalo se i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům a posvátným hájům. V keltském náboženství se objevuje na jedné straně vyhrocená zbožnost, na druhé straně neobyčejná krutost a brutalita při některých bohoslužbách. Toto je potvrzeno většinou starověkých autorů. O keltských názorech na vznik a zánik světa nevíme téměř nic, můžeme však usuzovat, že podobně jako ve většině ostatních indoevropských náboženství byl svět stvořen zrozením z Matky Země. Co se týče zániku světa, lze se domnívat, že podle keltské víry mělo nakonec nebe spadnout na zem. Hádáme tak podle slavných tvrzení, jako „nebojíme se ničeho jiného, než že by nám mohlo nebe spadnout na hlavu" (sdělení podunajských Keltů Alexandrovi Velikému). Za zmínku stojí víra v nesmrtelnou lidskou duši (viz. níže).