DOBA CÍSAŘSKÁ (31 př. Kr. – 476)

Dějiny císařského Říma trvaly necelých pět století. Během této doby se vystřídaly na trůnu přes dvě stovky císařů, jejich manželek, popřípadě jejich dětí. Mnozí z nich byli skutečné osobnosti, které zasáhly do chodu Římské říše, mnoho dalších známe pouze podle jména. Prakticky už od dob republiky se králové a později císařové považovali za osoby bližší bohům než prostí lidé. V Římě také platilo z dřívějších dob pravidlo pro uctívání bohů a oběti, ono „Dávám, abys mně dal“. Ke zbožštění císařů tedy docházelo nejen kvůli zásluhám o Římskou říši, ale i z důvodu jejich obrovské moci a pocitu, že jsou bohům blíž. Pro běžný lid byla jejich moc nepochopitelná (na přelomu letopočtu žilo v Římě přes milión obyvatel – včetně otroků). Z toho logicky vyplývalo, že jediným způsobem jak takovéhoto mocného člověka uctít, je vytvořit mu kult. Kult se ale mění oproti dřívější době v tom, že císař se stává bohem ještě za svého života. Díky zbožštění se císaři stavěly chrámy, byly přinášeny oběti, slavena různá výročí a byly pořádány hry k jeho poctě. V pozdním císařství se císař stává absolutním monarchou, vůči obyvatelstvu vystupuje jako pán a živoucí bůh. I díky tomu se obřady a slavnosti měnily podle přání jednotlivých císařů, popřípadě se vytvářely nové. Např. v Římě měly své chrámy císaři Julius Caesar, Augustus, Claudius, Markus Aurelius, Traján, Vespasián a další. Tento kult byl státní, oficiální a zdaleka nenaplňoval náboženské tužby běžného Římana. Významným rysem v tomto období je pronikání východních a rozšíření stávajících orientálních kultů v hlavním městě. U těchto orientálních kultů, které již v Římě existovaly, dochází k velkému oživení, i nové příchozí kulty se okamžitě ujímají a vystupují do popředí. Důvodem bylo, že přinášely citový mysticismus, který byl strohým Římanům dosud v podstatě neznámým. Jednalo se hlavně o rozšíření egyptského kultu bohů Isis a Osiridise. Z tajných kultů byl jedním z nejproslulejších kult Velké Matky Kybele a jejího milence Attise. Z Iránu přichází kult boha světla Mithry. Správa Římské říše byla vysoce centralizovaná, ale to nebránilo tomu, aby v dobytém území nezůstal původní vládce, pokud se podrobil Římu. Z toho vyplývá, že na tomto území zůstala i původní božstva se svými kulty, naopak většinou se tito bohové dostávají i do Říma.

Bohové jako byl Jupiter, jeho matka Juno, Venuše, Minerva, Mars, Vulkán a další byli uctíváni spíše v kultu oficiálním. Otázka posmrtného života nebyla až tak důležitá jako v náboženstvích jiných národů, všeobecně se věřilo, že zesnulý Říman se automaticky připojí k množství svých předků, kteří byli uctíváni kultem. Nadále platí, že vzdělávání kněží a běžných lidí v otázkách víry neexistovalo, nebyla stanovena žádná pevná dogmatika. Náboženství zůstává i nadále ritualistické, kde hlavním tématem je oběť. U oběti bylo nejdůležitější, aby byla správně vykonána.

Židé a křesťané

V obrovském množství pohanských náboženství a bohů měl vyjimečné postavení judaismus. Toto náboženství bylo přesně zadefinováno věroučně i organizačně. Víra byla přísně monoteistická. Židé vycházeli ve svém náboženství z pravdy, kterou jim zjevil sám Bůh - Jahve. Toto bylo zaznamenáno v množství knih, které jsou známy pod názvem Starý zákon. Jejich jediný Bůh na co rozdíl od jiných římských bohů byl nehmotné podstaty, stvořitel vesmíru, země a všeho, co je na ní. Jeho jméno nebylo dovoleno Židům ani vyslovit. Význačným rysem tohoto náboženství byla víra v příchod mesiáše, který byl předpovídán řadou proroků. Na jeho příchod se Židé připravovali tím, že přísně dodržovali rituální a morální předpisy Starého zákona (např. Desatero Božích přikázání). Své výlučné náboženské postavení zdůrazňovali i přesvědčením, že oni jediní jsou vyvoleným Božím národem. To vyvolávalo řadu povstání proti okupaci Římanů, která byla vždy tvrdě potlačena. Jahvův kult byl soustředěný do jediného chrámu v městě Jeruzalém. V jiných městech měli Židé pouze synagogy – modlitebny, kde se scházeli za účelem modlitby, čtení a výkladu starozákonních textů.)

Židovské náboženství mělo v Římské říši zvláštní výsady. Bylo uznáváno za náboženství a třebaže Židé nebyli příliš oblíbeni, jejich víra přesto vzbuzovala respekt a v některých kruzích přitahovala pozornost. Často se stávalo, že se k nim pohané přidávali. Je zajímavé, že Římané povolili toto monoteistické náboženství, které odmítalo ostatní bohy. Důvodů bylo několik. Jednak židovská populace byla značně rozsáhlá, Židé tvořili cca 8-9% obyvatelstva, což je více, než kolik bylo Židů v Evropě před rokem 1939. Židé také nikomu nebránili, aby obětoval pro ně pohanským bohům. Nejdůležitějším prvkem ale bylo to, že Židé zastávali širokou škálu zaměstnání ve městě i na venkově. Pracovali v zemědělství, byli rejdaři atd., postupem času se stali i městskými úředníky a převzali veřejné finanční náklady, což byla věc, které se Římané zdaleka vyhýbali. Protože Židé jsou rození obchodníci, rostla v tichosti jejich moc. Nezřídka si od nich půjčoval i sám císař, dluh byl kolikrát odpuštěn za různé protislužby pro židovskou minoritu.

Očekávání mesiáše bylo naplněno příchodem Krista, kterého však židovští velekněží jako mesiáše nepřijali a nechali jej ukřižovat cca kolem roku 30 n. l. (narození Krista je o několik let spíše, než se počítá náš letopočet, z důvodu chybného výpočtu Dionýsa, který místo židovských tabulek použil pro výpočet Pesachu křesťanské tabulky, čímž vznikla odchylka 2 - 4 roky). Vzniklé křesťanské společenství nikdy nebylo Židy – veleknězi, zákoníky, farizeji a další elitou národa (tím i většinou národa) přijato. Byli považováni za sektu. Tito křesťané se rozšířili i do Říma, kde byli úspěšní ve svém hlásání víry. Netrvalo to dlouho a byli dáni na index a pronásledováni jako nepřátelé státu. Proč k tomu došlo? Jak už bylo řečeno, náboženská politika římského státu byla nejvýš tolerantní. Obyvatelé římské říše mohli svobodně uctívat Venuši, stejně jako Jupitera. Příchod křesťanství však učinil této náboženské toleranci konec. Důvod je třeba hledat u křesťanů samotných. Kdyby se spokojili, že by Krista uctívali jako svého zvláštního boha a postavili jej na úroveň ostatním bohům, nikdo by si jich ani nevšiml. Problém spočíval v tom, že křesťané si dělali nárok na to, že jediným a pravým Bohem je jejich Bůh. Všechna ostatní božstva odmítali, a tak se dostali do zásadního rozporu se státním náboženstvím. Protože ze svého přesvědčení vyvozovali v denním životě praktické důsledky a zdržovali se všeho, co bylo nějak ve spojení s pro ně pohanským kultem, ocitli se v absolutní izolaci a svému okolí se jevili jako vyslovení nepřátelé celého náboženského, kulturního a veřejného života Římské říše. Nepřátelskou náladu vůči křesťanům stupňovali i Židé, kteří chtěli, dle nich, tuto sektu za každou cenu zničit. Uzavřenost křesťanů vůči okolnímu světu dodávala na věrohodnosti i pomluvám, že se při bohoslužbách dopouštějí nemravností, pojídají lidské maso atd. Proto se poznenáhlu ujímalo přesvědčení, že křesťané jsou rušiteli náboženského míru, a tím ohrožují i římský stát. Díky tomu dochází ke střetu se státní mocí. Neoblíbenosti křesťanů využil císař Nero, který křesťany obvinil z požáru Říma, a tím dochází s přestávkami k jejich dlouhému pronásledování, které trvalo až do roku 313, kdy Ediktem milánským byla křesťanům dána svoboda vyznání a jejich náboženství bylo zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. Za tuto dobu bylo zavražděno podle posledních výzkumů z hlediska soudních protokolů, očitých svědků, kultu mučedníků a množství jejich hrobů něco mezi 600 tisící až necelým milionem lidí. Mimo tento počet zavražděných byl několikanásobně větší počet křesťanů, kteří byli mučením zmrzačeni a jinak perzekuovaní. Toto náboženství však mělo mimořádnou přitažlivost, protože hlásalo rovnost bez ohledu na původ, stav, majetek a byla zde naděje na lepší posmrtný život. Také byl kladen důraz na morální hodnoty. V tomto všem je obrovský rozdíl mezi křesťany a římskými kulty. Křesťané tvrdili, že každý člověk, včetně otroka, si je rovný před Bohem. Polyhistor Varro naopak tvrdí, že otrok je „nářadím, které může mluvit“. Každý křesťan, který byl chycen, byl nejdříve tázán, chce-li odpadnout a obětovat bohům. Pokud tak učinil, byl propuštěn. Velká většina raději volila smrt, než by zapřela svého Boha.

Zánik Římské říše

Koncem 3 st. dochází k postupnému úpadku říše, rostou nájezdy barbarů a klesá obranyschopnost. Podobně to je s řemesly i obchodem, postupně se přestává platit penězi, nastupuje výměnný obchod, města se postupně vylidňují. Konstantin Veliký založil nové hlavní město – Konstantinopol (dnešní Cařihrad). Po zrovnoprávnění křesťanství se jeho moc upevňuje a císař Theodosius prohlašuje křesťanství za jediné a státní náboženství. Pohanské kulty postupně slábnou a roku 392 dochází k jejich úplnému zákazu, roku 393 jsou zakázány olympijské hry. I když byly tyto pohanské kulty oficiálně zakázány, neznamenalo to jejich okamžitý zánik. Například olympijské hry pokračovaly tajně až do 6. století. Po smrti Theodosiuse se říše rozpadá na dvě části - Východořímskou a Západořímskou, v obou vládnou císaři, kteří spolu soupeří. Západořímská říše a doba císařská končí sesazením posledního císaře Romuluse Augustuse v roce 476.