DOBA REPUBLIKÁNSKÁ (510 – 31 př. Kr.)

Bohové

V období Republiky dochází velkému importu cizích bohů. Docházelo k tomu z několika důvodů. Římský racionalismus a ortodoxní náboženství přestávalo uspokojovat obyčejného Římana. Velké množství obyvatelstva se stěhovalo do měst, kde byl narušený jejich ustálený život včetně náboženství. Slábla rodinná pouta a docházelo k pocitu vykořenění, státní náboženství nedávalo pocit jistoty. To vedlo k tomu, že lidé hledali jiný vztah k bohům, než ten, který byl schopen zajistit státní náboženství. Byla snaha o neoficiální a osobní poznání bohů. Díky kosmopolitní společnosti se začínala vynořovat nová náboženství, různé mysteriózní kulty a lidé se zvláštními schopnostmi, především mágové a astrologové. Dalším důvodem bylo přijímání cizích bohů z důvodu různých krizových situací. Např. v období morové epidemie byl přijat kult boha léčitelství Aesculapia (řeckého Asklépia), který měl tuto pohromu odvrátit. Když ohrožovala Hanibalova vojska římskou říši, byl přijat kult bohyně Kybelé, aby zlomila jeho moc. Neposledním důvodem přejímání cizích bohů byl i určitý pocit římské méněcennosti vůči náboženské vyspělosti dobytých národů. I když Římané tyto národy vojensky porazili, nemohli se srovnávat s vypracovanými náboženskými obřady, kulty a mytologií. Protože římská kreativita na tomto poli byla velice omezená, šli cestou nejmenšího odporu, to znamená, že převzali z kultu vše, co se jim zdálo nejlepší a doplnili jej podle svých představ. Řecké bohy proto ztotožnili se svými bohy, měli stejné úlohy, ritus a prakticky splynuli spolu např. Arés – Mars, Neptun – Poseidón atd. Po dobytí Egypta se rozšířil kult bohyně Isis, z Persie to byl kult boha Mithry. V rozšiřující se římské říši, kde bylo množství různých národů, bylo cílem zachování co největšího klidu, proto nemělo cenu zakazovat, nebo naopak protěžovat nějaký božský kult.

Senát a kněží

Po zániku království měl senát roli nejvyšší autority, byl to kontrolní i vedoucí orgán Římské říše. Díky tomu senát působil i jako ochránce mravů, pořádku a strážce starých zvyků. Do této pravomoci zasahoval i dohled nad náboženstvím. I když měl senát postavení nejvyšší náboženské autority, v případě, kdy se řešil nějaký problém, ve kterém figurovalo náboženství, obracel se na některý z kněžských sborů, který pro senát vypracoval zprávu a doporučení. Toto doporučení senát mohl, nebo také nemusel přijmout, vypracování ale ponechával plně v kompetenci daného náboženského kultu.

Senát ale zasahoval do náboženských kultů na základě tradice především v těchto oblastech:

  • dohlížel na udržování pax deorum – míru s bohy, což vyžadovalo především řádné a bezchybné plnění všech závazků, které měla římská komunita jako celek vůči svým bohům
  • rozhodoval o přijímání nových kultů, a tím také o rozšiřování římského panteonu, podmínkou bylo, že nové božstvo nesmělo ohrozit bezpečnost státu
  • zakazoval, stíhal a omezoval kulty některých božstev (především Bakchův kult, viz. Náboženství v antickém Řecku)
  • identifikoval neblahá věštná znamení a dohlížel na usmiřování bohů
  • rozhodoval o zavedení nových her k poctě bohů
  • dával souhlas s převedením veřejného majetku do vlastnictví bohů
  • rozhodoval o stavbách a zasvěcování nových chrámů a o jejich rituálním očištění
  • rozhodoval o případném opakování obětí, rituálů, her apod., došlo-li v jejich průběhu k chybě
  • rozhodoval o platnosti či neplatnosti úředních aktů, vyskytly-li se k nim náboženské výhrady - neblahá věštná znamení
  • formálně potvrzoval sliby, jimiž se úředníci zavázali vůči bohům

Po ustanovení republiky se kněžská kolegia stala důležitou součástí státu. Kněžské funkce byly z valné části plně slučitelné s výkonem politických funkcí. Protože v této době neexistovala ucelená dogmatika, ani žádné školy pro výuku kněží (jako měli Etruskové), nebylo třeba pro tento úřad mít nějaké specifické znalosti. Kněžské funkce se staly stejně jako úřednické posty zdrojem prestiže, navíc se jednalo o doživotní držení funkce. Stát i jakýkoliv náboženský kult tak byl neodmyslitelně spojen v jedno. Kněžská služba se stala monopolem patricijské elity až do roku 367 př. Kr., kdy i plebejci měli možnost být zvoleni či jmenováni augury nebo pontifiky.

Bohoslužba a magie

U Římanů bylo v této době důležité, jak se bohové projevují v lidském světě, až tolik je nezajímaly vzdálené mytologické příběhy. Římané tedy neuctívali bohy jenom pro jejich původ, ale především z důvodu nějakého prospěchu. Pokud nabyli přesvědčení, že by bohové mohli zasáhnout v jejich prospěch např. při bitvě, neváhali uspořádat mohutné oslavy božstva. Naopak, pokud se vše nedařilo dle očekávání, neváhali božstvo „potrestat“ a jeho uctívání přerušit. Pragmatismus římských úřadů neváhal i krutě zakročovat proti formám náboženství, které byly považovány za riziko pro stát. Byly potlačovány kulty Isis, Osirida a zásah proti kultu Bakcha skončil v roce 186 př. Kr. popravami. Římané považovali tajné a mysteriózní kulty většinou za podezřelé. Titus Livius popisuje bakchanálie jako nevhodné náboženské chování, ke kterému se díky extatickému charakteru brzy přidružily sexuální poklesky nejrůznějšího druhu, vraždy, travičství, falešná svědectví, padělané závěti atd. Římská bohoslužba byla finančně i časově náročná, především však precizně vykonávaná. Nebyla emotivní, důležitá byla její dokonalost. Bylo minimum náboženských a obětních textů, důraz byl kladen především na zvyk, autorita textů byla minimální, primárním cílem bylo znát dobře rituál, dobře jej provést, nebyla potřeba jej pochopit. I když se úzkostlivě dbalo na správné vykonávání bohoslužeb, Římané k bohům nepřistupovali se strachem, ani s nějakou servilitou, měli k nim úctu. Římské náboženství bylo svým způsobem komunitního typu. Příslušnost k němu nebyla dána osobní volbou, ale římským občanstvím. Náboženství bylo politické a politika jeho součástí.

Protože i v období Republiky platilo ono „Dávám, abys mně dal“, běžného Římana plně neuspokojoval oficiální kult, protože chtěl mít i on osobní užitek z přízně bohů, snažil se je naklonit na svoji stranu, popřípadě ovládnout, aby plnili jeho osobní přání. Pokud to nešlo normální cestou, uchyloval s k magii a magickým praktikám. Jednalo se zejména o magii v oblasti:

  • léčitelské – uzdravení, nebo seslání nemoci na nepřítele
  • lásky – snaha o získání, nebo potlačení lásky
  • politiky – snaha o získání přízně politika, popřípadě jeho funkce
  • majetkové – většinou poškození osobních nepřátel, výhra soudního sporu
  • počasí – ovlivňování počasí za účelem lepší úrody, nebo naopak škození konkurenci

Říman neměl žádný problém s využitím moci bohů a použitím magie a kouzel pro svoje osobní účely. Magie se proto objevuje především v soukromé sféře. Posedlost kletbami došla do stadia, kdy si nemohl být nikdo jistý před nikým. K vyvolání účinnosti kletby se používaly proklínací destičky, popřípadě figurky. Tyto figurky nebo destičky se tajně ukládaly v okolí příbytku nepřítele, popřípadě přímo v jeho domě. Lidé, kteří věděli, že mají nějaké nepřátele, si pravidelně nechávali prohledávat domy, případně je i částečně zbořit při hledání škodlivých amuletů ve snaze je odstranit, a tím se zbavit kletby.

Císařský kult

V období končící Republiky dochází k nejvýznamnějším změnám v náboženském systému Římanů. Nastupuje císařský kult, který končí zbožštěním císaře. Císařský kult nebyl univerzální, ale u každého císaře měl svoji specifickou podobu.

Postupně se hlavními projevy stávaly různé pocty udělované císařům za úspěšné vedení Římské říše. Stejně jako bohům jim byly vzdávány pocty na základě jejich moci. Jejich vlastnosti, činy a život byly připodobňovány k činům bohů. Císař získal božské pocty, i když za života ještě nebyl nazýván bohem. Státním bohem se mohli stát císařové pouze po smrti. Gaius Iulius Caesar byl první vůdce, který od senátu obdržel božské pocty. Jeho posmrtné zbožštění nebylo samozřejmostí, ale výrazem nejvyšší úcty a důvěry jeho osobě. V den císařových narozenin byla slavena slavnost, při které se Caesarovi obětovalo. Oficiálně se stal bohem od roku 42 př. Kr. Je třeba si uvědomit, že kult císaře není typickým projevem náboženství. Kult císaře je spíše politického rázu v rámci propojení moci a náboženství.

Římanům nezáleželo na tom, odkud bůh pochází – jestli byl bůh původně římský, nebo byl jeho kult převzat z nějaké provincie, nebo jestli to byl císař, zbožštělý vůdce. Pro lidi bylo podstatné, že jim jejich oběť pomůže naklonit si boha nebo jinou uctívanou bytost, aby se jim vydařila úroda, aby jejich zvířata byla zdravá, aby rodina žila v bezpečí, aby byl v říši klid a mír. Lidem tedy šlo o čistě praktické věci a nezajímali se o filosofické debaty o původu bohů. Jediné, na co byl brán zřetel, bylo jejich konání.