Tím se rozumí formální odštěpení osoby nebo skupiny od církevního společenství a odpírání poslušnosti církevní autoritě. Dodnes je odpírání poslušnosti v katolickém církevním právu přečinem víry. Na rozdíl od hereze se důvod schismatu neskrývá ani tak ve výkladu věroučných pravd, ale zpravidla organizačního začlenění v církvi. Dosti často ke schizmatu docházelo při určení autority římského biskupa, posuzování právoplatnosti volby papeže nebo právoplatnosti koncilu. Schizmatické tendence byly často podmiňovány slučováním náboženských a politických motivů. Prvním schizmatem bylo odštěpení donatistů, mj. i jejich neuznáváním říšské církve. Nejdelší, ještě nyní trvající rozkol, vznikl r. 1054 oddělením byzantské církve od církve římské a vzájemným vyhlášením klateb. V takzvaném „západním rozkolu“ (1378-1417) se svářili občas hned tři „papežové“ o právoplatnost. Dalších schizmatem byl vznik starokatolické církve po 1. vatikánském koncilu a činnost biskupa Marcela Lefebvra po 2. vatikánském koncilu. Z hlediska pravoslavných církví se jako schizmatické označují ty východní církve, které svůj původ odvozují od nestoriánství a ariánství, neboť se odloučily od některého ze starobylých patriarchátů Východu.
Myšlenky převzaty a uspořádány z:
Schizma [on-line], [Citováno 25. 3. 2014]. Dostupné na: http://www.iencyklopedie.cz/schizma/
Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.