LIST FILEMONOVI

List je jakýmsi uměleckým dílem, jaké nemá v celé antické literatuře obdoby. Filemon byl bohatý koloský občan, kterého Pavel obrátil na víru. Utekl mu otrok Onizemos a ještě mu zřejmě něco ukradl. Časem se dostal do Říma, kde začal navštěvovat Pavla. Ten jej s láskou přijal, obrátil ke Kristu a položil základy jeho křesťanskému životu. Tím se stal Onizemos bratrem svého pána a k němu ho Pavel posílá zpět. Dává mu pro Filemona list, aby jej přijal ne jako otroka, ale jako spolubratra. Vidíme zde Pavlovo sociální cítění a vidíme také, jak se stavěla církev k instituci otroctví. Nenařizovala křesťanským pánům ihned otroky propustit (to by se neobešlo bez pohrom), ale hlásala křesťanské zásady o tom, že jsme si před Bohem všichni rovni, takže křesťanští páni začali postupně otrokům dávat svobodu sami. I Pavel uznává antický právní řád, a tím pádem i právo Filemona na Onezima. Proto nenařizuje, ale prosí. List je sice velmi krátký, ale myšlenkami bohatý a krásný. Jeho autentičnost potvrzují Origenes a Tertulián a použil jej už Ignác z Antiochie ve svém listě Efezanům, ve kterém se zmiňuje o stařičkém biskupovi Onezimovi, který podle Římského martyrologia zemřel mučednickou smrtí.

ADRESÁT LISTU

Adresátem tohoto listu byl vážený a zámožný koloský občan Filemon, kterého Pavel obrátil na křesťanství současně s jeho manželkou Apiou a synem Archipem. Filemon se aktivně podílel na upevňování koloské církve a v jeho domě se konaly bohoslužby. Podle tradice se Filemon později stal koloským biskupem. Svůj život ukončil mučednickou smrtí spolu se svou manželkou i synem.

AUTENTIČNOST LISTU

Pro svoji krátkost, osobní ráz a nedogmatický charakter byl tento list jen velmi málo užívaný a citovaný. Jeroným vzpomíná, že někteří pochybovali o jeho autentičnosti, což mělo vliv i na jeho začlenění do kánonu. Avšak vnější i vnitřní svědectví hovoří jasně ve prospěch autentičnosti tohoto listu.

V prvotní církvi o listu svědčí Origenes, Tertulián, Muratoriho zlomek a další. Současní biblisté uznávají list Filemonovi za autentický, jeho jazyk a styl plně odpovídá duchu a povaze ostatních Pavlových listů. Pokud jde o otázku otroctví, stanovisko tohoto listu je totožné se stanoviskem, které nacházíme v 1K 7, 21 – 24.

PŘÍČINA NAPSÁNÍ LISTU

Filemonovi utekl otrok jménem Onezimos a dostal se až do Říma. V Římě se setkal s apoštolem Pavlem a přijal křesťanství. Onezimos se Pavlovi zalíbil a chtěl si ho nechat u sebe. Když se však dověděl, jakým způsobem opustil svého pána, kterého Pavel dobře znal, nechtěl narušit Filemonovu lásku a oddanost k sobě, ani si Onezima nechtěl ponechat u sebe bez jeho souhlasu. V té době z Říma odcházel Tychik, aby navštívil maloasijské církve, proto Pavel využil této příležitosti a poslal Filemonovi list, ve kterém prosí za Onezima, aby byl přijat zpět, ne však jako otrok, ale jako bratr podle těla i podle Pána.

VÝZNAM LISTU

Teologický význam listu spočívá v tom, že konkrétně demonstruje zásadní stanovisko církve k otázce otroctví, které bylo v této době aktuálním společenským problémem. Pavel nežádá osvobození Onezima, ale žádá, aby byl Filemonem přijat jako bratr v Kristu. Apoštol věřil, že křesťanské učení a plodná síla křesťanské lásky spíše nebo později přetvoří celou lidskou společnost a otroctví jako takové bude muset být zrušeno.

ČAS A MÍSTO NAPSÁNÍ LISTU

Tento list byl napsán v Římě v době Pavlova věznění mezi rokem 61 – 63.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Ostatní dokumenty

AUTOR NEZNÁMÝ. Knihy písma svatého. Ručně psaná samizdatová literatura