KANONICITA

Slovo kánon (z řeckého kanón - norma, pravidlo, měřítko) v náboženství označuje závazný soubor posvátných spisů. Posvátné knihy Židovského náboženství vznikaly postupně, přibližně 1500 let. Nejdříve se ústně tradovaly, především díky vynikající paměti orientálních národů. Později vznikla potřeba tyto události zaznamenat v písemné podobě. Židé uznávají 39 samostatných knih, de facto 24, protože nerozdělují knihy na více částí jako křesťané. Katolická církev má jiný kánon než Židé, i když od nich tyto knihy převzala. Katolíci vytvořili vlastní kánon, který vychází z alexandrijské židovské tradice a který je rozšířený o tzv. deuterokanonické knihy. Protestanté odvrhli katolický kánon – deuterokanonické knihy a přejali židovský kánon, tak jak se ustálil v 1. století v rabínské škole v Jabně. Židé tedy svoje posvátné knihy v žádném případě nenazývají ani Biblí, ani Starým zákonem, protože toto je definice křesťanská. Existují tedy dva kánony, a to židovský a křesťanský.

Židovské dělení Starého zákona (dle křesťanského názvosloví)

O souboru knih Starého zákona se před přelomem letopočtu jako o kánonu nehovořilo. Židé nazývají své posvátné knihy Tanach, což je zkratkové slovo, které obsahuje první písmena (T-N-K) tří základních skupin spisů: Tórá – prvních pět knih Mojžíšových (také nazývané Pentateuch). Po ní následovaly Nevíím – „proroci“, spisy, které byly připisované prorokům. Prorocké knihy se dělí na knihy velkých, tzv. předních proroků a na knihy malých, tzv. zadních proroků. Dělení proroků na velké a malé není z hlediska významu díla, ale délky spisu. Ketuvím, jsou spisy, tj. vše ostatní. Spisy nemají žádné speciální dělení, ale do popředí je dáván celek „Pěti svátečních svitků“, tj. Rút, Píseň písní, Kazatel, Ester a Pláč, které se čtou při vybraných židovských svátcích.

Jako první získal autoritu Pentateuch, potom se ustálil celek Proroků a jako poslední Spisy.

Po pádu Jeruzaléma a po zničení Jeruzalémského chrámu, ke konci 1. století, došlo k přijetí kánonu Starého zákona a jeho ustálení. Velký význam pro vznik kánonu měla rabínská škola. Vznikla krátce po zničení jeruzalémského chrámu ve městě Javné jako nové náboženské centrum, když zde kolem sebe Jóchanan ben Zakaj schromáždil Židovské učence. V letech 90 až 100 našeho letopočtu byl definován konečný rozsah kánonu Starého zákona. Při vzniku kánonu bylo vzato v potaz jednak zničení Jeruzalémského chrámu, což vedlo k nutnosti stanovit závaznou sbírku knih pro celý Izrael i diasporu. Druhým neméně důležitým argumentem byly narůstající konfrontace mezi judaismem a nově vzniklým křesťanstvím. Tento kánon se dnes označuje jako Palestinský kánon.

Knihy Palestinského kánonu:

1. Tóra (Pentateuch, 5 knih Mojžíšových):

Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium

2. Proroci

• velcí proroci

Jozue, Soudců, kniha Samuelova, kniha Královská, Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel.

• malí proroci

Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš. Těchto dvanáct spisů proroků je považováno za jednu knihu.

3. Spisy

Žalmy, Jób, Přísloví, Píseň písní, Rút, Pláč, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, Paralipomenon (též kniha Letopisů).

Koncepce řazení knih v Palestinském kánonu vychází z kruhu. V základním řazení Tenaku Tóra představuje jádro, Proroci jsou svým způsobem komentář k Tóře a spisy jsou až na okraji. Celkový počet knih podle židovského dělení je 24.

Křesťanský kánon Starého zákona

Počátek vývoje kánonu Starého zákona lze datovat k počátkům křesťanství. Trvalo však ještě několik století, než došlo k uzákonění kánonu tak, jak jej známe v dnešní podobě. První křesťanské církve, které vzešly z judaismu, si velmi cenily židovských písem. Vycházely z principu: „je psáno“, „nepřišel jsem zrušit, ale naplnit…“ Problém spočíval v tom, že v době vzniku křesťanství ještě nebyl kánon ze strany Židů uzavřený. Z toho důvodu se vedly diskuze, které knihy vlastně do křesťanského kánonu přijmout. Zpočátku se vyskytlo několik základních problémů. Vedl se spor především s heretikem Marcionem, který odmítal celý Starý zákon jako dílo zlého Boha v protikladu k Novému zákonu, který byl dílem dobrého Boha. Proti tomuto názoru se postavili církevní otcové, kteří zdůrazňovali jedinost Boží a dějiny spásy, které začínají vyvolením izraelského národa. Tím se začal řešit problém obsahu. Křesťanské církve, které neznaly hebrejštinu a jejichž jazykem byla řečtina, začaly používat řecký překlad Starého zákona ze 3. až 2. století př. Kr., zvaný Septuaginta (nebo také LXX, podle skutečnosti, že na tomto překladu pracovalo 70 učenců), který obsahoval více knih než kánon Palestinský. Postupně vešel ve známost i Palestinský kánon. Z tohoto důvodu se vedly spory mezi Augustinem a Jeronýmem ohledně kritérií pro stanovení kánonu. Na utváření kánonu měl ale vliv latinský překlad Bible od Jeronýma zvaný Vulgata. Křesťanský kánon Starého zákona je stanoven dokumentem Decretum Gelasianum na Římské synodě v roce 382. K rozsahu starozákonního kánonu se vyjadřovalo i několik místních koncilů, např. v Hippo (393), Kartágo (397). Jejich volba širšího kánonu byla poté potvrzena papežem Inocencem I. v r. 405. Nejednalo se však o univerzální vyjádření. Ke kánonu SZ se vyjádřil i Florentský koncil r. 1441 v dekretu Pro Jacobitis. Definitivní vyjádření pro rozšířenou verzi (deuterokanonické knihy, tj. knihy, které byly v 70. letech po Kr. židy vyřazeny) padlo v r.1546 na Tridenstském koncilu. Ten tak reagoval na reformaci, která měla snahu vrátit se k původnímu rozsahu Palestinského kánonu a odmítla deuterokanonické spisy.

Křesťanské dělení starozákonních knih obsahuje 46 knih, z nichž je 7 deuterokanonických. Lze se setkat i s počtem 45 knih Starého zákona. To v případě, že jsou knihy Jeremiáš a Baruch (Baruch byl písařem Jeremiášovým) považovány za knihu jednu.

1. Dějepisné knihy

První skupinu tvoří knihy dějepisné, které z valné části popisují stvoření světa a dějiny Izraele. Jedná se o knihy:

Genesis (Gn), Exodus (Ex), Leviticus (Lv), Numeri (Nu), Deuteronomium (Dt) (někdy také nazýváno 5 knih Mojžíšových - Pentateuch), Jozue (Joz), Soudců (Sd), Rút (Rt), 1. Samuelova (1S), 2. Samuelova (2S), 1. Královská (1Kr), 2. Královská (2Kr), 1. Paralipomenon (1Pa), 2. Paralipomenon (2Pa) (též 1. - 2. Letopisů), Ezdráš (Ezd), Nehemjáš (Neh), Ester (Est).

2. Naučné knihy

Tvoří druhou skupinu a jsou to:

Jób (Jb), Žalmy (Ž), Přísloví (Př), Kazatel (Kaz) a Píseň písní (Pís).

3. Prorocké knihy

• Velcí proroci

Izajáš (Iz), Jeremjáš (Jr) + Pláč (Pl), Ezechiel (Ez), Daniel (Da)

• Malí proroci

Ozeáš (Oz), Jóel (Jl), Ámos (Am), Abdijáš (Abd), Micheáš (Mi), Nahum (Na), Abakuk (Abk), Sofonjáš (Sf), Ageus (Ag), Zacharjáš (Za), Malachiáš (Mal).

Těmto knihám se také říká protokanonické (tj. knihy, které jsou všemi shodně uznávány) z toho důvodu, že katolické církve navíc do Starého zákona přijímají některé knihy navíc, které Židé (a podle nich i reformované církve) do svého kánonu nezahrnuli.

4. Deuterokanonické knihy

Deuterokanonické se říká těm knihám, u nichž byla určitá pochybnost o vnuknutém charakteru, viz. níže.

Jedná se o knihy: Tóbijáš (Tób), Júdit (Júd), Kniha moudrosti (Mdr), Sírachovec (Sír), 1. Makabejská (1Mak), 2. Makabejská (2Mak), Báruk (Bár) a některé pasáže z knihy Ester: Přídavky k Ester (Est) a Přídavky k Danielovi (Da). Mezi Přídavky k Danielovi se řadí kapitoly: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, Bél a drak.

Kniha Tobijáš, Júdit a Knihy Makabejské patří mezi knihy dějepisné, Báruch je kniha prorocká, Sírachovec a Kniha moudrosti jsou knihy naučné.

Rozdělení textu SZ a značení knih, odstavců a veršů

V raném středověku byl text - slova a věty biblických knih - psán bez rozdělení znaménky na věty a odstavce. Naše dnešní rozdělení v hlavních rysech, na kapitoly, vypracoval pařížský profesor a pozdější arcibiskup Štěpán Langton. Rozdělení kapitol na verše a očíslování veršů provedl ve SZ pravděpodobně dominikán Hugo a Santo Caro. Rozdělení není zcela správné jak v kapitolách, tak i ve verších. Nerespektuje vždy obsahovou stránku textu. Papežem Sixtem V.. byl učiněn pokus o odstranění těchto nedostatků, ale pro značnou rozšířenost a zakořeněnost původního členění se snaha setkala s nezdarem. Místo pojmu kapitola se někdy používá pojem hlava. Značení je pak například 1 Mojž 4, 1, což znamená první knihu Mojžíšovu, kapitolu (hlavu) 4, verš 1. První kniha Mojžíšova se rovněž nazývá knihou Genesis. Pak označení Gn 4, 1 značí tentýž verš ze stejné knihy.

Historie a chronologie

Starý zákon zaznamenává dějiny izraelského národa, a to zejména v knihách dějepisných, uvedených výše. Křesťanské pojetí Starého zákona je chronologické. To znamená minulost, přítomnost a budoucnost, na což navazuje Nový zákon.