INSPIRACE PÍSMA V SOUČASNÉ TEOLOGII
S rozdělením křesťanství a se vznikem reformace došlo v této oblasti k mnoha diskusím, které pokračují do dnešního dne.
Stanovisko Východní církve
Východní církev a teologie vyznává, že „ Písmo je vnuknuté od Boha skrze lidi, kteří byli obdařeni mnohými charismaty Ducha svatého“. Východní teologie zdůrazňuje, že v případě inspirace nejde o žádné mechanické zapisování diktátu tak, aby se tím bibličtí autoři měnili na nějaký pasivní nástroj. Sv. Basil hovoří, že Duch Boží nezbavuje rozumu toho, koho inspiruje, podobný efekt by byl démonický.
Stanovisko Západní církve
Na prvním místě je třeba vzpomenout předního teologa Tomáše Akvinského. Podle jeho názoru je inspirace nadpřirozené světlo Boží, díky kterému autor jako vědomý nástroj v rukách Boha odevzdává v písemné formě proudy způsobem, kterému je cizí jakýkoliv omyl. Jeho učení je považované za základ dalšího zkoumání této otázky. Dle západních teologů Tomáš Akvinský ukázal cestu k jejímu řešení.
V 16. st., zejména po vzniku reformace, pozorujeme dva směry: buď zdůrazňování nadpřirozeného charakteru biblických knih, nebo naopak zdůrazňování lidského charakteru svatých knih.
V 19. st. je další hypotéza kardinála Franzelina, která nebyla přijata. Jedná se o hypotézu o nezávislém účinkování Boha a člověka. Biblickým autorům připisoval pouze vnější formu knihy.
Ve 20. st. je další nepřijatá hypotéza, a to J. Langrangea. Podle jeho názoru biblické knihy vznikly pod přímým působením Ducha svatého. Všichni autoři byli inspirovaní, ale ne všechno, co napsali, bylo zjevené. Mnohé pravdy jsou čistě lidského původu. To znamená, že vznik těchto knih má dvě příčiny: božskou a lidskou. Teolog K. Rahner uznává dva autory Písma: Boha a člověka. Činnost Boha umožňuje tvořivost člověka, které se neupírají lidské vlastnosti. Bůh dohlíží pouze na to, aby se člověk vyhnul omylu, tj. respektuje osobní a historickou podmíněnost díla. Rahner připomíná, že v Kristu, kterého nám zvěstují apoštolská kázání, nastalo konečné a absolutní zjevení Boha a končí se smrtí apoštolů. Teolog N. Lohfink uznává vnitřní jednotu sv. knih díky inspiraci. Přiznává více autorů některých knih a učí o spolupráci Boha a jednotlivých autorů biblických knih, kteří byli nástroji Boha.
Inspirace jako taková začala v SZ a trvala do vzniku posledního díla NZ. Největší podíl na formování biblických knih se připisuje posledním autorům, posledním redaktorům biblických knih, avšak inspirace provázela i předcházející autory, kteří na tvoření jednotlivých knih spolupracovali. II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Dei Verbum ze dne 18. 11. 1965 spojil učení o inspiraci s učením o zjevení. Inspirace se považuje za dar, který se uděluje jednotlivci pro dobro všeho lidu. Je to vnitřní a nadpřirozený vliv, díky kterému se biblický autor stává nástrojem Ducha svatého.