Seznam článků

TEXT NOVÉHO ZÁKONA

Od vzniku prvních rukopisů uplynulo už cca 20 století. To znamená, že tyto biblické texty byly napsány v konkrétní a od nás značně vzdálené době, byly napsány na jiném materiálu, jinými psacími nástroji, jiným způsobem a v jiných jazycích než jaké známe nyní. Proto je pro nás důležité vědět, jestli se tento text zachoval neporušený až do dnešní doby, jestli se text nepodrobil v průběhu dějin nějakým změnám, popřípadě kterým, a jaký je současný stav textu knih Nového zákona.

Materiál na psaní rukopisů

Na zhotovování rukopisů ve starověku byly používány různorodé materiály, např. kámen, kov, dřevěné, hliněné a voskové tabulky, ostaraka a především papyrus a pergamen. Kamenné tabulky byly popsány v Písmu svatém Starého zákona (Ex 24, 12…), když Mojžíš donesl z hory dvě kamenné tabule svědectví. U proroka Izajáše (Iz 30, 8) a Abakuka (Abk 2,2) je řeč o dřevěných deskách potáhnutých voskem. Avšak nejvhodnějším materiálem byl papyrus, kůže ze zvířat a pergamen.

Papyrus

Papyrus byl používaný už ve 4. tisíciletí pře Kristem v Egyptě a přetrval až do příchodu Arabů do této krajiny, tj. do 7. století. Zhotovoval se z třtinové rostliny „Cyperus papyrus“ (šáchoru), která rostla v močálech délty Nilu. Z lodyhy této rostliny se řezaly tenké vrstvy, které se ukládaly příčně na sebe a lepily. Potom se lisovaly, vyhladily a okraje se ořezaly. Tak vznikl materiál, na který bylo možno psát. Papyrus byl prodávaný do celého tehdejšího kulturního světa, též do Palestiny a Sýrie. Nejstarší známý egyptský papyrus pochází z doby páté dynastie (2570-2625 př. Kr.). Pro praktické používání se papyrusové listy ořezávaly 50 cm na výšku a 20 cm na délku. Potom se slepovaly na požadovanou délku cca 10 až 40 metrů. I když byl tento materiál velmi dobrý, používáním se brzy opotřeboval. Velmi mu škodí vlhkost a vzduch, takže za normálních podmínek nevydrží déle než 2 století. Na papyru byly napsány i originály knih Nového zákona, proto se jejich autografy nezachovaly. Když se však papyrus dostane do vhodných klimatických podmínek, jaké se nacházejí např. v Egyptě, v jeho suché a písčité zemi se může zachovat po celá tisíciletí.

Kůže zvířat

V Egyptě a na Blízkém východě se používala i kůže zvířat. Židé požadovali, aby pocházela ze zvířat rituálně čistých (ovce, kozy a telata). Později židovská tradice na liturgické texty dovolovala jako materiál pouze kůži. Kůže byla zbavena srsti a nerovností, vyhlazena a potřena nějakou minerální látkou nebo bílkem z vajíčka, aby měla výraznější barvu. Takto vyrobené kusy byly sešívány do dlouhého pásu – svitku, se dvěmi dřevěnými tyčkami na koncích. Svitky knihy proroka Izaiáše objevené roku 1947, je sešitý ze 17 kusů kůže.

Pergamen

Pergamen se objevuje ve 2. nebo 3. století před Kristem. Je to tenká kůže dobře vypracovaná (vydělaná). Podle svědectví Plinia tento způsob zpracování kůže vynalezl Eumenes, král Pergamonu (197-158 př. Kr.), když Egypťané zastavili dodávky papyru. Všeobecně se začal používat až ve 4. století. Byl trvanlivý, hladký, dalo se na něm psát z obou stran. Starý text se mohl odstranit a mohlo se psát znovu. Židé ho používají dodnes na zhotovování liturgických svitků Písma Starého zákona. V 9. století byl pergamen nahrazen papírem.

Nástroje na psaní

Odpovídaly používanému materiálu. Při psaní na kamenné tabulky se používalo ostré železné rydlo s diamantovým nebo magnetovým koncem. Při psaní na voskové tabulky se používalo pisátko, často z kovu (stilus), které mělo jednu část rozšířenou a používalo se na hlazení, nebo odstraňování starého písma. K psaní na dřevěné desky a papyrus se používalo pero zhotovené z třtiny nebo šikmo ořezané ptačí pero (camalus). Ke psaní sloužil černý inkoust připravovaný z prachu uhlí s přidáním živice. Byl známý i červený inkoust (rubica). Některé svitky byly psány zlatem.

Forma rukopisů

Hebrejský biblický text hovoří o „megillah“ tj. o svitku knihy. Proto je třeba se domnívat, že v prvotním křesťanství byly používány především svitky. Běžně používaný svitek měl 10 m, i když se setkáváme i se svitky dlouhými 40 až 44 metrů. Autografy novozákonních knih byly napsány především nebo i výlučně na papyrusových svitcích.

Asi od první poloviny 2. století po Kristu se začíná používat jiná forma knihy – kodex. V malém měřítku a s malým počtem listů byla tato forma používaná i spíše. Spojovaly se voskové destičky, papyrusové i pergamenové listy. To byl původ dnešní knihy. Nejprve byl spojený menší počet dvojlistů (3-4) do sešitu a potom se tyto sešity spojovaly do větších celků – kodexů. Všeobecně se kodex začíná používat ve 4. století a jde o pergamenové kodexy. K používání kodexu křesťany vedla chudoba a liturgické účely.

Jazyk a písmo rukopisů

Všechny knihy Nového zákona byly napsány v řečtině. Není to nějaký osobitý biblický jazyk, ale naopak reprezentuje typ jazyka, který byl používaný v celém helenistickém světě, a to od 4 st. př. Kr. do 5 st. po Kristu. Za Alexandra Velikého se tento jazyk rozšířil po celém východu a v Egyptě. A právě při střetávání s jinými východními jazyky získal některé zvláštnosti. Především je to značný vliv jazyka hebrejského a aramejského. V případě knih Nového zákona je to charakteristické u Lukáše, Jana, Marka, Pavla, Matouše – oni obohacují tento jazyk semitismy. Rozdíly jsou tak značné, že umožňují identifikovat autora textu.

V biblickém písemnictví byly používány tři formy písma:

  • monumentální – používané při psaní na kámen. Text se skládal z velkých písmen podle rozměru materiálu.
  • unciální – nebo též majuskulové. Byla to velká písmena, a to čtvercová (např. E, N) nebo okrouhlá (C, O). Písmena se spojovala.
  • minuskulová – písmena abecedy byla malá. Při rychlém psaní se písmena spojovala – to se nazývalo kurzívou. Doklady denního života byly psány kurzívou, literární texty unciálním písmem. Od 9. století se začíná všeobecně požívat písmo minuskulové.

Způsob psaní

Podle zvyklostí starověku v písmu unciálním a v kurzívě se jednotlivá slova od sebe neoddělovala, psalo se souvisle. Je to současně jeden z pramenů variant biblického textu. K rozdělování slov dochází až v 8. století. Dále to jsou přízvuky, které se začaly pravidelně používat až v 7. století. Interpunkce se začíná používat až s písmem minuskulovým.

Stichometrie – počet slabik v jednou řádku. Platila norma (obchodní): 16 slabik, 36 písmen, psalo se bez ohledu na smysl slov.

Při psaní na pergamen byly dva sloupce na stránce kodexu. Každý sloupec měl určitý počet řádků: od 42 do 49, každý řádek určitý počet písmen: 16 - 23.

V 6. – 9. století bylo ve zvyku odstranit písmo z pergamenu, který se dochoval a napsat na něj nový text. Protože v mnohých případech šlo o velmi vzácné rukopisy respekt. texty, podařilo se původní text obnovit, vyvolat jej chemickou cestou nebo číst pod speciálními lampami. Tyto texty se nazývají palymsesty.

Určování doby a místa vzniku rukopisů

Ve starověku nebyla díla tak podrobně označována údaji o jejich autorech, místu a času vzniku. Čím je rukopis starší, tím je těchto označení méně nebo nejsou vůbec. Proto se doba a místo vzniku určuje na základě paleografie.

Na základě nejrozličnějších detailů se dá určit století, desetiletí, vlast rukopisu, místo vzniku (kláštery)… Do úvahy se bere látka, na které je rukopis napsaný, forma rukopisu, dělení textů, druh písma, zkratky, barva…

Osudy autografů

Autografy knih NZ se nezachovaly – zanikly za krátký čas po svém vzniku. To proto, že byly napsány na papyrusových svitcích, tedy na materiálu, který lehko podléhá stáří vlivem klimatických podmínek i praktickým užíváním. Mnoho v tomto směru zapříčinilo kruté pronásledování, kdy pohané velmi často vyhledávali křesťanské knihy a ničili je. Vznikala tedy nutnost jejich náhrady novými opisy. I když o opisování autografů se velmi dbalo, přece jen mohlo dojít k některým nedostatkům – omylům - i když jen formálním, gramatickým. Avšak i při mnohých formálních omylech, ke kterým došlo při opisování původního textu, církev dokázala uchovat text Písma v takovém stavu, že je na něj úplné spolehnutí. Doba vzniku autografů se datuje od roku 50 až do roku 100.