CÍRKEVNÍ ZŘÍZENÍ

Kolem roku 100, kdy umírá poslední a nejstarší apoštol Jan, jsou již vytvořeny v mladé církvi základy pro její další rozvoj.

Hierarchie

Věřící jsou rozděleni na laiky a klérus. Klérus se odvozuje od apoštolů. Apoštol Petr je brán jako konečná autorita (Mt 18 – 19). Nástupci apoštolů jsou episkopos – strážci (biskupové). Jejich pomocníci jsou presbyteři – kněží. Pro službu „ u stolu“ a za pomocníky při hlásání evangelia je ustanoven úřad jáhnů. Jáhnové měli též na starosti organizační a charitativní činnosti, např. rozdělovali jídlo a peníze, které s sebou věřící přinesli potřebným (chudí, sirotci a vdovy). I když někdy dochází k výběru vhodného kandidáta hlasováním, popřípadě losem, pro uvedení do úřadu je vždy třeba modlitba a vkládání rukou z řad kléru. Za zmínku stojí úřad jáhenek (diakonek). Tyto ženy, povětšinou vdovy, nedostávaly svěcení, ale pouze požehnání pro svoji službu. Jednalo se především o službu, u které bylo svým způsobem v tehdejší době nemožné, aby ji zastával muž. Tyto ženy pomáhaly při křtu žen a v péči o nemocné. Zhruba od třetího století byl stanoven minimální věk pro biskupa 50 a pro presbytera 30 let. Budoucí kněží se směli ženit, ale po přijatém svěcení se uzavírání manželství už nepřipouštělo.

Eucharistie

Ústřední místo v katolickém kultu zaujímá lámání chleba. Lámání chleba je původní název pro obřad, který známe v současné době jako mši. Mše je označení pro slavení eucharistické oběti – nekrvavého zpřítomnění Kristovy výkupné oběti – smrti na kříži prostřednictvím proměny podstaty chleba (hostie) v Tělo Kristovo a vína v Krev Kristovu. Ta se skládala ze čtení úryvku evangelií, popřípadě apoštolských listů, zpočátku i jiných listů, jejich výkladu. Každá církevní obec se totiž rozhodovala sama, které úryvky z Písma se budou číst, které žalmy zpívat a které modlitby modlit. Dále následovalo vlastní proměňování chleba (Vysluhování eucharistie bylo pevně dané ve všech církvích.) a jeho přijímání. Potom následovala agapé – hostina lásky, která spočívala v rozdávání jídla mezi přítomné. Bohoslužby oběti (proměňování chleba) se mohli zúčastnit pouze pokřtění. Čekatelé na křest – katechumeni se zúčastnili pouze bohoslužby slova a agapé. Stejné nařízení platilo pro pokřtěné křesťany, kteří se dopustili závažného hříchu.

Křest

V apoštolských dobách byl křest udělován bezprostředně po vyznání hříchů. Tertulián píše o katechumenech jako o čekatelích na křest a Hippolyt ve 3. stol. už popisuje organizovaný katechumenát. Křest uděloval biskup dvakrát v roce, a to o Velikonocích a letnicích. Katechumen byl třikrát ponořen do tekoucí vody. Od konce třetího století se stavěly pro tento účel tzv. baptisteria. Křest může být udělen pouze jednou za život.

Biřmování

Je svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejímž prostřednictvím křesťan od Boha dostává dary Ducha svatého. Biblickým základem svátosti jsou dva texty Skutků apoštolů, které výslovně připisují dar Ducha svatého po křtu vkládáním rukou apoštolů (Sk 8, 14 – 17; 19, 1 - 6). Biřmování je svátost daru Ducha svatého a je konečným stvrzením křesťanského zasvěcení. Biřmování uděloval biskup, a to ihned po křtu. I biřmování je možno udělit pouze jedenkrát za život.

Pokání

Ideálem prvokřesťanů bylo věrné následování Krista, což se ne vždy dařilo. Mladá církev byla postavena před problém, jak se zachovat k hříšníkům. Postupně vznikala kající praxe za spáchané hříchy, která byla velmi přísná. Za hlavní hříchy byla považována vražda, odpadlictví od víry a smilstvo. Křesťan, který někoho zavraždil, měl mimomanželský poměr, popřípadě ze strachu před mučednickou smrtí obětoval pohanským bohům, byl vyloučen z křesťanského společenství a trvalo mnoho let, kdy musel mít tzv. kající smýšlení, aby byl přijat zpět. To se muselo projevovat upřímnou lítostí, modlitbami, almužnou a dobrými skutky. Tvrdé kající skutky dostávali hřešící křesťané i za poměrně menší provinění, jako byla lež, lakota, lenost a další. Rozhřešení – odpuštění hříchů uděloval biskup, většinou až po provedeném pokání, pouze v případě nebezpečí smrti bylo odpuštění udělováno okamžitě. Tzv. tajné hříchy se vyznávaly biskupovi soukromě, ale ty, které způsobily veřejné pohoršení, se musely vyznávat veřejně.