Chceme-li hovořit o náboženství v antické Itálii, nezbývá, než se zabývat dějinami města Říma, od nich se totiž odvíjí vše ostatní. Dějiny Itálie jsou v dnešní době poměrně dobře známé, proto se zaměříme pouze na nejdůležitější období římských dějin. Zdroje informací o náboženství máme od kněží, kteří měli psané náboženské tradice např. knihy Sibyllinské. Další poznatky čerpáme od římských spisovatelů, jako je Cato Maior, který popisuje formule modliteb. Mezi dalšími jsou Cicero, Vergilius a především polyhistor Terentio Varro. K dalším pramenům patří archeologické objevy různých nápisů, zasvěcovacích formulí a další.

Dějiny náboženství v antické Itálii se dělí na:

  • dobu předřímskou: do r. 753 př. Kr.
  • dobu královskou: 753 – 510 př. Kr.
  • doba republikánskou: 510 – 31 př. Kr.
  • dobu císařskou: 31 př. Kr. – 476 n.l.

DOBA PŘEDŘÍMSKÁ (do r. 753 př. Kr.)

Dějiny Apeninského poloostrova se začínají psát kolem r. 1200 př. Kr., kdy sem začínají přicházet první indoevropské kmeny z oblasti Podunají, které původní obyvatelstvo vytlačily. Jednalo se především o příchozí kmeny Latinů, Falisků, Umbrů, Sabinů, Osků a Lukánů. Na severních hranicích vznikajícího státu se usídlil národ neznámého původu – Etruskové. Podle všeobecně uznávané teorie Etruskové nemluvili jazykem indoevropského původu. Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhenských jazyků. Tyto jednotlivé kmeny si s sebou přinesli i své náboženské představy. O nich mnoho nevíme, jisté však je, že byly velice různorodé. Např. Latinové své mrtvé spalovali a popel ukládali do hliněných uren, Sabinové mrtvé pohřbívali do hrobů obložených kameny nebo do vydlabaných kmenů stromů, popřípadě do hliněných rakví. Etruskové v této době mrtvé spalovali, popel ukládali do různě zdobených uren. Běžné bylo i pohřbívání do hrobů ve tvaru vyhloubeného příkopu. Tato rozmanitost ve způsobu pohřbívání je i odrazem náboženských představ. O náboženství prvních indoevropských národů nemáme podrobné informace, je pouze jisté, že jejich původní božstvo se nazývalo Diupiter – Dajus Pitar, neboli Jupiter – Pán nebes. Nesmíme také opomenout Řeky, kteří v té době už obývali jižní Itálii a Sicílii. Indoevropské kmeny postupně přebíraly náboženství od místních kmenů a Etrusků. Etruské náboženství přejímalo prvky náboženství též od místních kmenů a hlavně od Řeků. Ti byli ovlivněni náboženstvím starých Mykéňanů. Aby byl zmatek dovršen, z nálezu hrobů a uren těsně u sebe na území Říma (před jeho oficiálním datem založení) zjišťujeme, že se příslušníci indoevropských kmenů a Etrusků promísili. Abychom se mohli alespoň trochu zorientovat v tomto období, je třeba se zaměřit na Etrusky, protože o nich máme nejvíce informací. Ty pocházejí z římských pramenů, etruského umění, dochovaných nápisů a od mnoha spisovatelů, mimo jiné Suetonia (De anno Romanorum) a Cicerona (De natura dekorum).

Etruské náboženství bylo polyteistické. Všechny jevy v životě Etrusků a přírodě byly považovány za projev boha, jeho síly. Této každé síle, která se projevovala různými způsoby, byl přiřazen bůh. Prosadil se zde zřejmě převzatý indoevropský systém bohů. Ti se členili do základních trojic (muž, žena a panna), mimo jiné i proto, že pro Etrusky bylo posvátné číslo tři. Dále je dělili na vyšší a nižší bohy. Mezi vyšší bohy patří např. Tinia - nebesa (Zeus, Jupiter), jeho manželka Uni (Juno), Menrva (Minerva) a další. Z nižších bohů známe např. Tivr – bůh Měsíce, Turan – bohyně lásky, Laran – bůh války atd. Etrusky obklopovala i celá řada duchů. Předpokládali, že pro každou lidskou činnost existuje několik duchů dobrých a zlých. Etruskové jako první tyto pojmenované přírodní síly, které byly známy v tehdejší Itálii, personifikovali, to znamená, že jim přiřadili zvířecí nebo lidské podoby. Díky tomu mohli vytvořit systém, který umožňoval stavbu chrámů pro určitá božstva, kde byla umístěna i jejich socha. Současně s tím vznikal i kult daného boha.

Etruskové byli silně věřící, římští spisovatelé je označují za jeden z nejvíce zbožných národů s obětní horlivostí. Za posvátná místa považovali hroby i chrámy. Věřili v posmrtný život a hlavní důraz byl kladem na posmrtný trest za lidské činy. Mrtvý cestoval do podsvětí zvaného Aita (místo podsvětního boha Aite - obdoba řeckého Hádes). Jak rostl důraz na tento způsob posmrtného života, ustupovalo se od pohřbu žehem a naopak, podobně jako u starých Egypťanů, se kladl důraz na posmrtné zabezpečení. Etruskové budovali honosné hrobky s freskami, vybavené nábytkem a sarkofágem pro zesnulého. Na sarkofágu byla většinou vyobrazena podoba zesnulého tak, jak chtěl vypadat v novém životě. Etruskové věřili, že celý život je ovlivňován mocí bohů a duchů, což se projevovalo v osobním i veřejném životě. Proto měli snahu moc bohů, duchů ovlivňovat a naklonit si je k svému prospěchu. Z tohoto důvodu se v jejich životě nedělo prakticky nic bez věštby nebo oběti. Tyto oběťi a především věštby vykonávali kněží, kteří byli rozděleni dle služby jednotlivým bohům, dále hierarchicky a v neposlední řadě dle specializace. Mezi nejznámější patřili haruspikové. Ti věštili budoucnost z vnitřností zvířat, hlavně z jater, dále plic nebo srdce. Kněží věštili i z blesků, které sesílali bohové. U blesku se sledovalo, odkud blesk vyšel, kam směřoval, jeho síla a vzdálenost. Důležité bylo zjistit, který bůh jej seslal a proč. Tradovalo se, že toto učení pochází od samých bohů. Věhlas věšteb etruských kněží byl tak velký, že tento systém v pozdější době převzali Římané. Kněží měli posvátné knihy, Římany nazývané Disciplina Etrusca, které se skládaly ze tří částí. První část pojednávala o věštění z vnitřností, druhá pojednávala o věštění a usuzování událostí z blesků a třetí obsahovala předpisy pro zakládání měst, správu státu a členění času. Římané natolik obdivovali věštecké umění Etrusků, že přeložili většinu posvátných knih do latiny. V rámci kosmologie Etruskové věřili, že svět a nebesa jsou rozděleny na území, kterým vládnou jednotliví bohové. Ohledně problematiky vzniku vesmíru, světa a bohů se mnoho zpráv nezachovalo, z toho se usuzuje, že Etruskové pravděpodobně neměli nějaký větší propracovaný kosmologický systém.

Z doby předřímské v podstatě neexistují věrohodné záznamy o náboženství indoevropských kmenů. Předpokládá se, že jejich původní domovská náboženství se mezi sebou mísila, stará zanikala a nová vznikala. Navíc tyto kmeny do sebe vstřebávaly náboženské představy Řeků. Od nich čerpali i Etruskové a zpětně přejímaly jejich nauku i Latinové, Sabinové a další.


DOBA KRÁLOVSKÁ (cca 753 – 510 př. Kr.)

Etruská města se rychle rozvíjela a koncem 7. st. př. Kr. zahájila expanzi směrem na jih a později i na sever. Od poloviny 6 st. př. Kr. Etruskové ovládali hospodářsky i politicky většinu Itálie. Jedním z hlavních přínosů Etrusků pro dějiny Itálie bylo především založení Říma. Na něm se podíleli společně s kmeny Latinů a Sabinů. Dle archeologického průzkumu na území Říma stálo několik osad založených na pahorcích. Ty se jmenovaly Kapitol, Palatin, Quirinál, Viminál, Esqulin, Caelius, Aventin Příchod Etrusků vedl ke vzniku Říma, coby opěrného bodu pro další expanzi. Mezi jednotlivými pahorky byly rozsáhlé bažiny, za kterých složitým odvodňovacím systémem odvedli vodu do řeky Tiberu. Díky tomu se osady na pahorcích spojily v celek.

Podle legendy byli zakladateli Říma dvojčata Romulus a Remus. Bratři byli dětmi boha Marta a vestálky Rhei Silvie. Jako vestálka měla být bezdětná a panna. Protože se nechala svést bohem Martem, byla svým strýcem pohřbena zaživa a Romulus a Remus byli po narození vhozeni do řeky Tibery. Odtud je před smrtí zachránila vlčice. Později je nalezl pastýř a vychoval je. V dospělosti se dověděli o svém královském původu a oba bratři chtěli ihned vládnout. Rozhodli se, že založí nové město. Podle starého zvyku vyhloubili pomocí pluhu hlubokou brázdu okolo budoucího města. Přitom došlo mezi oběma bratry ke sporu, Remus byl bratrem zabit a na počest vítěze – Romula, bylo nové město pojmenováno Řím. Tato událost se stala 21. dubna 753 př. Kr. Od této události se počítal římský letopočet označovaný písmeny A.U.C. (Ab Urbe Condita).

V době královské vládlo sedm mýtických králů, poslední král Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán a v r. 509 př. Kr., vznikla republika. V této době dochází k formaci římského náboženství, ze které čerpá římské náboženství i v období republikánském a době císařské. Proto se více zaměříme na toto období. Je potřeba si uvědomit, že když hovoříme o Etruscích, Latinech a dalších kmenech (nyní již Římanech), tyto nelze od sebe oddělovat. Římské polyteistické náboženství mělo kolektivní charakter, prolínalo se se státní mocí. Multikulturní vliv dokazuje směsice mýtů původních obyvatel Latia, Etrusků a Řeků a celá řada přejatých bohů a kultů.

Král

V římském náboženství král nebyl považován za boha, ani nebyl nadán nějakou božskou mocí. Dokud nebyl zvolen sněmem, byl obyčejný římský občan. Poté se stával nejvyšším reprezentantem vůči bohům i ve státní politice. Ale ještě před uvedením do úřadu museli bohové dát souhlas s jeho volbou. Toto se dělo při obřadu inauguratio, pomocí auspicií – znamení. Jednalo se pozorování letu ptáků, z nichž augur usuzoval, zda je král a tudíž i římský lid pod ochranou bohů. Král ustanovoval kněze a sám byl hlavou římského náboženství. Jako jediný mohl vykonávat auspicia jménem státu. Král jako nejvyšší obětník měl imunitu a nemohl být popraven.

Etruská a římská zbožnost

V královské době etruské náboženství vycházelo ze svých posvátných knih a mýtu o Tagesovi. Jsou doloženy staré etruské školy pro kněze i výuka prostých lidí. Hlavním cílem bylo věštění. Důvodem byl strach z božské vůle, která proto musela být zkoumána pomocí věštění, protože člověk byl plně podřízen bohům a jejich vůli. Oproti tomu v římském (obecně Latinové a spol.) náboženství byla možnost bohy si naklonit na svoji stranu. Jednalo se o různé sliby, např. pomůže – li bůh cizího dobývaného města Římanům zvítězit, potom zavedou jeho kult i v Římě. Drželi se zásady „Dávám, abys mně dal.“ Základem římského náboženství byly představy, které vysvětlovaly všechno dění v přírodě a životě lidí pomocí nadpřirozených sil. Užívali pojem Genius, který vyjadřoval něco jako životní bytí. Každý muž má svého ochranného Genia, který jej doprovází celý život a určuje jeho povahu. Ženský protějšek se jmenoval Iuno. Díky víře v tyto vyšší bytosti, která byla spojena s uctíváním předků a vírou v nesmrtelnou duši, vzniká představa o silách, které jsou dobré (Lares) a ty, které škodí (Lemures). Tyto škodící síly – zlí duchové mohli škodit nejen jednotlivému člověku, ale i celým městům. Způsobem jak / zahnat tyto zlé duchy byly magické obřady. Nadpřirozené schopnosti a síla se připisovala zvířatům, stromům a různým přírodním útvarům. Jedním z nich byly i kameny. Např. hraniční kámen mezi pozemky byl posvátný a jeho zničení - popřípadě přemístění - uvalovalo automaticky na člověka kletbu.

Duchové a bohové

Nejstaršími římskými božstvy byla tzv. numina. Dalo by se říct, že to byla božstva nastávajícího okamžiku. Numen se projevovalo zvláštními úkazy, jejichž objevení předznamenávalo jeho budoucí projev. Znalost těchto sil a způsob uctívání měli pouze kněží. Díky kontaktu s Etrusky, Řeky a s okolním světem se tato božstva začala konkretizovat, to znamená, že začínala dostávat lidskou podobu. Díky lidské podobě mohla začít žít svůj vlastní život, protože k uctívání je třeba nějaký příbytek v podobě chrámu. V chrámu to je zobrazení boha většinou v podobě sochy, a toto zobrazení potřebuje svůj kult. Tento kult se dělil na domácí a veřejný státní.

Kult domácí

Pod pojmem domácí kult rozumíme takové bohoslužebné obřady, které mohl vykonávat kterýkoli Říman jednak za sebe, potom za svoji rodinu, popřípadě svoji domácnost. Těmito božstvy, ke kterým se Říman obracel, byli především Lárové, Penáti, Lemurové, Géniové a Manové.

Lárové

Byli božstvo, které chránilo rodinu, její dům a pozemky. Uctívali se při velkých rodinných slavnostech. Obětovalo se jim víno, koláče, kadidlo, popřípadě tele, jehně nebo sele. V domech byla malá svatyně – larium, kde se bohům obětovalo. Součástí svatyně byly obrazy předků – masky z vosku. Tyto masky se nosily v pohřebním průvodu. Lár se zobrazoval se psy, kteří hlídají dům, plaší zloděje a jsou v noci bdělí.

Penáti

Jsou božstvo, které sídlí v srdci. Penáti byli hlavní ochranné božstvo domácí spižírny a blahobytu. Byli úzce spojeni s hlavou rodiny, spolu s ní se radovali nebo truchlili. Při jídle se k nim obraceli členové rodiny a na důkaz vděčnosti odkládali část jídla na jejich oltář, nebo ji spalovali v krbu. Při stěhování do jiného domu brala rodina jejich sošky s sebou. Mimo domácích penátů byli i penáti coby ochránci města.

Lemurové

Byli zlí duchové zemřelých, kteří navštěvovali dům a škodili. K usmíření lemurů se slavil svátek lemurií, při němž se používaly magické obřady. Za lemury byli považováni mrtví, kteří zemřeli moc brzy nebo byli zavražděni. „Prvním“ lemurem se stal Remus, kterého zabil jeho bratr Romulus.

Géniové (Iunové)

Jsou nadpřirozená síla, která je v člověku přítomna od narození do smrti a určuje jeho povahu. Muž uctíval svého genia a žena svého iuna v den svých narozenin, kdy mu obětovali kadidlo, víno, květiny a med. Členové rodiny jej uctívali společně v den narozenin otce rodiny.

Manové

Tak se nazývaly duše mrtvých. Jejich uctívání souvisí s pohřbem spalováním. Nebyl-li člověk po smrti spálen, nemohl man vzniknout. Symbolickým spojením manů se světem živých byl mundus – jáma na Palatinu přikrytá kamenem, který zabraňoval jejich vstupu na pozemský svět. Kněz se měl postarat o správné provedení pohřbu a usmíření duchů zemřelých, aby novou duši přijali mezi sebe.

Kult státní

Byl v podstatě oficiální kult domácích božstev a bohů. Oběti se konaly ve veřejném – státním zájmu prostřednictvím oficiálních kněží. Náklady s touto bohoslužbou platilo království z veřejných prostředků.

Bohové

Bohové a duchové byli zpočátku uctíváni tam, kde se projevovali, tj. v polích, hájích atd. Když božstva dostala lidskou podobu, uctívání se soustředilo do chrámů a svatyní. Tyto chrámy byly považovány za sídlo boha. Jeho zde představovala většinou posvátná socha ze dřeva, bronzu nebo mramoru. Ta byla umístěna v chrámu, který vycházel z etruských vzorů. Měl obdélníkový půdorys, v průčelí byly sloupy a polosloupy. Chrám stál na vysoké podezdívce, pod ním byla velká sklepení. Tato sklepení sloužila jako pokladnice a úschovna důležitých dokumentů. To, co platilo pro dobu předřímskou ohledně množství bohů, platí i pro dobu královskou. Z historických pramenů známe množství božstev, ne všechna se těšila stejné úctě, některá zanikala, nová vznikala, popřípadě byla přejmenována. Mezi božstva, která zasluhovala nejvíce úcty, patřila latinsko-sabinská božská trojice: Jupiter, Mars a Quirinus. Postupně byla tato trojice vytlačena a nahrazena novou – etruskou: Jupiter, Juno a Minerva. Tato trojice bohů se uctívala až do konce Římské říše.

Jupiter (Iupiter, Diespiter)

Byl nejvyšší bůh italských kmenů. Byl uctíván jako bůh nebe, ovládal počasí, hlavně déšť a blesky. Byl uctíván na vrcholcích hor, kde mu byly stavěny svatyně. Místo, kam dopadne blesk, mělo proto být zasvěceno Jupiterovi. Toto místo úderu blesku se ohradilo a většinou se zde postavil oltář. Jupiter byl též považován za ochránce vojska, přísahy, dále byl ochráncem práva a manželství, především však byl ochránce římského království.

Mars (Mavors, Marspiter, Mamers, Marmar)

Je jedním z nejstarších italických bohů. Mezi jeho atributy patří býk, vlk a kopí. Původně byl zemědělským bohem, který odvracel nemoci a škody, později byl ztotožněn s válečnickou funkcí. Podle legendy je považován za otce římského lidu, protože jeho syny byli Romulus a Remus.

Quirinus

Starobylý ochranný bůh Quirinálu a jeho obyvatel. Quirinus byl sabinská obdoba boha Marta. V této královské době s ním byl po své smrti ztotožněn Romulus.

Minerva

Jejím předobrazem byla etruská Menrva. Byla bohyní řemesel, umění, vědění, lékařství a hudby. Byla zobrazována se štítem, přilbou a kopím.

Iuno

Původně ženská obdoba genia se změnila v ochranné a plodivé božstvo žen. Společně s Jupiterem a Minervou tvořila kapitolskou trojici. Přibližně v 6. st. př. Kr. byla ztotožněna s řeckou Hérou. Její etruská podoba byla obsažena v bohyni Uni.

Vesta

Byla bohyně, která se vyskytovala v plameni každého ohně. Velký význam měl krb v královském paláci, ve kterém hořel oheň, který nesměl nikdy vyhasnout. O tento oheň se starali panny - Vestálky. Vesta byla uctívána i v každé domácnosti, protože chránila dům, rodinný krb a zachovávala svornost v rodině. Vestě byl zasvěcený osel, ověnčený chleby.

Kněží a bohoslužba

Kněží původně nebyli svázáni s chrámem, ale s kultem k určitému božstvu. Státní kult byl řízený kolegii. Většina z nich vznikla právě v tomto období a vykonávala svoje úkoly i v pozdější době. Pravděpodobně už Numa Pompilius, druhý římský král (716-671 př. Kr.) založil kolegium pontifiků – nejvyšších kněží, které se staralo o veřejné, soukromé i pohřební obřady. Vybral také dvanáct Saliů, ustanovil úřad flaminů a vestálek. Protože král nebyl vždy přítomen v Římě, např. při válečném tažení, a oběti, které příslušely králi, se musely vykonávat i v této době, jmenoval svého zástupce. Tento kněz měl za úkol vykonávat oběti, které příslušely králi. K němu přidal další kněze pro zápalné oběti – tzv. flamini. Všichni adepti na kněze museli být patricijové, z nich si vybíral dle svého uvážení sám král, popřípadě byli voleni lidem. Kněžská hodnost byla doživotní nebo dokud byly plněny předepsané podmínky pro danou službu.

Některé typy kněžských úřadů

Pontifikové

Pontifikové byli nejvyšší kněžské kolegium. Sloužili králi jako pomocníci při vykonávání kultu. Měli nejvyšší pravomoc, která umožňovala zastoupit jakéhokoliv kněze. Měli pod dohledem vše, co se týkalo náboženství, ze své funkce jmenovali vestálky, flaminy a ostatní pontifiky. Byli odborníky na soukromé právo a vedli státní kroniku – annales pontificum. V jejich čele stál pontifex maximus, který byl představeným kolegia pontifiků. V náboženské oblasti byl nadřízen i králi-obětníkovi.

Flaminové

Jednalo se o patnáct kněží, každý měl na starosti kult jednoho božstva. Flamenem se mohl stát pouze patricij, jeho funkce byla doživotní. Jejich život omezovala celá řada nařízení, např. nesměl přijít do styku s mrtvým, hrobem ani s vojákem, musel být stále připraven k obětování atd. Nejvyšším flamenem byl flamen Dialis, který sloužil Jupiterovi.

Vestálky

Byly kněžky bohyně Vesty. Byly to dívky staré 6-10 let a pro svůj úřad je vybíral pontifex maximus losem. Jejich úkolem bylo udržovat posvátný oheň. Vestálky musely být panny, musely dodržovat čistotu a starat se o to, aby nevyhasl věčný oheň. V případě provinění (ztráta panenství, vyhasnutí ohně) byla vestálka ubičována, nebo zaživa zazděna. Službu musely vykonávat 30 let, potom se mohly své hodnosti vzdát a vdát se.

Augurové

Augurové byli věštci, kteří rozhodovali o tom, zda jsou bohové spokojeni s pozemským děním. Jejich úkolem bylo vykládat auspicia – let ptáků a některé neobvyklé úkazy jako např. narození zrůd atd. Augurové měli své knihy, kde byl popis pravidel pro výklad těchto znamení.

Haruspikové

Byli většinou etruští kněží, kteří věštili a vykládali božskou vůli. Věštili z vnitřností zvířat, především z jater, plic a srdce.

Saliové

Kněží, kteří zaháněli zlé duchy od polí, popřípadě od zbraní. Hlavní složkou jejich obřadů byl posvátný tanec. Tento tanec se konal i při začátku a konci válečných výprav.

Rex sacrorum

Úřad, který vznikl těsně po vypuzení posledního krále. Tzv. král obětník byl kněz, který zastupoval konzula, později císaře v náboženských úkolech po dobu jeho nepřítomnosti, popřípadě než byl zvolen nový konzul nebo císař. Běžně jeho hlavním úkolem byl dohled nad kněžími při obětech.

Výše uvedený zlomek kněžských tříd je pouze ilustrativní. Římané byli na rozdíl od Řeků racionalisté a řídili se především systematičností a logikou. Každé božstvo mělo přesnou strukturu kněží, obřadů, které se neměnně zachovávaly. Sem spadaly i svátky, které se dělily na soukromé a státní, dále na pohyblivé, popřípadě vázané na určité datum, nebo mimořádné. Během těchto svátků bylo zakázáno vykonávat jakoukoliv pracovní činnost. Součástí každé bohoslužby bylo přinášení obětí. Ty se dělily na smírčí, děkovné, prosebné nebo očistné. Protože se tyto oběti často opakovaly, způsob, jakým měly být vykonávány, byl kodifikován v závazný obětní rituál. Každé božstvo vyžadovalo jiné oběti. Část vyžadovala oběti nekrvavé jako je např. ovoce, mouka se solí, úlitby mléka, vína, popřípadě pálení kadidla, dřeva cedru nebo jalovce a vavřínu. Při obětech krvavých se obětovali, býci, kozy, ovce, vepři, koně a další. Zvíře, které bylo obětováno, nesmělo být předtím použito k práci. Aby mohla být oběť božstvem přijata, zjišťovalo se pomocí haruspiků, zda vnitřnosti nevykazují nějakou anomálii. V případě, že nebylo vše v pořádku, oběť se opakovala.

Římané byli poměrně hodně zbožní, a proto kladli velký důraz na různá věštná znamení. Jakákoliv anomálie, v podobě např. narození nějaké zrůdy, byla přezkoumána kněžími a bylo rozhodnuto, jestli se jedná o dobrá nebo špatná znamení. K výkladu bylo používáno Sibbyliných knih, které byly souborem přejatých řeckých věšteb a knih augurských, které obsahovaly odborné vědomosti o znameních a jejich správném výkladu.


DOBA REPUBLIKÁNSKÁ (510 – 31 př. Kr.)

Bohové

V období Republiky dochází velkému importu cizích bohů. Docházelo k tomu z několika důvodů. Římský racionalismus a ortodoxní náboženství přestávalo uspokojovat obyčejného Římana. Velké množství obyvatelstva se stěhovalo do měst, kde byl narušený jejich ustálený život včetně náboženství. Slábla rodinná pouta a docházelo k pocitu vykořenění, státní náboženství nedávalo pocit jistoty. To vedlo k tomu, že lidé hledali jiný vztah k bohům, než ten, který byl schopen zajistit státní náboženství. Byla snaha o neoficiální a osobní poznání bohů. Díky kosmopolitní společnosti se začínala vynořovat nová náboženství, různé mysteriózní kulty a lidé se zvláštními schopnostmi, především mágové a astrologové. Dalším důvodem bylo přijímání cizích bohů z důvodu různých krizových situací. Např. v období morové epidemie byl přijat kult boha léčitelství Aesculapia (řeckého Asklépia), který měl tuto pohromu odvrátit. Když ohrožovala Hanibalova vojska římskou říši, byl přijat kult bohyně Kybelé, aby zlomila jeho moc. Neposledním důvodem přejímání cizích bohů byl i určitý pocit římské méněcennosti vůči náboženské vyspělosti dobytých národů. I když Římané tyto národy vojensky porazili, nemohli se srovnávat s vypracovanými náboženskými obřady, kulty a mytologií. Protože římská kreativita na tomto poli byla velice omezená, šli cestou nejmenšího odporu, to znamená, že převzali z kultu vše, co se jim zdálo nejlepší a doplnili jej podle svých představ. Řecké bohy proto ztotožnili se svými bohy, měli stejné úlohy, ritus a prakticky splynuli spolu např. Arés – Mars, Neptun – Poseidón atd. Po dobytí Egypta se rozšířil kult bohyně Isis, z Persie to byl kult boha Mithry. V rozšiřující se římské říši, kde bylo množství různých národů, bylo cílem zachování co největšího klidu, proto nemělo cenu zakazovat, nebo naopak protěžovat nějaký božský kult.

Senát a kněží

Po zániku království měl senát roli nejvyšší autority, byl to kontrolní i vedoucí orgán Římské říše. Díky tomu senát působil i jako ochránce mravů, pořádku a strážce starých zvyků. Do této pravomoci zasahoval i dohled nad náboženstvím. I když měl senát postavení nejvyšší náboženské autority, v případě, kdy se řešil nějaký problém, ve kterém figurovalo náboženství, obracel se na některý z kněžských sborů, který pro senát vypracoval zprávu a doporučení. Toto doporučení senát mohl, nebo také nemusel přijmout, vypracování ale ponechával plně v kompetenci daného náboženského kultu.

Senát ale zasahoval do náboženských kultů na základě tradice především v těchto oblastech:

  • dohlížel na udržování pax deorum – míru s bohy, což vyžadovalo především řádné a bezchybné plnění všech závazků, které měla římská komunita jako celek vůči svým bohům
  • rozhodoval o přijímání nových kultů, a tím také o rozšiřování římského panteonu, podmínkou bylo, že nové božstvo nesmělo ohrozit bezpečnost státu
  • zakazoval, stíhal a omezoval kulty některých božstev (především Bakchův kult, viz. Náboženství v antickém Řecku)
  • identifikoval neblahá věštná znamení a dohlížel na usmiřování bohů
  • rozhodoval o zavedení nových her k poctě bohů
  • dával souhlas s převedením veřejného majetku do vlastnictví bohů
  • rozhodoval o stavbách a zasvěcování nových chrámů a o jejich rituálním očištění
  • rozhodoval o případném opakování obětí, rituálů, her apod., došlo-li v jejich průběhu k chybě
  • rozhodoval o platnosti či neplatnosti úředních aktů, vyskytly-li se k nim náboženské výhrady - neblahá věštná znamení
  • formálně potvrzoval sliby, jimiž se úředníci zavázali vůči bohům

Po ustanovení republiky se kněžská kolegia stala důležitou součástí státu. Kněžské funkce byly z valné části plně slučitelné s výkonem politických funkcí. Protože v této době neexistovala ucelená dogmatika, ani žádné školy pro výuku kněží (jako měli Etruskové), nebylo třeba pro tento úřad mít nějaké specifické znalosti. Kněžské funkce se staly stejně jako úřednické posty zdrojem prestiže, navíc se jednalo o doživotní držení funkce. Stát i jakýkoliv náboženský kult tak byl neodmyslitelně spojen v jedno. Kněžská služba se stala monopolem patricijské elity až do roku 367 př. Kr., kdy i plebejci měli možnost být zvoleni či jmenováni augury nebo pontifiky.

Bohoslužba a magie

U Římanů bylo v této době důležité, jak se bohové projevují v lidském světě, až tolik je nezajímaly vzdálené mytologické příběhy. Římané tedy neuctívali bohy jenom pro jejich původ, ale především z důvodu nějakého prospěchu. Pokud nabyli přesvědčení, že by bohové mohli zasáhnout v jejich prospěch např. při bitvě, neváhali uspořádat mohutné oslavy božstva. Naopak, pokud se vše nedařilo dle očekávání, neváhali božstvo „potrestat“ a jeho uctívání přerušit. Pragmatismus římských úřadů neváhal i krutě zakročovat proti formám náboženství, které byly považovány za riziko pro stát. Byly potlačovány kulty Isis, Osirida a zásah proti kultu Bakcha skončil v roce 186 př. Kr. popravami. Římané považovali tajné a mysteriózní kulty většinou za podezřelé. Titus Livius popisuje bakchanálie jako nevhodné náboženské chování, ke kterému se díky extatickému charakteru brzy přidružily sexuální poklesky nejrůznějšího druhu, vraždy, travičství, falešná svědectví, padělané závěti atd. Římská bohoslužba byla finančně i časově náročná, především však precizně vykonávaná. Nebyla emotivní, důležitá byla její dokonalost. Bylo minimum náboženských a obětních textů, důraz byl kladen především na zvyk, autorita textů byla minimální, primárním cílem bylo znát dobře rituál, dobře jej provést, nebyla potřeba jej pochopit. I když se úzkostlivě dbalo na správné vykonávání bohoslužeb, Římané k bohům nepřistupovali se strachem, ani s nějakou servilitou, měli k nim úctu. Římské náboženství bylo svým způsobem komunitního typu. Příslušnost k němu nebyla dána osobní volbou, ale římským občanstvím. Náboženství bylo politické a politika jeho součástí.

Protože i v období Republiky platilo ono „Dávám, abys mně dal“, běžného Římana plně neuspokojoval oficiální kult, protože chtěl mít i on osobní užitek z přízně bohů, snažil se je naklonit na svoji stranu, popřípadě ovládnout, aby plnili jeho osobní přání. Pokud to nešlo normální cestou, uchyloval s k magii a magickým praktikám. Jednalo se zejména o magii v oblasti:

  • léčitelské – uzdravení, nebo seslání nemoci na nepřítele
  • lásky – snaha o získání, nebo potlačení lásky
  • politiky – snaha o získání přízně politika, popřípadě jeho funkce
  • majetkové – většinou poškození osobních nepřátel, výhra soudního sporu
  • počasí – ovlivňování počasí za účelem lepší úrody, nebo naopak škození konkurenci

Říman neměl žádný problém s využitím moci bohů a použitím magie a kouzel pro svoje osobní účely. Magie se proto objevuje především v soukromé sféře. Posedlost kletbami došla do stadia, kdy si nemohl být nikdo jistý před nikým. K vyvolání účinnosti kletby se používaly proklínací destičky, popřípadě figurky. Tyto figurky nebo destičky se tajně ukládaly v okolí příbytku nepřítele, popřípadě přímo v jeho domě. Lidé, kteří věděli, že mají nějaké nepřátele, si pravidelně nechávali prohledávat domy, případně je i částečně zbořit při hledání škodlivých amuletů ve snaze je odstranit, a tím se zbavit kletby.

Císařský kult

V období končící Republiky dochází k nejvýznamnějším změnám v náboženském systému Římanů. Nastupuje císařský kult, který končí zbožštěním císaře. Císařský kult nebyl univerzální, ale u každého císaře měl svoji specifickou podobu.

Postupně se hlavními projevy stávaly různé pocty udělované císařům za úspěšné vedení Římské říše. Stejně jako bohům jim byly vzdávány pocty na základě jejich moci. Jejich vlastnosti, činy a život byly připodobňovány k činům bohů. Císař získal božské pocty, i když za života ještě nebyl nazýván bohem. Státním bohem se mohli stát císařové pouze po smrti. Gaius Iulius Caesar byl první vůdce, který od senátu obdržel božské pocty. Jeho posmrtné zbožštění nebylo samozřejmostí, ale výrazem nejvyšší úcty a důvěry jeho osobě. V den císařových narozenin byla slavena slavnost, při které se Caesarovi obětovalo. Oficiálně se stal bohem od roku 42 př. Kr. Je třeba si uvědomit, že kult císaře není typickým projevem náboženství. Kult císaře je spíše politického rázu v rámci propojení moci a náboženství.

Římanům nezáleželo na tom, odkud bůh pochází – jestli byl bůh původně římský, nebo byl jeho kult převzat z nějaké provincie, nebo jestli to byl císař, zbožštělý vůdce. Pro lidi bylo podstatné, že jim jejich oběť pomůže naklonit si boha nebo jinou uctívanou bytost, aby se jim vydařila úroda, aby jejich zvířata byla zdravá, aby rodina žila v bezpečí, aby byl v říši klid a mír. Lidem tedy šlo o čistě praktické věci a nezajímali se o filosofické debaty o původu bohů. Jediné, na co byl brán zřetel, bylo jejich konání.


DOBA CÍSAŘSKÁ (31 př. Kr. – 476)

Dějiny císařského Říma trvaly necelých pět století. Během této doby se vystřídaly na trůnu přes dvě stovky císařů, jejich manželek, popřípadě jejich dětí. Mnozí z nich byli skutečné osobnosti, které zasáhly do chodu Římské říše, mnoho dalších známe pouze podle jména. Prakticky už od dob republiky se králové a později císařové považovali za osoby bližší bohům než prostí lidé. V Římě také platilo z dřívějších dob pravidlo pro uctívání bohů a oběti, ono „Dávám, abys mně dal“. Ke zbožštění císařů tedy docházelo nejen kvůli zásluhám o Římskou říši, ale i z důvodu jejich obrovské moci a pocitu, že jsou bohům blíž. Pro běžný lid byla jejich moc nepochopitelná (na přelomu letopočtu žilo v Římě přes milión obyvatel – včetně otroků). Z toho logicky vyplývalo, že jediným způsobem jak takovéhoto mocného člověka uctít, je vytvořit mu kult. Kult se ale mění oproti dřívější době v tom, že císař se stává bohem ještě za svého života. Díky zbožštění se císaři stavěly chrámy, byly přinášeny oběti, slavena různá výročí a byly pořádány hry k jeho poctě. V pozdním císařství se císař stává absolutním monarchou, vůči obyvatelstvu vystupuje jako pán a živoucí bůh. I díky tomu se obřady a slavnosti měnily podle přání jednotlivých císařů, popřípadě se vytvářely nové. Např. v Římě měly své chrámy císaři Julius Caesar, Augustus, Claudius, Markus Aurelius, Traján, Vespasián a další. Tento kult byl státní, oficiální a zdaleka nenaplňoval náboženské tužby běžného Římana. Významným rysem v tomto období je pronikání východních a rozšíření stávajících orientálních kultů v hlavním městě. U těchto orientálních kultů, které již v Římě existovaly, dochází k velkému oživení, i nové příchozí kulty se okamžitě ujímají a vystupují do popředí. Důvodem bylo, že přinášely citový mysticismus, který byl strohým Římanům dosud v podstatě neznámým. Jednalo se hlavně o rozšíření egyptského kultu bohů Isis a Osiridise. Z tajných kultů byl jedním z nejproslulejších kult Velké Matky Kybele a jejího milence Attise. Z Iránu přichází kult boha světla Mithry. Správa Římské říše byla vysoce centralizovaná, ale to nebránilo tomu, aby v dobytém území nezůstal původní vládce, pokud se podrobil Římu. Z toho vyplývá, že na tomto území zůstala i původní božstva se svými kulty, naopak většinou se tito bohové dostávají i do Říma.

Bohové jako byl Jupiter, jeho matka Juno, Venuše, Minerva, Mars, Vulkán a další byli uctíváni spíše v kultu oficiálním. Otázka posmrtného života nebyla až tak důležitá jako v náboženstvích jiných národů, všeobecně se věřilo, že zesnulý Říman se automaticky připojí k množství svých předků, kteří byli uctíváni kultem. Nadále platí, že vzdělávání kněží a běžných lidí v otázkách víry neexistovalo, nebyla stanovena žádná pevná dogmatika. Náboženství zůstává i nadále ritualistické, kde hlavním tématem je oběť. U oběti bylo nejdůležitější, aby byla správně vykonána.

Židé a křesťané

V obrovském množství pohanských náboženství a bohů měl vyjimečné postavení judaismus. Toto náboženství bylo přesně zadefinováno věroučně i organizačně. Víra byla přísně monoteistická. Židé vycházeli ve svém náboženství z pravdy, kterou jim zjevil sám Bůh - Jahve. Toto bylo zaznamenáno v množství knih, které jsou známy pod názvem Starý zákon. Jejich jediný Bůh na co rozdíl od jiných římských bohů byl nehmotné podstaty, stvořitel vesmíru, země a všeho, co je na ní. Jeho jméno nebylo dovoleno Židům ani vyslovit. Význačným rysem tohoto náboženství byla víra v příchod mesiáše, který byl předpovídán řadou proroků. Na jeho příchod se Židé připravovali tím, že přísně dodržovali rituální a morální předpisy Starého zákona (např. Desatero Božích přikázání). Své výlučné náboženské postavení zdůrazňovali i přesvědčením, že oni jediní jsou vyvoleným Božím národem. To vyvolávalo řadu povstání proti okupaci Římanů, která byla vždy tvrdě potlačena. Jahvův kult byl soustředěný do jediného chrámu v městě Jeruzalém. V jiných městech měli Židé pouze synagogy – modlitebny, kde se scházeli za účelem modlitby, čtení a výkladu starozákonních textů.)

Židovské náboženství mělo v Římské říši zvláštní výsady. Bylo uznáváno za náboženství a třebaže Židé nebyli příliš oblíbeni, jejich víra přesto vzbuzovala respekt a v některých kruzích přitahovala pozornost. Často se stávalo, že se k nim pohané přidávali. Je zajímavé, že Římané povolili toto monoteistické náboženství, které odmítalo ostatní bohy. Důvodů bylo několik. Jednak židovská populace byla značně rozsáhlá, Židé tvořili cca 8-9% obyvatelstva, což je více, než kolik bylo Židů v Evropě před rokem 1939. Židé také nikomu nebránili, aby obětoval pro ně pohanským bohům. Nejdůležitějším prvkem ale bylo to, že Židé zastávali širokou škálu zaměstnání ve městě i na venkově. Pracovali v zemědělství, byli rejdaři atd., postupem času se stali i městskými úředníky a převzali veřejné finanční náklady, což byla věc, které se Římané zdaleka vyhýbali. Protože Židé jsou rození obchodníci, rostla v tichosti jejich moc. Nezřídka si od nich půjčoval i sám císař, dluh byl kolikrát odpuštěn za různé protislužby pro židovskou minoritu.

Očekávání mesiáše bylo naplněno příchodem Krista, kterého však židovští velekněží jako mesiáše nepřijali a nechali jej ukřižovat cca kolem roku 30 n. l. (narození Krista je o několik let spíše, než se počítá náš letopočet, z důvodu chybného výpočtu Dionýsa, který místo židovských tabulek použil pro výpočet Pesachu křesťanské tabulky, čímž vznikla odchylka 2 - 4 roky). Vzniklé křesťanské společenství nikdy nebylo Židy – veleknězi, zákoníky, farizeji a další elitou národa (tím i většinou národa) přijato. Byli považováni za sektu. Tito křesťané se rozšířili i do Říma, kde byli úspěšní ve svém hlásání víry. Netrvalo to dlouho a byli dáni na index a pronásledováni jako nepřátelé státu. Proč k tomu došlo? Jak už bylo řečeno, náboženská politika římského státu byla nejvýš tolerantní. Obyvatelé římské říše mohli svobodně uctívat Venuši, stejně jako Jupitera. Příchod křesťanství však učinil této náboženské toleranci konec. Důvod je třeba hledat u křesťanů samotných. Kdyby se spokojili, že by Krista uctívali jako svého zvláštního boha a postavili jej na úroveň ostatním bohům, nikdo by si jich ani nevšiml. Problém spočíval v tom, že křesťané si dělali nárok na to, že jediným a pravým Bohem je jejich Bůh. Všechna ostatní božstva odmítali, a tak se dostali do zásadního rozporu se státním náboženstvím. Protože ze svého přesvědčení vyvozovali v denním životě praktické důsledky a zdržovali se všeho, co bylo nějak ve spojení s pro ně pohanským kultem, ocitli se v absolutní izolaci a svému okolí se jevili jako vyslovení nepřátelé celého náboženského, kulturního a veřejného života Římské říše. Nepřátelskou náladu vůči křesťanům stupňovali i Židé, kteří chtěli, dle nich, tuto sektu za každou cenu zničit. Uzavřenost křesťanů vůči okolnímu světu dodávala na věrohodnosti i pomluvám, že se při bohoslužbách dopouštějí nemravností, pojídají lidské maso atd. Proto se poznenáhlu ujímalo přesvědčení, že křesťané jsou rušiteli náboženského míru, a tím ohrožují i římský stát. Díky tomu dochází ke střetu se státní mocí. Neoblíbenosti křesťanů využil císař Nero, který křesťany obvinil z požáru Říma, a tím dochází s přestávkami k jejich dlouhému pronásledování, které trvalo až do roku 313, kdy Ediktem milánským byla křesťanům dána svoboda vyznání a jejich náboženství bylo zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. Za tuto dobu bylo zavražděno podle posledních výzkumů z hlediska soudních protokolů, očitých svědků, kultu mučedníků a množství jejich hrobů něco mezi 600 tisící až necelým milionem lidí. Mimo tento počet zavražděných byl několikanásobně větší počet křesťanů, kteří byli mučením zmrzačeni a jinak perzekuovaní. Toto náboženství však mělo mimořádnou přitažlivost, protože hlásalo rovnost bez ohledu na původ, stav, majetek a byla zde naděje na lepší posmrtný život. Také byl kladen důraz na morální hodnoty. V tomto všem je obrovský rozdíl mezi křesťany a římskými kulty. Křesťané tvrdili, že každý člověk, včetně otroka, si je rovný před Bohem. Polyhistor Varro naopak tvrdí, že otrok je „nářadím, které může mluvit“. Každý křesťan, který byl chycen, byl nejdříve tázán, chce-li odpadnout a obětovat bohům. Pokud tak učinil, byl propuštěn. Velká většina raději volila smrt, než by zapřela svého Boha.

Zánik Římské říše

Koncem 3 st. dochází k postupnému úpadku říše, rostou nájezdy barbarů a klesá obranyschopnost. Podobně to je s řemesly i obchodem, postupně se přestává platit penězi, nastupuje výměnný obchod, města se postupně vylidňují. Konstantin Veliký založil nové hlavní město – Konstantinopol (dnešní Cařihrad). Po zrovnoprávnění křesťanství se jeho moc upevňuje a císař Theodosius prohlašuje křesťanství za jediné a státní náboženství. Pohanské kulty postupně slábnou a roku 392 dochází k jejich úplnému zákazu, roku 393 jsou zakázány olympijské hry. I když byly tyto pohanské kulty oficiálně zakázány, neznamenalo to jejich okamžitý zánik. Například olympijské hry pokračovaly tajně až do 6. století. Po smrti Theodosiuse se říše rozpadá na dvě části - Východořímskou a Západořímskou, v obou vládnou císaři, kteří spolu soupeří. Západořímská říše a doba císařská končí sesazením posledního císaře Romuluse Augustuse v roce 476.


SHRNUTÍ

Podíváme-li se na Římskou říši, je to svět paradoxů. Na jedné straně vidíme úžasné umění a technický talent, málokdo ví, že Koloseum je postaveno z litého betonu a pouze obloženo kamenem, a přitom tito inteligentní lidé považují otroka za nářadí, které může mluvit. Podobně to je i s náboženským kultem. Bohové se ve své podstatě uctívají za účelem zisku. Dostaneš oběť, ale musím z toho něco mít. S císařským kultem to je podobné. Těžko může být člověk bohem po smrti, a natož za života. Toto polyteistické náboženství musíme odmítnout, protože nesplňuje ani základní prvky spravedlnosti, neodpovídá na základní tužby člověka. Jako zajímavý se jeví judaismus s vírou v jednoho Boha a křesťanství. Tato jediná dvě náboženství splňují kritéria popsaná v článku Definice Boha. O nich se dozvíme později.

Myšlenky jsou převzaty a uspořádány z:

Online dokumenty

Zkopíruj odkaz a vlož do příkazové řádky prohlížeče. V případě, že je odkaz nefunkční, stránky byly buď zrušeny nebo přesměrovány.Redakce se nemusí vždy ztotožňovat se všemi informacemi daného webu.

Anno Domini [on-line], Poslední aktualizace 8. 10. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anno_Domini

Dějiny Říma [on-line], Poslední aktualizace 24. 9. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Říma

Etruská mytologie [on-line], Poslední aktualizace 5. 11. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etruská_mytologie

Etruské náboženství [on-line], Poslední aktualizace 11. 11. 2010 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etruské_náboženství

Itálie v předřímském období [on-line], Poslední aktualizace 24. 8. 2004 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1298

Italikové [on-line], Poslední aktualizace 23. 12. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Italikové

Počátky římských dějin, doba královská ve starověkém Římě [on-line], [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://dejepis.info/?t=44

Pozdní císařství - dominát (284 - 476) [on-line], [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://www.ucebnice-dejepisu.ic.cz/0306-staroveky-rim-pozdni-cisarstvi-dominat.php

Romulus a Remus [on-line], Poslední aktualizace 15. 12. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Romulus_a_Remus

Římské náboženství a mytologie [on-line], Poslední aktualizace 5. 10. 2006 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=83602&title=%F8%EDmsk%E9%20n%E1bo%9Eenstv%ED%20a%20mytologie&s_lang=2

Římské náboženství – pokračování politiky jinými prostředky [on-line], Poslední aktualizace 2. 10. 2007 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://scienceworld.cz/historie/rimske-nabozenstvi-pokracovani-politiky-jinymi-prostredky-852

Římský senát [on-line], Poslední aktualizace 18. 10. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Římský_senát

Theodosius I. [on-line], Poslední aktualizace 28. 12. 2011 [Citováno 11. 1. 2012], Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Theodosius_I.

Ostatní dokumenty

BLAHOVÁ, Jana. Příčiny a mechanismy přijímání cizích kultů v antickém Římě. Pardubice: Universita Pardubice, Katedra religionistiky a filosofie, 2010

ELLADE, Mircea. CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství Praha: Argo, 2001, ISBN 80-7203-393-X

CHALUPA, Aleš. Římské náboženství a příchod principátu. Změna, nebo kontinuita? Brno: Masarykova universita, Ústav religionistiky, 2008

KNOTEK, Jaroslav. Vegetační kulty a mystéria v antice a křesťanské antice. Brno: Masarykova universita, Historický ústav, 2008

KUBALÍK, Josef. Dějiny náboženství. Praha: Česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1984

MATĚJUSOVÁ, Lucie. Kořeny kultu římských císařů. Pardubice: Universita Pardubice, Katedra religionistiky a filosofie, 2010

PTÁČKOVÁ, Michaela. Role senátu v římském náboženství v období republiky. Brno: Masarykova universita, Ústav religionistiky, 2010

ŠARMOVÁ, Martina. Magie v antickém Řecku a Římě. Pardubice: Universita Pardubice, Katedra religionistiky a filosofie, 2010

ŠTĚPÁNEK, Tomáš. Římské náboženství v době královské. Brno: Masarykova universita, Historický ústav, 2011