VÉDSKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Název náboženství se odvozuje od nejstarších posvátných knih Véd – Posvátná vědění. Původní ústní védské tradice byly sepsány v období 1500 -300 př. Kr. sanskrtem, který se vyvinul z řeči starých Árijců a konečnou podobu získal zhruba kolem roku 500 př. Kr. Skládá se ze čtyř sbírek, které byly uspořádány kolem let 1000 – 600 př. Kr.:

  • 1. Rgvéd Je nejstarší a obsahuje hymny a chvalozpěvy na bohy.
  • 2. Sámavéds Je knihou kněžských písní a recitací k obětním obřadům. Částečně se skládá z veršů Rigvedy.
  • 3. Jadžurvéd Je v podstatě popis obětního rituálu, obsahuje obětní formule a předpisy
  • 4. Atharvavéd Obsahuje veršovné magické průpovídky. Týkají se léčení nemocných, odvrácení živelných pohrom atd.

Charakteristickým rysem védského náboženství není polyteismus, ale henoteismus. A to přesto, že Védy uvádějí 33 božstev, které se dělí po 11 bozích na bohy nebe, vzduchu a země. Důvodem je, že pouze jeden z bohů je uctívám jako nejvyšší. Různí bohové a bohyně ve védském náboženství jsou pouze představitelé moci jednoho nejvyššího Boha ve viditelném světě. K bohům nebe patří Varuna, král všehomíra. Dalším bohem je Súrja – bůh slunce. Višnu je také bohem slunce, ale spíše ve smyslu symbolu sluneční činnosti. Dalším bohem slunce je Pušan, který představuje spíše jeho činnost živitelskou. Z bohů vzduchu je nejznámější Vajú – bůh větru. Dále Indra – bůh hromu a blesku a samozřejmě další. Z bohů země byl nejoblíbenější bůh ohně – Agni, bůh Sóma, zosobnění opojného nápoje sóma.

Charakteristickým rysem v Indii je kastovní zřízení, které vzniklo právě ve védském období a přetrvává až do dneška. Existují čtyři kasty - varny:

  • 1. bráhmani, učenci, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály)
  • 2. kšatrijové, válečníci, panovníci
  • 3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci
  • 4. šúdrové, (bezprávní) služebníci ostatních varen

Védské náboženství se dá specifikovat jako náboženství obětní. Obětují se oběti krvavé jako skot, ovce, kozy a nekrvavé, např. rýže, obilí, mléko. Lakota při obětech bývá považována za největší hřích. Do obětních obřadů postupně proniká magie a bohové ustupují do pozadí. Kněžstvo – bráhmani, které bylo hlavním vykonavatelem obětních rituálů mělo ve společnosti výsadní postavení obzvláště poté, když obětní obřady nabyly magického charakteru.