60. Pelagius I.

Přestože Pelagius stále zdůrazňoval svou pravověrnost, která byla zpochybněna poté, co uznal 5. všeobecný koncil v Konstantinopoli, nacházel v Římě u kléru i lidu málo uznání. Papež byl takto odmítán nejen v Římě, ale i v Africe, Galii a Itálii. Byl obviňován z vraždy svého předchůdce a ze zrady pravé víry, vyhlášené chalkedónským koncilem. Toskánští biskupové se zdráhali uvádět jeho jméno při mešním kánonu. Papež usiloval zmírnit důsledky válek: finančně podporoval římské chudáky a vykupoval válečné zajatce. Tím alespoň zčásti překonával antipatie vůči své osobě a pomalu posiloval svou autoritu. Papež Pelagius tvrdě pracoval, s pomocí světského bankéře Anastázia důsledně přeorganizoval papežské finance, reformoval chování řeholníků v klášterech a požadoval vysokou morální bezúhonnost svého duchovenstva. V Římě se mu nakonec podařilo získat veřejné mínění pro sebe, ale kromě okrajových diecézí Říma za uznání své autority bojoval neúspěšně. Biskupové v Galii, v Miláně i Akvileji jej nadále pro jeho předchozí postoje prohlašovali kacířem a své styky s Římem neobnovili. Od tohoto papeže počínaje, podle Justiniánova zákona, měl každý nově zvolený papež povinnost opatřit si před svým vysvěcením potvrzení od konstantinopolského císaře; tím se papežství načas dostalo zcela do sféry vlivu východořímského císaře. Ten ho uznával jen jako patriarchu Západu, přičemž posiloval pravomoci východních patriarchů. I touto politickou hrou císaře se připravovala půda pro pozdější velký východní rozkol v církvi.